Kola se odlepila od zemì - letíme!!! Pohoda, to znám, párkrát u¾ jsem letìl. Ve vyhlídkovém letadle vznášel jsem se nad naším Slováckem, tiskl jsem se k okýnku a vidìl: Uherský Brod z výšky, mìsteèko jak z krabièek od sirek poskládané, jak papírový model z ABC staletí lepený a dohromady dávaný, ve vitrínce sluncem se lesknoucí a k prohlí¾ení zvoucí.
Pásy lesù vidìl jsem a uvìdomil jsem si dar pøírody. Øeky zmìnily se v tenké nitky, naše Olšava jako provázek šnìrující kraj. Vesnièky rozhozené po úboèích. Újezdec u Luhaèovic, Šumice a tady, skuteènì, vesnièka mému srdci nejdra¾ší, Nezdenice v plné kráse pohledu z nebe. Dole, pøed domem èíslo popisné 213, stojí malý flíèek, který nevidím. Je to moje maminka a má v oèích slzy, nebo» letadlo je na obloze a já jsem v nìm. Sama by do letadla nikdy nenastoupila, za nic na svìtì.
V malém vìtroni vznášel jsem se na Kunovicemi, jen já, pilot a modrá obloha. Za¾il jsem pøetí¾ení, které mì vlisovalo do sedadla a vidìl všechna okolní jezera a¾ na dno. Ka¾dé mìlo jinou barvu, jiný odstín sluneèního svìtla.
Ve velkém dopravním letadle vznesl jsem se vysoko do ledového ticha, hodinu vznášel jsem se v nebi, v malých obláècích malujících po zemi svými stíny. Pak køídly proèísli jsme bílou hradbu. Zùstalo pod námi èisté krásno, souvislá plocha bílé pìny, nedozírná pláò samých šlehaèkových dortù, té nejvybranìjší zmrzliny hltané oèima a srdcem, z vatových polštáøkù vyskládané nebe, samá peøíèka bílých labutí kam oko dohlédne, labutí nebo snad andìlù, všechno bylo za malým okýnkem.
Tohle je ale jiný druh letadla, místo sedadel jen lavice po stranách a nikdo nezavøel dveøe. Letíme. Výš a výš. Obèas se nìkdo podívá na náramkové hodinky, podivnì velké, dochází mi: výškomìr. Je nás asi deset, samé sólové skoky, jenom já tandem. Mladý vlasatý instruktor sedí vedle mì, usmívá se, za chvíli mu svìøím svùj ¾ivot. Známe se sotva dvì hodiny.
Míjíme nìkolik obláèkù, dva kilometry nad zemí se všechno mìní. Vystoupáme ještì další dva. Kam jsem to vlezl, kam jsem to vlezl, proboha. Všechno se ve mnì svírá. Pøeju si být nìkde jinde, kdekoliv, jenom ne ètyøi tisíce metrù nad zemí v tìsné kombinéze s pøiléhavými brýlemi na oèích a houpajícím se plechem pod nohama. Je pozdì, u¾ nemù¾u zpìt, kamarádi u¾ skoèili. Taky to doká¾u, kdy¾ to dokázali oni, ujiš»uji se, moc tomu ale nevìøím.
První parašutista je venku, a druhý, tøetí. Vyskakují jako na procházku, v klidu, bezstarostnì. Dìlá se mi špatnì. Dr¾ím se sedadla, dìlám, ¾e se mì to netýká. Ètvrtý, pátý a šestý. Ještì je fùra èasu, ještì se mù¾u zachránit. Øeknu: „Ne, nezlobte se, ale-“ Instruktor vstane. Jsme sami, lavice jsou prázdné, všichni vyskoèili ven. Nìjak se mi podaøí vstát. Kymácím se, nohy jak z olova. Instruktor se usmívá, padání je jeho ¾ivot. Bude to moje smrt? O tom se za chvíli pøesvìdèím. Jdeme ke dveøím, nic za nimi není, nic! Prázdno, motory huèí. Všechno se ve mnì vzpírá. Instruktor se staví za mì, karabinou si mì pojistí. Mám zvednout nohy a pøekøí¾it ruce na prsou. On se snad zbláznil. To pøece nemù¾u udìlat! Vypadnu!
Áááá! Visím na malé karabince, na cizím èlovìku, ètyøi kilometry nad pevnou zemí a klepu se po celém tìle. Jestli tohle pøe¾iju... A¾ vyskoèím, mám se podívat nahoru, uvidím krásnì letadlo zespodu. Pevnì zavøu oèi, zatnu zuby.
„Áááááááááááááááááááááááá!!!“
Øítíme se dolù. Volným pádem. Rychlostí sto ètyøicet kilometrù v hodinì. Já toho chlapa zabiju. Tohle si vypije! Instruktor mi dává signál, musí ho opakovat nìkolikrát, koneènì pochopím a uvolním ruce. Plachtíme vzduchem, to je nìco, padák se poøád ještì neotevøel. Ještì ne, ještì ne. Teï... Trochu to cukne, pád je zastaven. Krou¾íme. Smìju se. Úleva, nádhera, všechno je tak malé tam dole, obrovské nebe, nekoneèné, slunce se prochází po dnì jezera, les jako ze sirek, malièká autíèka. Nìkolik chvil nejvyšší euforie mìní se v nebeský klid. U¾ívám si to. Pìt minut. Nechce se dolù, chci být pták, krou¾it u¾ napoøád, ale nedá se nic dìlat, zem se blí¾í. A je tu.
Stálo to za to, bohatì stálo. Ale sám bych nevyskoèil a znovu bych u¾ do toho nešel. To ani náhodou.
V malém vìtroni vznášel jsem se na Kunovicemi, jen já, pilot a modrá obloha. Za¾il jsem pøetí¾ení, které mì vlisovalo do sedadla a vidìl všechna okolní jezera a¾ na dno. Ka¾dé mìlo jinou barvu, jiný odstín sluneèního svìtla.