Krev snìhu Tento èlánek nám poslal mladý student a poprosil o zveøejnìní. Bolest je tì¾ké pøekonat a zbavit se jí, ale tøeba se èlovìku aspoò trochu uleví, ¾e to ze sebe dostane, ¾e se z toho vypíše…
Vše zaèalo v pátek. Ten den jsme se balili a pøipravovali na dobrodru¾ství, které èekalo v alpských horách. Tam na nás èekal ètyøhvìzdièkový hotel se spoustou lákavého jídla, luxusní wellness a prostorné bílé plánì sjezdových drah. Po pøíjezdu na hotel jsme se ubytovali ve svých apartmánech a šli jsme na uvítací drink, jako¾to pozornost a pøivítání v hotelu. Cinkli jsme si tedy na š»astný a pohodový týden v horách. Tehdy jsme netušili, ¾e odjedeme o jednoho míò.
Ráno jsme vstali a šli na snídani, pøi které jsme konzultovali poèasí, dráhy, které sjedeme, v kolik se sejdeme na obìdì a kdy se veèer pùjde do wellness. Ten den si budu pamatovat nadosmrti. Pøi posledním sjezdu pøed obìdem se stala tragédie, kterou s tì¾kým srdcem vám budu líèit. Po snídani jsem se podíval na hodinky a oznámil jsem skupinì, ¾e v 11,45 si dáme sraz pøed restaurací. Všichni si nazouvali ly¾e, oklepávali od snìhu pøeskáèe, nasazovali kukly a brýle. Dali jsme se do pohybu. Sjel jsem dva sjezdy a pøipravoval se na tøetí. V tu chvíli mì nenapadlo, ¾e se stane taková bolestná hrùza. Jeden z kamarádù svi¾nì øezal zatáèky do slalomu. Pøi jedné z posledních zatáèek se mu odepnula ly¾e.
Zaøval jsem: Kristiáne!
V tu kratièkou chvilku vyletìl z dráhy a spadl ze srázu dolù. Srdce mi bušilo, ruce se mi tøásly hrùzou, nemohl jsem racionálnì pøemýšlet. Neváhal jsem a rychlostí vìtru jsem sjel k místu, kde jsem ho spatøil naposled. Sundal jsem si ly¾e a pøibìhl ke srázu. Ten pocit, zda ¾ije nebo je mrtev, byl vyèerpávající. Podíval jsem se dolù a spatøil krvavou skvrnu pod hlavou Kristiána. Le¾el tam dole sám. Ve své krvi. Hledìl jsem na nìj a byl v absolutním šoku a hrùze. Cítil jsem, jak mi tìlem probíhá mravenèení. Musel jsem ze sebe tu hrùzu a bezmoc dostat.
Kristiáne, proè?
Pomozte mu nìkdo, zavolejte horskou slu¾bu, vrtulník, dìlejte nìco!
Lidé kolem pobíhali jak mravenci a já se upøenì díval na to purpurovì temné místo pod Kristiánem. Nevnímal jsem svìt, jenom tu bolest.
V ten veèer jsem se zamkl do koupelny, napustil si horkou vanu a le¾el v ní. Nehybnì. V depresích. Mé tìlo se ve vodì ani nepohnulo. Stav vyèerpanosti. Myšlenkami jsem byl jen u toho momentu, kdy se mu odepnula ly¾e a já si zpìtnì uvìdomil tu chvíli, kdy jsme dávali ly¾e na seøízení. Kdy¾ se Kristiána ptali, zda je pokroèilý ly¾aø, on nepochopitelnì øekl, ¾e není. To osudové „NE“ ho sprovodilo ze svìta. Vìdìl, ¾e je zkušený ly¾aø, a pøesto øekl, ¾e není.
Vrátili jsme se domù a následoval pohøeb. Poslední rozlouèení.
Doposud jsem se neodvá¾il jet do Alp. Ten pohled na hory mì dìsí. Mám strach, ¾e zase otevøe ránu, která mì tak zasáhla.
Krev snìhu
