Pøíbìhy zemské atmosféry – aneb
Za vše mù¾e klima nebo poèasí (2) Stvoøení svìta
Aby mohla vzniknout naše zemská atmosféra, musel napøed vzniknout Vesmír, v nìm pak naše Galaxie, v ní sluneèní soustava kolem našeho Slunce a vèetnì naší Zemì.
Buïme tolerantní a nepreferujme ani teorii Velkého tøesku, ani biblické stvoøení svìta za šest dní. Jen tak mimochodem – vypoèítat stáøí „svìta“ na základì biblických údajù se pokoušeli takoví velikáni vìdy jako Kepler a Newton a dávno u¾ se zapomnìlo na to, ¾e v roce 1658 se našel troufalec, který urèil bo¾ské stvoøení svìta s pøesností na hodinu! Byl to irský arcibiskup James Ussher. A nebyl to ¾ádný lajdák, nebo» si dal tu práci a sèítáním vìkù starozákonních postav a¾ k Adamovi vypoèetl, ¾e Bùh stvoøil svìt v nedìli 23. øíjna roku 4004 pø.n.l. v devìt hodin dopoledne!
Pøi troše pøehánìní se dá øíci, ¾e celou naši Zemi tvoøila z poèátku jakási „praatmosféra“, nebo» to byl jeden mohutný chuchvalec ¾havých plynù a plazmy. Asi pøed ètyøi a pùl miliardou let se na jejím povrchu zaèaly vytváøet první pevné kry zemské kùry, které samozøejmì ještì èasto praskaly a tvoøily se i první horniny. Pro nás je ale nejdùle¾itìjší, ¾e z mezihvìzdné smìsi plynù postupnì vznikalo nìkolik plynných obalù naší planety. Ten obsahoval vodík, helium, methan a èpavek, z prasklin v èerstvé zemské kùøe pak soptily sirné páry – z dnešního pohledu tedy pìkný sajrajt! Zmrzlou vodu pøinášely na zemský povrch meteority, pøí šílené teplotì se led okam¾itì mìnil na vodní páru, a tak se nad jen velmi pomalu chladnoucím povrchem tvoøily první tì¾ké mraky. Naše teprve se rodící planeta si však tuto první pomìrnì tì¾kou atmosféru ještì neudr¾ela.
“Zanedlouho“ si pak o naši Zemi pravdìpodobnì „škrtlo“ tìleso o hmotnosti témìø Marsu, jakýsi „Pramìsíc“! Pøi této náhlé katastrofì se uvolnilo pro nás naprosto nepøedstavitelné mno¾ství kinetické energie. To zpùsobilo roztavení a vypaøení „Pramìsíce“ i znaèné èásti zemského pláštì. Z plynného prstence kolem Zemì pak zkondenzoval náš Mìsíc u¾ pøibli¾nì v dnešní podobì, ale v podstatnì menší vzdálenosti od Zemì. Ten nový Mìsíc se od Zemì postupnì vzdaloval, a soubì¾nì se brzdila rotace Zemì kolem své osy z pùvodních asi osmi hodin na souèasnou hodnotu 24 hodiny za den. Dùle¾ité pak také je, ¾e ten teèný náraz „Pramìsíce“ zpùsobil, ¾e se zemská rotaèní osa naklonila šikmo k obì¾né rovinì, co¾ se posléze projevilo støídáním roèních dob v mírných i vysokých zemìpisných šíøkách. Druhá atmosféra, kterou u¾ si naše Zemì udr¾ela, vznikla asi za dalších 600 milionù let. Proto¾e teplota této atmosféry byla stále velmi vysoká, byla slo¾ena asi ze ¾ z vodní páry, dále z dusíku a u¾ i z postrachu dnešní doby - z oxidu uhlièitého. Pochopitelnì stále ještì obsahovala i oxid siøièitý a uhelnatý, opìt methan, èpavek i vodík, a dokonce i kyselinu chlorovodíkovou. Po pro èlovìka naprosto nezbytném kyslíku však stále nebylo v ovzduší ani vidu, ani slechu a ani èichu.
Proto¾e zemský povrch postupnì ochladl pod 100°C., vìtšina vody zùstala na zemi, v ovzduší zbyla jen nepatrná èást vodní páry a ta zaèala být dùle¾itým jazýèkem na vahách pøi tvorbì poèasí. Ochlazování povrchu pokraèovalo, pak se zaèaly rozpadat horniny, vytváøela se pùda a mohly se vyvinout první zelené rostliny, které zaèaly dodávat do ovzduší ¾ivotnì dùle¾itý kyslík. A tak trvalo ještì nìjaký ten pátek, ne¾ se smìs pùvodních atmosférických plynù promìnila a naše zemské ovzduší dostalo podobu plynné smìsi, v ní¾ pøevládá dusík a kyslík.
Na tvorbì klimatu a poèasí a na všem, co se v našem zemském ovzduší odehrávalo a odehrává, se tedy zpoèátku podílela hlavnì chemie, která správnì rozlo¾ila rùzné slouèeniny a spojila rùzné prvky v našem ovzduší se vyskytující. Pak nastoupila fyzika, a to jak pozemská, tak i vesmírná. Ta pozemská, dodala naší atmosféøe celou øadu sil fyzikálních, tedy gravitace, odstøedivou sílu, sílu tøení atd. Nezanedbatelný byl jistì zejména zpoèátku i energetický pøíspìvek ¾havého zemského jádra, které bylo podstatnì vìtší a také mnohem ¾havìjší, ne¾ je dnes. Fysika vesmírná pak dodala a stále dodává nejdùle¾itìjší zdroj energie – záøení našeho Slunce. To si nás samozøejmì pevnì pøipoutalo na svou obì¾nou dráhu, která mìla a má také co øíci pøi tvorbì a promìnách našeho klimatu.
Ve všech geologických epochách se støídala klimatická období velmi teplá a velmi studená a zmìny byly pro nás nepøedstavitelné. V dobách ledových èasto znaènì narùstaly kontinentální ledovce, v dobách meziledových pak nìkdy pravdìpodobnì zmizely i polární ledovcové èepice! Rozdíly v globálních prùmìrných teplotách byly více ne¾ deseti stupòové, hladina svìtových oceánù klesala a stoupala o desítky a ojedinìle snad i o sto metrù. Teplá i studená období mohla být jak vlhká, tak i suchá. A ka¾dá klimatická zmìna pøinesla výraznou zmìnu jak do vývoje rostlinstva, tak i ¾ivoèichù. Je známo, ¾e na vymøení druhohorních dinosaurù mìla velký podíl právì klimatická zmìna. Ta se nejprve zaslou¾ila o zmìnu skladby rostlin a pøirozený boj o potravu s dalšími tvory dinosauøi prohráli. Klimatické zmìny se samozøejmì podílely i na vývoji ¾ivoèicha druhu homo a¾ po èlovìka. A to nejen na jeho tìlesné schránce, ale i na vývoji jeho mozku. Staèí si pøedstavit, jak se musel ohánìt a co vše musel vymyslet praèlovìk, aby pøe¾il poslední dobu ledovou. Však to také pøírodì brzo bohu¾el zaèal vracet, kdy¾ se – jistì z nutnosti – rozhodl, opatøit si další pùdu pro zemìdìlské plodiny vypalováním lesù. Po delším èase se tím stal dalším klimatotvorným èinitelem a zaèal sám pøispívat ke zmìnì klimatu. Málokdy to ale bylo ku prospìchu pøírody…
Ale také je tøeba pøipomenout, ¾e vlastnì právì z tìch nejvìtších klimatických zmìn tì¾íme dodnes. Vdìèíme jim toti¾ jak za naše zásoby èerného i hnìdého uhlí, tak i za zásoby ropy a zemního plynu. Všechny tyto souèasné zdroje energie pøece vznikly z vyhynulých rostlin, stromù a ¾ivoèichù. Dá se tedy bez nadsázky øíci, ¾e opravdu díky klimatickým zmìnám máme na Zemi stále celkem slušné zásoby energie. I kdy¾ samozøejmì nejsou nevyèerpatelné!
Vra»me se ale ještì na chvíli do dob biblických. Samozøejmì se u¾ dávno pøišlo na to, ¾e první dny bo¾ského tvoøení byly zcela urèitì podstatnì delší ne¾ naše dnešní, v¾dy» i ten èas se teprve tvoøil. A kdy¾ jen trochu pøimhouøíme oèi, tak slušný chronologický soulad s vìdeckými teoriemi nacházíme v tom, ¾e na Zemi byly nejdøíve rostliny, ¾e ¾ivot vznikl v moøi, a i kdy¾ podle Bible ptáci svùj pøíchod na svìt trochu uspíšili, èlovìk se objevil podle všech teorií opìt docela správnì na závìr „tvoøení“. Dokonce se zdá, ¾e právì my èlovíèkové jsme se pøírodì ani Pánu Bohu moc nepovedli, nebo» u¾ dávno nejsme k obrazu jeho, a ¾e by mo¾ná bylo lépe, kdyby si Bùh dal „leháro“ u¾ šestého dne a stvoøil Adama a¾ po slušném odpoèinku, na který mìl jistì právo! Po smutných tisíciletých zkušenostech víme, ¾e by mo¾ná bylo dokonce lépe, kdyby tehdy jako první byla stvoøena Eva, èím¾ by se pøedešlo mnoha lidským komplikacím. Klidnì je mo¾né, ¾e i zde se pøi pøepisování Bible nìco popletlo a nìkdo to trochu zpøeházel. Prostì se dnes ukazuje, ¾e zcela jednoznaènou „èísi“chybou bylo, ¾e vývoj èlovìka a lidstva byl ponechán svému osudu. A tak na to doplácíme nejen my souèasníci, ale bude na to doplácet zøejmì i mnoho dalších generací. Doufám, ¾e tyto mé „objevné“ závìry nebudou pova¾ovány za trestuhodné rouhání.
