pøedesílám, ¾e jsem utahaná a ospalá, ale pøesto doká¾u vnímat, ¾e zhruba za tøi mìsíce Tì mám doma. Jen¾e to je a¾ za 97, a proto se vrátím o den zpìt k brannému cvièení. Skuteènì nevím, èeho litovat víc. KDYBY byl èlovìk nucen chodit po svých – skuteènì chodit, ne je jen pou¾ívat k pøesunování se z jednoho dopravního prostøedku ke druhému, víc by si všímal tìch krás, které nás obklopují.
Jaký je to napøíklad kontrast – ta hladká èerná asfaltka a kolem ní kotáry na obì strany, zatím zelené, ale takovou lahvovì tmavou zelení. A jaká krása je brodit se šustivým listím zlatovìhnìdým a jít jako po peøí na houpavém jehlièí hustého smrèí. A jak si èlovìk pøipadá nicotný, kdy¾ stojí na holém høebeni, kde se do nìho opírá vítr tak, ¾e obrácen proti nìmu se zalyká, kde mu vítr sviští kolem uší a proniká pøes ochranné vrstvy obleèení a¾ na holé tìlo.
A co potom taková pìkná metelice bodajících snìhových krupek, kdy¾ se namáhavì dereš do strmého úboèí a nohy ti klouzají v blátì, které se zdá bez konce. A kdy¾ se na pár okam¾ikù prodere slunko z tì¾kých mraèen, které ti visí nad hlavou jako hrozba, staèí ti to k naèerpání dalších sil ke kdovíjakještìdlouhé cestì, proto¾e jak daleko máme ještì ke škole, to ví jen tìlocvikáøi a ti záhadnì mlèí, èepice mají nara¾ené a¾ na oèích a v ruce hùl – tì¾kými pohorkami rozdupávají bahno. A ty jdeš a jdeš, proto¾e ti nic jiného nezbývá, místo nohou máš betonové sloupy a pøitom cítíš ka¾dý jednotlivý sval, najednou víš, ¾e máš na ka¾dé noze pìt prstù, které bolestivì nará¾ejí na ka¾dý kamínek, ka¾dou vìtev lámající se s praskotem pod nohou. Srdce ti hrozí roztrhnout plíce, které nestaèí, tváøe ti hoøí a víš, ¾e je to èerveò do fialova, ale v tu chvíli je ti všechno jedno, nezmù¾eš se ani na vzteklé nadávání a proè taky nadávat, kdy¾ pod sebou vidíš mìsto jako hraèku, domeèky jako pro panenky a ten ètyøkolový výdobytek lidské touhy po pohodlí malièký jako mravenec, takový malinký vyrudlý do svìtlerezava, co mi jich ve škole leze po stole jeden a pak ještì pùl mraveništì, tak¾e jsou všude, špacírují se v pøípravách, lezou mi do kafe a taky do cigaret. Pøes všechnu únavu lituješ, ¾e ti „civilizace“ nedovolí dìlat si takhle výlety èastìji, ale sotva pøijdeš domù a tam se ti pìknì v teple a pohodlí rozlo¾í bolest do celého tìla a¾ zmalátníš na samu hranici ještì a u¾ ne vnímatelnosti, øíkáš si v duchu, ¾e je dobøe, ¾e tìch pochoïákù je jen dva do roka a ¾e zítra nikam pìšky nemusíš.
No, nikdy si nepøièichnout k „civilizaci“neznat teplo bez topení, vodu bez tahání tì¾kých kbelíkù od vzdálené studny, nesedìt nikdy v pohodlíèku auta, myslím, ¾e bych nanejvýš spokojenì ¾ila – dovedla ¾ít – na opuštìné salaši, proto¾e bych ten svetr radìji pletla pøed krbem, ve kterém praská vonící døevo. Mám návrh: vykašleme se na mìsto se vším všudy a staòme se „pásli ovce Valaši“. Pøedstav si, ¾e bychom nepotøebovali televizi, rádio, koberce, jedli bychom vydlabanou l¾ící z døevìného talíøe, spali na ko¾ešinách (jen by v nich nesmìly být blechy), koupali bychom se v horském potoce (já ne, já bych se jen velmi opatrnì umývala), první bychom vídali východ slunce a poslední jeho západ a taková skopová kýta na èesneku taky není k zahození.
Plácám, milý, jen¾e já ty nohy skuteènì mám jako podebrané a ve všech mo¾ných kloubech jako vykloubené a spala bych, a¾ nevidím, proto¾e na dovršení všech tìch vèerejších trampot slavili sousedi zprava jakési hluèné jubileum a¾ skoro do tøí ráno a já šílela únavou a nespavostí. K tomu si pøidej po ètyøech hodinách penicilin Dadì a od pùl osmé dnešního rána úklid v bytì i na schodech, prádlo, vaøení atd., tak¾e bych se ani nezlobila, kdyby zítra byla nedìle a ne pondìlí. Stejnì je to divné, ¾e jsme ještì nedávno chodili do práce v sobotu a ani nám to nepøišlo.
Dnes Tì opustím brzy. Nekomentuj ten zbytek místa v dopise. Pøedstav si, ¾e je na ka¾dém zbývajícím místeèku napsáno, ¾e Tì mám ráda, ¾e Tì mám moc ráda, ¾e nestojím o nikoho jiného, ¾e nikdo jiný pro mne neznamená to co Ty, ¾e jenom s Tebou je mi dobøe, jen vedle Tebe a s Tebou mohu a umím být š»astná, ¾e jenom na Tebe se tìším den ze dne víc.
VZPOMÍNÁNÍ