Nìco málo o pozdravu
Traduje se, ¾e pozdrav „ahoj“ pochází z anglicky mluvících zemí - z Britských ostrovù, kde je dolo¾en rokem 1751. K nám se dostal nejspíše pøes Nìmecko. Skuteènì se tak prý zdravili námoøníci. U nás pak tento pozdrav pøevzali a rozšíøili hlavnì vodáci a trampové. Anglický pùvod vysvìtluje i nezvyklý pøízvuk na druhé, resp. poslední slabice.
V angliètinì bývá tento pozdrav zapisován pouze jako ahoy; tedy na konci s ypsilonem. Mo¾nosti výkladu jsou dvojí: Základem je pravdìpodobnì anglické slovo hoy, tedy „loï“ nebo „èlun“, zvl. „menší nákladní loï“. Poèáteèní a- pak mù¾e být neurèitý èlen a nebo prostì jen zvolací citoslovce.
Druhá mo¾nost je, ¾e hoy je v angliètinì pouze zvolací citoslovce, nìco jako naše hej, hola apod., které bylo rozšíøeno na dvojslabièné a-hoy.
Jen málem se nestalo slovo "ahoi, ahoj" bì¾ným telefonním pozdravem. Právì to toti¾ navrhoval vynálezce telefonu Graham Bell. Zde se ale prosadil jeho konkurent Thomas Edison roku 1877 se svým "hallo", které je dnes bì¾né na celém svìtì.
Další vysvìtlení odkud se vzalo ahoj:
Podle historky (odposlouchané zøejmì pøi nìjaké návštìvì Èeska) se o to mìl zaslou¾it nìjaký Igor Cleppr (Klepr?) z Kutné hory, který roku 1634 vyrazil na moøe, a jeho bujaré, èeské "AHOJ" pøi setkáni a louèení se rychle rozšíøilo po celém svìtì a postupnì se stalo typickým pozdravem v námoønické øeèi.
Toto vysvìtlení je zajímavé, avšak obávám se, ¾e historicky je jen tì¾ce dokazatelné. V nìmecké verzi Wikipedia se nalézá obsáhlý èlánek o pozdravech - a tedy i o ahoi a hallo - vèetnì poukazu na to, ¾e v Èesku a na Slovensku je ahoj bì¾ná forma pozdravu. Je to pochopitelné, proto¾e vedle výrazu "pivo" je ahoj asi prvním èeským slovem, se kterým se cizinec v Praze a okolí setká a které se také snadno nauèí: krátké, snadno vyslovitelné, snadno zapamatovatelné, univerzální pøi setkání i louèení, dá se pou¾ít v jakékoliv spoleènosti.
Ne ka¾dá øeè se mù¾e pochlubit takými výhodami. Rovnì¾ v anglické Wikipedii je zmínka na zpùsob zdravení v Èesku. Èeská verze Wikipedia bohu¾el o pozdravech, a tedy i o ahoj moc neøíká. Nepodaøilo se mi také objevit ¾ádný jiný zdroj, který by se touto problematikou zabýval. Z tohoto dùvodu se odva¾uji nabídnout zde své osobní laické vysvìtlení, které zpravidla prezentuji známým cizincùm pøi otázce, jak a proè se v Èesku zdraví.
Za naše ahoj vdìèíme zøejmì pøedváleèným vodákùm a snad i trampùm, kteøí si alespoò pozdravem ve vnitrozemí sna¾ili pøiblí¾it vzdálené moøe. Zøejmì se v tìchto dobách nejednalo o nìjaký pozdrav do "dobré" spoleènosti. Sám jsem byl toti¾ v dobách mého útlého mládí krátce po válce nejednou napomínán staršími pány, ¾e slušný èlovìk se zdraví (sokolským) "nazdar" a nikoliv "ahoj". Mo¾ná právì z tohoto dùvodu jsem si pozdìji (v 50. letech) všiml, ¾e v mláde¾nických rozhlasových poøadech se pozdrav ahoj vyskytoval stále èastìji, a¾ byl postupnì akceptován i širokou veøejnosti. Není vylouèeno, ¾e zde sehrála urèitou roli i neochota pøijmout stranou a vládou doporuèený, ale jinak stupidní, pozdrav "èest práci". Pozdrav "nazdar" byl nejen nepøijatelnì vlastenecký, ale i pokud se týká výslovnosti ponìkud tvrdý. Ji¾ nìkdy v 60. letech bylo oslovení ahoj bì¾né nejen pro mláde¾, ale i pro pány s kravatou jako¾ i domovnice v teplákách.
Za jakékoliv jiné, pravdìpodobnìjší vysvìtlení bych byl rád. Snad se najde i dobøe informovaný filolog, který doplní èeskou verzi Wikipedia o zpùsob zdravení v Èesku. V jednom jiném pøíspìvku v Neviditelném psu autor (jeho¾ jméno jsem si bohu¾el nepoznamenal) píše o tom, ¾e národní psychologii lze urèit i podle slova, s ním¾ se lidé vítají a louèí. Tak tøeba Anglièané øíkají na rozlouèenou “farewel” – š»astnou cestu, Øímané zdravili slovem “vale” – buï zdráv, a Øekové øíkali “chaire!” – raduj se! Na jakou psychologii by asi mohlo ukazovat naše "èeské" ahoj? V ka¾dém pøípadì je ale èeský pozdrav ahoj dobrým pøíkladem o vývoji hovorového jazyka.
Dušan Herfort
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora