Kupuje se, prodává se, krade se, nadává, chválí, mlèí se. Tr¾ní doba. Noviny plné zpráv o zloèinech, párty na poèest Mistra, polibek První dámy, pan exministr vìští, umìlec otevírá Vinný bar, nemocnice shání sponzora, pøed školou se nabízejí drogy, v knihkupectví fronty na posbírané kuchaøské recepty, sbìrny kupují køí¾e a urny ukradené ze høbitovù, mýtiny v lesích rostou jako satané po dešti, blondýnky svírají mobil a volant „halyvùdského“ d¾ípa, herci baví lid historkami, vykrádají se chaty, okrádají babièky, u hranièních pøechodù èíhají pracovitá vy¾lata, velcí zlodìji tunelují, malí kradou, velcí píší pamìti, malí sedí v ajnclíku, podplácení je pøejmenováno na „lobbing“, literární škvár táhne zemí, klasici jdou do stoupy, folkaøi a rockeøi pìjí o modrých dálkách s pøíchutí cigaretového dýmu bez kolkù, v zatáèkách jeèí znásilnìné gumy za asistence blbé nohy, mindráci si oblékli èerné šaty a decentní kravaty, zemì se krájí na parcely a pøísnì zakázané prostory, miliony divákù hltají guláše televizních kuchtíkù, tituly populárních novin nabízejí rozvody, úchyly, záchodový sex a pastviny molitanových cecíkù, selátka, dìti vepøù nestaèí plnit ro¾nì slavných rautù, skandál, vra¾da, hanba, exhibice, hnací motory prodejnosti...
Èíšnice mnì dolila èervené víno a špitla: „Na zdraví, pane Fousku!“
Jako v pohádce. Opustila mne èerná nálada. V kapse jsem nahmatal øeckou drachmu, kterou nosím pro štìstí.
„Ka¾dá mince má dvì strany,“ v duchu jsem zaslechl hlas svého bratra Bohouše. Pochopil jsem. Prohlí¾ím jen jednu stranu. Tu trpkou. Je to tím, ¾e vìk mnì sedá do vlasù, ¾e zdraví není zrovna nejlepší. Zapomínám na druhou stranu mince. Ta je veselejší.
Vycházím z baru Zanzibar a usmívám se. Kdo pouze èernou píseò zpívá, tomu se jenom èerná ozvìna vrací. Nebo je to tím vínem?
ØECKÁ NÁLADA
U malého stánku, lépe øeèeno boudy, zaštítìné proti dešti, který na tento kraj zapomnìl, jsem sedával pod stromy ovìnèenými šiškami. Øecké borovice. Pil jsem místní pivo. Cítil jsem se jako dìda (papulus) a moje ¾ena, babièka (jája), se starala o vnouèky.
Moøský racek obcházel mùj stolek a zobal drobky. Veterán dalekých moøí s obroušenými drápky a s ulomeným zobcem. Zamotal se do povalující se sítì z umìlých vláken a uvízl v ní jako v pavuèinì. Sna¾il se vymanit a síly napínal stále smìrem k nedalekému Thráckému moøi.
S pomocí prodavaèe ze stánku jsme vyprostili „dùchodce Racka“ ze sítì. Chvíli nevìøícnì, témìø zplihle, bez pohnutí stál a potom váhavì vzlétl ke svému ráji. Trochu zamával køídly. Mo¾ná nám dìkoval.
Øecký kluk zvedl prst a øekl: Kala – dobøe! Potom ukazoval naproti pøed tavernu, kde sedìli pøíbuzní, hodovali a pili.
Rakev s nebo¾tíkem stála opodál, ozdobena vìnci ve tvaru køí¾ù. Zesnulý prý se nechává dva dny u domu, aby se mohl rozlouèit se svými blízkými. Ve všech oknech byly sta¾eny ¾aluzie.
Z posunkù majitele stánku jsem vyrozumìl, ¾e nebo¾tík byl lodník. Na rakvi byla modrobílá vlajka a z kvìtin uvitá kotva. Dostal jsem na „úèet podniku“ Ouzo a pøipili jsme na vìènou cestu do vìèných pøístavù.
Majitel zaèal nadšenì a udivenì ukazovat vzhùru. Náš „dùchodce Racek“ krou¾il nad pohøební hostinou. „Pøišel se rozlouèit,“ pomyslel jsem, „tøeba se znali s lodníkem z moøe.“
Starý veterán pøeletìl nízko nad námi a síti na zemi se obloukem vyhnul. Dostal jsem ještì jednoho panáka Ouza a s dovolením Poseidona jsem se namoèil v modravém moøi. Veèer zùstaly v tavernì jen ¾idle. Dùm zmlkl a v místì, kde stála rakev, záøila kvìtinová kotva. Vypadala jako neumìlý køí¾.
Teprve teï jsem si všiml sítì pøehozené na hradbì. Byla to ta, ve které uvízl náš kamarád. Tøeba ji tam nechal lodník, aby mu jeho kamarád neodlétl...
Ukázka z knihy FOUSKOVY FEJETONY, kterou vydalo v roce 2006 nakladatelství Jindøich Kraus - PRAGOLINE