Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Felix,
zítra Památka zesnulých.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Odpus» mi, Otèe, nebo» jsem zhøešil
 
Onoho Štìdrého veèera se èas jen pomalu blí¾il k pùlnoci, kdy¾ páter Mallone koneènì usnul, ale po pár minutách se zase probudil. Pocítil nevysvìtlitelné nutkání vstát, dojít ke hlavnímu vchodu kostela a otevøít obì køídla ozdob­ných dveøí dokoøán ­ a¾ by vítr dovnitø navál víøící sníh, ne¾ by došel ke zpo­vìdnici, usadit se tam na své místo – a èekat.
 
Na co by mìl èekat? Kdo ví? Kdo by mohl odpovìdìt? Ale nutkání bylo tak silné, ¾e se mu nedalo protivit.
 
„Co se to se mnou dìje?“ bruèel si pod nos, zatímco se ob­lékal. „Nejspíš mi pøesko­èilo! Kdo by se v takovou hodinu dnes vypravil do kostela, a» u¾ do­bro­volnì nebo po­slušen cizí vùle? Proè vlastnì musím…“
 
A» tak èi onak, oblékl se, vyšel do mrazu, došel ke kostelu a rozevøel ozdobná køíd­la dveøí hlavního vchodu, a jak se ohlédl kolem, zarazil se pøi pohledu na nádherné umìlecké dílo, je¾ se ukázalo jeho zraku. Ten pohled pùsobil mno­hem silnìjším dojmem ne¾ sebelepší obraz krajiny: bohatì snì­hem ozdo­bené støechy, lucerny s èepicemi snìhu a s crèky rampouchù, hebkým pøeho­zem povleèená auta sklánìjící se k chodníku, jako by zde èekala na po¾eh­nání. Zatajil dech, opojen tou nebývalou krásou, pak vstoupil dovnitø a zamí­øil ke zpovìdnici, snìhové vloèky se za ním nesly jako vleèka.
 
„A teï tu døepíš jako balvan!“ pomyslel si v duchu. „Zbláz­nil ses, dìdku? Ta­dy ne­máš vùbec co pohledávat! Vra» se do postele!“
 
Ale vtom se k jeho uším donesl jakýsi šum: nìjaký pøíchozí se na okam¾ik zastavil ve dveøích, pak se po kamenných dla¾dicích rozlehly kroky, neèe­ka­ný ná­vštìvník nyní rozpa­èitì postával pøed zpovìdnicí, ale ještì ho ne­bylo vidìt pøes møí¾ku pøepá¾ky. Páter Mallone tiše èekal.

 
***


„Vyzpovídejte mì, Otèe,“ zašeptal èísi hlas. „Nebo» jsem høešil!“
 
Páter Mallone ještì stále nemohl uvìøit, ¾e v takovou hodi­nu se z nìjaké pøí­èiny stala neznámému zpovìï nutností, a tak jen øekl:
„Kdo ti øekl, ¾e je kostel v noci otevøený a ¾e jsem ve zpo­vìdnici, abych tì vy­slechl?“
 
„Otèe, modlil jsem se,“ zaznìla tichá odpovìï. „Pán to tak zaøídil, abyste se vzbu­dil a otevøel kostelní dveøe.“
 
Na to se nedali nic øíci, a tak páter i ten druhý, s chrap­tivým hla­sem høíš­níka, strnuli v dlouhém a ledovém mlèení; ruèiè­ky hodin se dále blí¾ily k pùlnoci, a¾ posléze pøíchozí se ze tmy pøipomenul:
 
„Vyzpovídejte høíšníka, Otèe!“
 
Páter Mallone pøímo bytostnì cítil, jak se s ka¾dou vteøinou pomalu blí¾í vánoèní pùlnoc, nicménì se sklonil k zamøí­¾ovanému okénku a s námahou øekl místo ob­vyklého úvo­du zpovìdníka:
 
„Nepochybnì na tobì spoèívá tì¾ké bøemeno høíchu, kdy¾ jsi kvùli tomu vy­šel z domu za dnešní noci, aby se splnilo nemo¾né, které se ukázalo mo¾ným jen díky tomu, ¾e Pán tì vyslyšel a svého slu¾ebníka vystrnadil z postele.“
 
„Moje høíchy jsou ostudné, Otèe, jak sám uslyšíte!“
 
„Tak mluv, synu!“ øekl páter, „A» tady nezmrzneme…“
 

***

 „To bylo dávno,“ zašeptal smutný hlas za tenkou pøe­pá¾­kou. „Stalo se to právì pøed šedesáti lety…“
 
„Mluv hlasitìji! Pøed šedesáti lety?!“ Zpovìdník zùstal u¾aslý s otevøenou pusou. „Tak dávno?“
 
„Šedesát let!“ Následovala muèivá pauza.
 
„Pokraèuj!“ øekl páter, ale hned si vyèetl, ¾e mo¾ná narušil prùbìh zpovìdi.
 
„Je to právì šedesát let, kdy¾ mi bylo dvanáct,“ øekl ten stá­le stejnì smutný hlas. „Ve sváteèním týdnu jsem se s babiè­kou vypravil na vánoèní nákupy. Bydleli jsme v malém mìsteèku na východním pobøe¾í. Do obchodù a zpátky se chodilo pìšky… Tehdy ještì nebyla auta jako dneska, prav­da? Šli jsme co noha nohu mine, nalo¾eni balíèky s dárky, kdy¾ mi babièka nìco vytkla – u¾ si vùbec nepamatuji, co to bylo, ale mì to rozezlilo natolik, ¾e jsem pøidal do kroku a pak u¾ jsem jen utíkal a utíkal. Zdálky jsem slyšel, jak na mì volá, jak køièí, køièela ze všech sil, abych se k ní vrátil, ale já jsem se nevrátil. Hlasitì plakala, vìdìl jsem, ¾e se trá­pí, a to mì ještì popíchlo do vzdoru, vysmál jsem se jí a utíkal ještì rychleji. Domù jsem samozøejmì dorazil jako první, a kdy¾ pak i ona, u¾ sotva dechu popadala, vešla do dveøí, roztøásla se usedavým pláèem, a¾ se zdálo, ¾e to ne­bude mít konce. Tehdy jsem se zastydìl, a poti­chu se schoval venku…“
 
Neznámý se odmlèel. Èas zvolna dál plynul k pùlnoci.
 
Zpovìdník mu po chvíli pøišel na pomoc:
 
„To je všechno?“
 
„Je toho dlouhá øada,“ smutnì pronesl hlas za pøepá¾kou.
 
„Pokraèuj!“ øekl páter s oèima zavøenýma.
 
„Stejnì tak jsem se zachoval i k mamince, to bylo pøed Novým rokem. Nìèím mì rozzlobila. Utekl jsem a slyšel, jak za mnou volá. Ale jen jsem se ušklíbl a utíkal pryè, dokud mi síly staèily. Proè? Proè, mùj Bo¾e, proè?“
 
Páter nevìdìl, co by na to mohl øíci.
 
„To je všechno?“ zeptal se po chvíli málem neslyšnì, po­divnì rozrušený cizím pøi­znáním.
 

***

„Jednou v létì,“ pokraèoval hlas, „mì nìjací výrostci zbili. Kdy¾ utekli, spatøil jsem na keøi párek motýlù, jak si tam spolu bezstarostnì poletovali. Z té jejich pohody ve mnì vz­kypìla zloba. Lapil jsem je do dlaní a rozmaèkal na kaši. Otèe, jak se stydím!“
 
Do kostela nyní otevøenými dveømi zaletìl vítr: oba se oto­èili tím smìrem a uvidìli bìlostný stín, víøící vlnami snì­hových vloèek na kamenných dla¾di­cích kostela.
 

***

„Ještì jedna ostudná pøíhoda se stala, kdy¾ mi bylo tøináct,“ zase promluvil ná­vštìvník, pøemáhal ho stud, ale našel v sobì sílu pokraèovat. „A zase se to stalo tìs­nì pøed váno­cemi.
Pøišel jsem o psa, øíkal jsem mu Bo – utekl a nevrá­til se celé tøi dny a tøi noci. Mìl jsem ho radši ne¾ sám sebe, ne¾ svùj ¾ivot. Pes to byl neobyèejnì chytrý a odplácel se mi ne­koneènou vìrností. A najednou zmizel, a všechno to krásné zmizelo s ním. Èekal jsem. Plakal jsem. A zase èe­kal. Modlil jsem se. Ne­hlasnì jsem køièel. Vìdìl jsem, ¾e se u¾ nikdy, nikdy nevrátí! Ale potom náhle, ve dvì hodiny v noci, kdy se venku valily spousty mokrého snìhu, na cestách to jen èvachtalo snìhovou bøeèkou a ze støechy odkapávaly ram­pouchy, zaslechl jsem ve spánku nìjaký úplnì jiný zvuk, vzbudil jsem se a pochopil, ¾e se pes pokouší pod­hrabat pode dveømi! Vy­skoèil jsem z postele jako blázen, div jsem si nezlomil vaz. Popadl jsem kliku dveøí – a na prahu jsem uvidìl mého neš»astného Bo: byl celý promá­èený a zablá­ce­ný, tøásl se zimou, ale záøil radostí. Radostí jsem zakøièel, vtáhl ho do domu, zabouchl dveøe, padl na kolena, pøitiskl ho k sobì a u¾ jsem se rozbre­èel. A pak jsem koneènì utichl. A víte, co následovalo? Dovedete si pøed­stavit ten hnus to­ho, co jsem udìlal? Zmlátil jsem ho. Ano-ano, ztøískal. Bil jsem ho pìstmi, klouby sevøených prstù, dlanìmi, a zase pìstmi a k tomu jsem køièel: ,Já tì odnauèím odcházet si bez dovolení, já tì odnauèím utíkat si kam chceš, jí tì nauèím poslouchat, jak jsi mi jen mohl tohle udì­lat, jak jsi jen mohl?!´A mlátil jsem ho, dokud nezaèal cenit zuby – a¾ pak mi došlo, co jsem vyvá­dìl. A on to bez hlesu snášel, dr¾el, jako by rozumìl mým slovùm, ¾e se ukázal nehodným mojí lásky a dùvìry; ale nehodným lásky a dù­vìry jsem se uká­zal já. Tak jsem ho odstrèil, breèel jsem, a¾ se slzy jen lily, pak jsem ho celý udýchaný zase popadl ko­lem krku, pøitiskl k sobì a køièel: ,Odpus» mi to, Bo, prosím tì, odpus» mi to! Tohle jsem nechtìl, Bo, odpus», odpus»!´Ale copak mi mohl odpustit, Otèe? Kdo byl Bo? Nìmá tváø, zvíøe, pes, mùj mi­láèek. Díval se na mne tak pøekrásnýma èernýma oèima, a¾ se mi srdce sví­ralo, a od té noci je navìky uzamèené han­bou. Dodnes jsem si to nedokázal od­pustit. Od té noci mì pronásle­duje vzpomínka na milované­ho psa a na vlastní podlost. V období vánoc, ne jenom v po­sledních dnech sta­rého roku, a jmenovitì v pøedveèer vánoc, v¾dy se pøede mnou zjeví pøízrak mého psa. Vidím ho jako ¾ivého, slyším, jak do nìho duní a pleskají mé údery – dodnes mì drtí pocit viny. Ach, mùj Bo¾e!“
 
Neznámý ztichl a jen se otøásal potlaèovanými vzlyky.
 

***

A¾ za hodnou chvíli ze sebe páter vypravil:
 
„Tak proto jsi dnes tady?“
 
„Ano, Otèe. Copak to není hrozné? Copak to snad není ha­nebné?“
 
Páter nebyl v silách odpovìdìt: dech se mu krátil a slzy mu stékaly po lících, ale on si je neotøel.
 
„Odpustí mi To Pán, Otèe?“ zeptal se pøíchozí.
 
„Ano.“
 
„A vy – Otèe?“
 
„Ano. Ale dovol, abych ti také nìco vyprávìl, synu. Kdy¾ mi bylo deset, pøi­hodilo se mi to samé co tobì. Zrovna tak jsem se nezachoval k rodièùm, zrov­na tak jsem se pozdìji nezachoval ke svému psu, kterého jsem miloval nade vše na svìtì, ale utekl mi a mì zachvátila nenávist, a kdy¾ se vrátil, hladil jsem ho, a ztloukl, a zase zaèal hladit. A¾ do dnešní noci jsem o tom nevy­právìl ¾ivé duši. Po celé ty roky mì pálila hanba a stud. Svému zpovìdníkovi jsem se vyzpoví­dal ze všeho – ale tohle jsem za­mlèel. A¾ nyní jsem pro to na­šel slova…“
 
Oba se na chvíli odmlèeli.
 
„Co tím myslíte, Otèe?“
 
„Pán, náš Pán, milý èlovìèe, Pán Bùh nám odpustí. Koneènì jsme našli od­vahu se otevøít a øíci všechno. Pokud jde o mne – nyní prosím zase já – tebe. Ale nakonec…“
 
Starý zpovìdník nedomluvil, jen polykal slzy.
 

***

Neznámý pochopil a opatrnì se zeptal:
 
„Otèe, vy chcete, abych – já – vám dal odpuštìní?“
 
Páter jen mlèky pøikývl. Snad neznámý zahlédl stín pokýv­nutí, proto¾e tiše dodal:
 
„U¾ jste je dostal!“
 
Kdo ví, jak dlouho pak sedìli ve tmì, ale u vchodu se ob­jevil ještì jeden bì­lostný pøízrak, promíchal se s víøícím snì­hem a zmizel.
 
„Ne¾ pùjdete domù,“ øekl páter Mallone, „prosím, vypijte si se mnou sklenku vína!“
 
Mohutné hodiny na vì¾i zaèaly odbíjet pùlnoc.
 
„U¾ jsou vánoce, Otèe!“ øekl hlas za pøepá¾kou.
 
„Všechno nejlepší!“
 

***

Starý páter se pomalu zvedl ze sedátka. Èekal, ¾e uslyší podobný pohyb za pøe­pá¾kou. Ale odtud nebylo slyšet zho­la nic. Zpovìdník se zach­muøil, ote­vøel dvíøka a nahlédl do oddílu pro kajícníka. Uvnitø nebyl nikdo. Starý páter cítil, jak mu poklesla èelist. Ledové vloèky snìhu mu padaly za lí­mec. Natáhl ještì ruku a prohmatal temnotu. Bylo tam zce­la prázdno…
 
Ohlédl se, pozornì se zahledìl na vstupní dveøe kostela, pak spìšnì vyšel na ulici a rozhlí¾el se. Sníh krou¾il jako pøedtím, zvon vì¾ních hodin dozníval do noci. Za­váté ulice byly liduprázdné jako pøedtím, nikde ¾ádné stopy.
 
Pøišel domù celý rozladìný a zavøel za sebou domovní dve­øe, kdy¾ jeho po­hled upoutalo vysoké zrcadlo v chodbì.
 
V chladném odrazu spatøil starého známého. Sebe sama.
 
Bez rozmýšlení zvedl ruku a po¾ehnal pøíchozího zna­me­ním køí¾e. Pøíchozí v zrcadle uèinil to samé. Starý páter si otøel slzy a šel vyhledat láhev vína pro vzácného hosta.
 
Na ulici, spolu se spoustami snìhových vloèek ve vzduchu, tanèily vánoce.
 
Ray Bradbury
 
Pøeklad: Jaroslav Volf
Úprava textu a korektura nebyla na pøání pøekladatele provedena.
Ilustrace © Anna Tomanová


Komentáøe
Poslední komentáø: 24.12.2019  20:30
 Datum
Jméno
Téma
 24.12.  20:30 Václav
 24.12.  17:59 Marta
 24.12.  17:13 Von
 24.12.  07:18 Ivan