Modrý zázrak
oda, která pøinesla nedozírné záplavy a zpùsobila tolik škody, opadla tak rychle, jako se pøivalila. Lidé si mohli koneènì oddychnout a ¾ít opìt normálním ¾ivotem.
I já jsem se pomalu dostal do dobøe vyje¾dìných kolejí. Ty mne pøivedly do mojí oblíbené hospody U Rudého klokana, která se po povodních opìt pøemístila na své pùvodní místo nad potokem.
V hospodì byl klid. To bylo tím, ¾e byl všední den brzo odpoledne, kdy jenom penzisti a nezamìstnaní lenoši se mohli oddávat pití. Slušní lidé byli ještì buïto v práci, nebo se stále ochomýtali kolem vodou zdevastovaných domkù. Na hospodu nebyl èas.
Ten jsem si však udìlal nejenom já, ale i Pepèa, který sedìl u okna a zádumèivì cvrnkáním prstù zabíjel na skle masaøky, které na smrt pøilákalo teplé okno.
Pepèa mne pøivítal znudìným pokývnutím hlavy a pokraèoval ve své morbidní práci. Masaøek byla ji¾ pìkná hromádka. A ze všech lezla ¾lutá vajíèka.
„Bestie!“ øekl Pepèa. „Jak opadly vody, tak se jich, mrch, vyrojilo na tisíce.“ Pak Pepèa ukázal rukou pøed sebe smìrem k potoku pod hospodou a filosoficky prohlásil, ¾e je to stejnì divné, jak se z takového nevinného potùèku mù¾e pøes noc stát rozbìsnìný ¾ivel, který zmìní ¾ivoty tolika lidem.
„A navíc zpùsobil, ¾e i naše knajpa musela bejt pøemístìna na kopec. Hlavnì ale, ¾e se toèilo. Ten náš hospodskej je stejnì chytrá hlavinka, ¾e myslel na zadní koleèka a hlavnì tedy na nás,“ øekl Pepèa, pøes tváø mu pøeletìl spokojený úsmìv, zhluboka se napil a rukou si uhladil šedivý plnovous. Tušil jsem, ¾e dnes je jeden z mála dnù, kdy mùj kamarád má chu» do øeèi. Obyèejnì je toti¾ málomluvný, a kdy¾ nìco prohodí, tak je to vìtšinou stí¾nost, ¾e se nesmí kouøit, na ¾enu Evu, ¾e mu odkvétá a stále více ho šikanuje, na zvyšování cen a vùbec na všechno. Èím více toho vypije, tím více je negativní a pak odejde domù s depkou. Tentokráte se zdálo, ¾e konec povodnì na nìj zapùsobil blahodárnì. Nemluvil toti¾ nesmysly.
„Hele, dej si pivko a já ti nìco øeknu.“ Celkem rád jsem uposlechnul a odvìtil jsem, ¾e poslouchám.
„Ale nikomu ani muk, dìdku,“ øekl Pepèa. „Proto¾e co ti povím, to je jenom mezi náma chlapama, rozumíš, jenom mezi náma. Øíkám ti to, proto¾e jsi kámoš a proto¾e ti tøeba to, co ti øeknu, mù¾e taky pomoct.“
„Tak povídej, to jsem zvìdavej, co z tebe vyleze. To bude zase nìjaká velká moudrost.“
Pepèa zaèal o tom, ¾e ji¾ delší dobu pozoruje dopad pøibývajících let. Jeho proces stárnutí zaèal tím, ¾e si jednoho rána všimnul, ¾e má kartáè plný vlasù. A ne všechny byly èerné. "Kamaráde, já to zjistil. Všechno zaèíná padáním vlasù. Pak to jede jako po másle. Pøibejvaj všude vrásky, bolí kolena, kyèel a celý tìlo, èlovìk se probouzí vospalej a pøedstav si, ¾e kdy¾ jsem nedávno votevíral zubama lahváèe, tak mi vypadl zub. Koukej, jak teï hroznì vypadám. I na holky se stydím usmát, abych je nevystrašil."
„Ty blázne, to nemá nic co spoleènýho se stárnutím. To je èistì tvoje vina a já ti to øíkam furt, aby ses zbavil toho strašnýho návyku otevírat pivo zubama. To pøièti jenom svý blbosti!“
„No, máš jenom èásteènì pravdu, proto¾e jak jsme starý, tak nám ty dásnì povolujou a zuby v nich nesedìj. A pak je ztrácíme jako dolárky v hospodì a nebude trvat dlouho a budeme si muset dát udìlat zuby z umìlý hmoty. To pak bude nìco! Kdy¾ ti pøi líbaèkách nakrásnì vypadnou!“
„No to by byl fakt hroznej trapas,“ souhlasil jsem a v duchu jsem si pøedstavil další øadu situací, pøi kterých by mohl umìlý chrup vypadnout.
„Tak¾e dost s hrùzou pozoruju, jak se to všechno na mne sype,“ pokraèoval Pepèa. „Poslední dobou blbì spím, proto¾e kdy¾ nìco veèer sním, tak mi to le¾í v ¾aludku jako kus šutru.“
Já nic neøíkal, jenom jsem pøikyvoval, abych dal Pepèovi na vìdomí, ¾e vím, o èem je øeè, proto¾e mám podobné stavy.
„A víš, proè taky blbì spím a pak jsem pøes den tak dorvanej a chodím jako mátoha?“ Ne¾ jsem mìl mo¾nost odpovìdìt, tak mi Pepèa vysvìtlil, ¾e musí nejménì pìtkrát v noci na èùrat. Pak se div, ¾e je pøes den znavenej.
Shodli jsme se, ¾e všechny tyto nepøíjemné potí¾e jsou následky stárnutí a ¾e bude hùø. Na to konto jsme si poruèili další pivo, naèe¾ jsem se zeptal Pepèi, proè na mne vy¾adoval diskrétnost, kdy¾ vlastnì o nic nešlo. „®e máš zbytnìnou prostatu, za to se nemusíš stydìt. To má ka¾dej poøádnej chlap. To je známka mu¾nosti,“ øekl jsem Pepèovi, abych ho uchlácholil.
„Jo, ale ty prohlídky,“ odpovìdìl s údìsem v oèích Pepèa. „Byl jsi na tom? To je nìco tak dìsnýho, ¾e pøed tím nìkolik nocí nezahmouøim ani voko.“ Nemohl jsem samozøejmì nesouhlasit. Zašli jsme do strašných detailù, naèe¾ Pepèa s úplnì vá¾nou tváøí, která vyzaøovala strach, do mne dloubnul loktem a zašeptal „A co kdy¾ to není prst?“
Tak to mì tedy ve snu nenapadlo, ale zaèal jsem pøemýšlet, ¾e i doktoøi jsou zvrhlíci a ¾e tím pádem zde urèitá mo¾nost je. Èlovìk poøád nìkde ète, jak doktoøi zmermomocòují nic netušící pacientky, tak proè ne pacienty.
„Tak si sebou pøíštì vem malý zrcátko a nenápadnì se dívej. Kdy¾ ho nachytáš, tak zavolej policii, proto¾e je to zloèin.“ Pepèa øekl, ¾e jsem cvok, ¾e ¾ádný zrcátko s sebou nikam tahat nebude a ¾e u¾ na prohlídky bude chodit jenom k doktorkám. Pak ¾e ho prý ta obávaná prohlídka bude snad i tìšit...
„Tak u¾ proboha øekni tu tajnost.“
„A slibuješ, ¾e nikomu nic?“
„Hrob je proti mnì ukecanej.“
„Tak hele, èlovìèe,“ potichu øekl Pepèa a obezøetnì se ohlídnul kolem sebe, jestli nìkdo neposlouchá. Napadlo mne, ¾e o nic nejde, proto¾e v hospodì mluvíme èesky jenom my dva.
„Tak co ti teï øeknu, je tak trochu poni¾ující.“
„Tak to ze sebe vysypej. Vsadim se, ¾e mi chceš øíct, ¾e u¾ neudr¾íš moè a musíš nosit plenky.“
„Nedìlìj si blbý srandièky. To tøeba taky pøijde, ale to, co ti teïka chci øíct, je mnohem horší. Mnohem vá¾nìjší, proto¾e tady jde fakt o mu¾ství. Co ti mám povídat,“ øekl Pepèa a sna¾il se o humor.
„Víš, všechno je dneska šmejd. Co koupíš, je podøadná jakost, prostì bakus. Tak si pøedstav, ¾e i ty prezervativy nedìlaj tak kvalitní jako døív. Tehdá se mi jaktì¾ivo nestalo, aby se mi nìjak pøi tom vohnul, a teïka je to ka¾dou chvíli.“
Vyprsknul jsem smíchy. „Ty bláho, to je taky známka stárnutí, ¾e u¾ to nepracuje jako za mlada. Tomu snad ka¾dá ¾enská musí zákonitì rozumìt.“
„No, já Evì v¾dycky nakukal, ¾e je to tím, ¾e jsem z hospody vyèerpanej nebo ¾e mám zrovna depku. A slíbil jsem ji, ¾e se pøíštì polepšim. Evka se jenom smutnì usmála a øekla nìco v tom smyslu, ¾e jsem jí v ¾ivotì u¾ toho nasliboval. Tak¾e jsem ji nemohl zklamat, chápeš?“
„Na to jsou pumpièky,“ øekl jsem Pepèovi a ten to zámìrnì pøeslechnul.
„Tak abych Evince udìlal radost, tak jsem tajnì zašel k tomu mýmu doktorovi a poprosil ho, aby mnì pøedepsal ten modrej zázrak.“
„Viagru?“
„No jasný, Viagru, proto¾e tu jen tak bez pøedpisu nedostaneš, proto¾e ta sice dìlá zázraky, ale mù¾e tì po ní taky trefit šlak.“
Pepèa mi pak vyprávìl neuvìøitelnou historku, ¾e ten jeho urolog se ho zeptal, koho tím chce ozáøit a tím ho vytoèil, proto¾e co je doktorovi do toho, aby dával nejapné otázky. Nakonec mu po zmìøení tlaku modrý zázrak pøece jenom pøedepsal a Pepèa se rozechvìnì vydal do lékárny si prášky vyzvednout. Proto¾e ho ale poka¾dé oslovila mladièká holka, tak se stydìl a vzalo mu to nìkolik dnù, ne¾ narazil na plešatého lékárníka, který na Pepèu spiklenecky mrknul, pøedpis mu vydal a pøidal k nìmu nìkolik praktických rad.
„A co ti poradil?“
„No jako ¾e to s tím nemám pøehánìt, abych nejdøív zaèal s pùlkou a vidìl, co to se mnou udìlá. Pak mi popøál hodnì úspìchù na pracovním poli a nakonec mì po¾ádal, jestli by mnì nevadilo, abych mu pøišel øíct, jak to fungovalo. Tak jsem zesmutnìl, proto¾e u¾ ani zestárlým lékárníkùm èlovìk nemù¾e vìøit. Svìt je plnej kaòourù,“ konstatoval Pepèa.
„A já jsem jeden z nich,“ øekl jsem a netrpìlivì pobídnul Pepèu, aby vykládal pikantní podrobnosti. „Fungovalo to?“
„Jo, a náramnì!“ øekl Pepèa. „Podle lékárníkových rad jsem tam lupnul jenom pùlèièku a jenom jsem se chvìl, jestli Evka bude mít náladu. Znáš ¾enský. Pokud nevyšuruješ celej barák, nevostøíháš zahradu a nekoupíš pugét, tak je bolí hlava.“
„A to ses fakt tak poní¾il, ¾e jsi všechny ty vìci udìlal, aby došlo?“
„Jo. A navíc jsem nepil pivo, aby to ze mne netáhlo. To Evce vadí nejvíc. A tak jsem se pøitulil a nebudeš vìøit, proto¾e neuvìøitelné se stalo skutkem a kouzlo se podaøilo jako za mlada.“
„Díky modrému zázraku!“
„Díky modrýmu zázraku,“ odpovìdìl Pepèa zasnìnì. „Evka se pak na mì hroznì udivenì podívala, polkla na prázdno a celá vyvalená se zeptala co se mnou je. Já jí na to odpovìdìl co se tolika diví, v¾dy» je to pøece u mì normálka. A nì¾nì jsem jí vysvìtlil, ¾e kdy¾ jsem nìkdy zklamal tak to bylo pøece zavinìno únavou.“
Já doposlouchal, podal jsem Pepèovi ruku s tím, ¾e ji¾ musím jít.
„A kampak tak brzo? V¾dy» jsme mìli jenom pár piv,“ podivil se Pepèa.
„Ale to víš, Máòa èeká.“
„Tak pamatuj, nikomu ani muk!“
„Jasný!“
Mávnul jsem hospodskýmu na pozdrav a odebral se rychlými kroky smìrem k domovu celý nedoèkavý si udìlat ještì na to odpoledne schùzku se svým urologem. Hroznì jsem si toti¾ pøál být chlapák jako za mlada...
Text:Ivan Kolaøík
Kolá¾e © Marie Zieglerová
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora