Cestou zapovězenou…

Po delší době se vracíme na Vesuv, ale do míst, kam se návštěvníci tohoto vulkánu nedostanou. Mají možnost obejít jen menší část kráteru, přibližně 400 m z jihozápadní a jižní strany, zatímco celý obvod měří asi 1400 m.

Pohled na Vesuv od východu

Vzpomínám si, že to bylo tak trochu zklamání (musím napsat, že opravdu jediné), když cesta s nádhernými pohledy do kráteru s bizarními kusy lávy, připomínajícími někdy i zkamenělé postavy, s výhledy na zarostlý svah, města, moře, Sorrentský poloostrov a ostrovy, náhle končila ohradou a průvodce se s námi rozloučil. Na dotaz, proč není možné obejít celý kráter, odpověděl, že se konají exkurze pro větší skupiny lidí, jež se musí předem objednat.
Naštěstí nás nehonil čas, takže jsme s dcerou strávily u kráteru ještě několik hodin a užívaly si krásy tohoto pro mě téměř posvátného místa.

Pohled na stěnu kráteru

Detail okraje kráteru

Po návratu domů mi stále ležela v hlavě ta nepřístupná větší část obvodu kráteru. Pro zajímavost - jeho severní a severovýchodní strana je o pár metrů vyšší než jižní a jihozápadní. Nikde v literatuře jsem se nic bližšího o této cestě nedozvěděla. Později jsem začala pátrat na internetu. Jednou jsem objevila na youtube krátký videozáznam z exkurze. Po čase jsem se chtěla znovu virtuálně projít po "zapovězené cestě", ale ten film už jsem bohužel nenašla, no něco málo jsem si z té jedné procházky zapamatovala.

Ještě malou poznámku k přístupné cestě podél kráteru. Od doby naší návštěvy Vesuvu v roce 2001, se trochu změnila. Byla rozšířená, upravená, je lemována novým zábradlím z masivních fošen, opatřena lavičkami a přibyly i prodejní stánky včetně občerstvení. Je to pohodlná procházka.

A teď se vydáme na cestu zapovězenou

Procházíme úzkou soutěskou mezi obrovskými lávovým balvany červenavé až nafialovělé barvy a odtud začíná stoupání po úzké vyšlapané stezce přímo po hraně kráteru. Není tu žádné zábradlí, ani řetěz - vlevo strmý a dál až kolmý sráz do kráteru, hlubokého asi 200 m, a vpravo příkrý vnější svah kuželu s pohledem do údolí Valle del inferno (Údolí pekla), kde se valila na jaře roku 1944 ohnivá řeka čediče, usměrněna skalními masívy Monte Sommy (trosky vnitřní stěny kráteru původní sopky, z níž se postupně zrodil nynější Vesuv).

Podél stezky je mnohem méně skalních útvarů než na druhé turistické straně. Je oproti ní "hladká" - z toho je patrný silnější vliv eroze na severním, výše postaveném okraji kráteru. Díky této uhlazené hraně vyniknou na první pohled strmé srázy po obou stranách. Člověku, trpícímu závratěmi by se tu šlo moc špatně. Teď je mi jasné proč není davům turistů přístupný celý obvod kráteru.

Zastavení na místě, kde jen pár metrů od stezky je ve stěně kráteru malá fumarola, která klidně pokuřuje. Průvodce vysvětluje cosi v němčině skupince lidí, Ti zůstávají stát a on sám opatrně slézá směrem ke kouřícímu otvoru. Pak vytáhne cigaretu, zapálí si ji a opatrně vloží ke kouřícímu otvoru a rychle uhne. Cigareta s hlasitým blafnutím vzplane a pak už je kouř opět klidný. Neklamný důkaz toho, že je přítomen velmi hořlavý sirovodík, oxid uhličitý a vodní páry by cigaretu ihned uhasily.

Úzká cestička "opisující" kráter je trochu zvlněná, chvílemi klesá, pak zase stoupá, a to se několikrát opakuje. Podíváme se na protější stranu obleženou turisty. Zaujme nás pohled do vnitřní členitější stěny, v níž se místy uchytila zeleň. Na místě osluněném při západu slunce rostou dokonce i břízy. Samozřejmě tu nechybí průkopník života lišejník Stereocaulon vesuvianum, karmínová Valeriana rossa, šťovík Rumex scutatus a tu a tam i žlutě kvetoucí kručinka.

Kručinky na Vesuvu

Zatímco na jižním a jihozápadním vnějším svahu Vesuvu vegetace rychle šplhá k vrcholu a sestupuje do kráteru, na severním a severovýchodním úbočí rostliny k vrcholu moc nepospíchají. Hranice vegetačního pásma je několik metrů pod vrcholem, výše už je jen království popelu a lávy. Málokterá kytička si troufne do něj vstoupit, zato pod hranicí je vegetace bohatá a dokonce už si nachází domov i na nejmladší lávě v údolí.

Stále pokračujeme po hřebenu hory a přecházíme nejvyšší bod Vesuvu 1281 m nad mořem. Vnímáme zvláštní, trochu ponurou atmosféru, po chvíli umocněnou pohledem na torza několika borovic, které kdysi našly odvahu a uchytily se nad hranicí lesa. Teď už jsou jen němými, větrem ošlehanými svědky posledního ohnivého dramatu vulkánu.

Cesta po obvodu pokračuje dál směrem k západu. Pod sebou vlevo máme stěnu padající kolmo ke dnu kráteru. Pohled na celou stěnu je fascinující z přístupné jižní strany. Je to pestrá kamenná mozaika, tvořená různými druhy lávy tufem, v níž jsou zapsány dějiny této slavné hory.

Fumaroly

Zvolna klesáme a pomalu, ale jistě se blížíme k závěru cesty V západní stěně kráteru pozorujeme několik fumarol, jež známe z přístupné strany. Ještě než se náš okruh uzavře, čeká nás překvapení - zajímavý skalní útvar s okénkem, připomínající zříceninu některého středověkého hradu (vzpomněla jsem si na Košťálov a Děkovku v Českém středohoří).

Skála s okénkem

Skála je tvořena vrstvami tufu, který snadněji podléhá erozi než láva. Ještě poslední pohled na skálu a naše cesta končí.

Jana Haasová

* * *

Náhled do malířské tvorby Jany Haasové
České středohoří – obrazy Jana Haasová
Z vernisáže výstavy obrazů
Básně - Jana Haasová
Být Čechem… Jana Haasová, současná česká malířka a spisovatelka
Další články autorky