Máte doma malé chlupaté? (5)

Moje nová ratolest byla ženská. Kočička DÁMA.

Mohlo mne napadnout, že chlapi to mají v životě vždycky jednodušší! Paní "veterinární" lékařka se tvářila absolutně flegmaticky. Nevím, zda měla k čistým rasám jiný vztah, zda kočky, pořízené za několik tisíc měly její větší sympatie.

Na tu moji malou pohlédla jedním okem a řekla: "Přijďte ve středu v pět hodin."

S pejskem to bylo fajn, připnula jsem  vodítko a šlo se "jako" na vycházku. Moje Čikina, ale v momentě, kdy jsem ji chtěla nacpat do přepravního košíku vytušila, že ji opět nesu někam, kde se jí vůbec, ale vůbec nelíbí a začala protestovat. Nejdřív slovně a pak celým tělem! Pokaždé, když už jsem ji "měla", vyčkala, až moje pozornost upoutá košík, vytušila moment eM a jedním pohybem vystartovala někam do hlubin bytu.

S odchytem jsem započala zhruba ve čtyři hodiny.

Bylo tři čtvrt na pět a Čikina se mnou stále hrála hru - A že mne nedostaneš?

Jako vždy vyhrávala, vítězila, já začínala stále více a více nervóznět a panikařit.

Mám použít návnady?

Zbytečné - odhalila mé mrzké pohnutky hned.

Připlácnout na ni nějakou větší textilii? Jakmile jsem se k ní blížila s obrovským froté ručníkem, vylezla na skříň. Za půl hodiny jsem to vzdala.

Zvedla jsem telefon, že se omluvím, že jsme indisponované a jakmile jsem položila sluchátko, Čikina se ke mně vyhoupla na klín.

Objala jsem ji a (bože odpusť!) zradila! Pevně třímajíc její již uklidněné tělíčko jsem šoupla do přepravky a zauzlovala. Co nastalo, nedá se popsat jinak, než hlukovou kulisu k vraždění neviňátek.

Okamžitě jsem zpětně volala, že indispozice už je v přepravce a že vyrážíme!

Za hlasitého protestu Jejího veličenstva jsem cupitala přes sídliště, kolemjdoucí se otáčeli, kdože to vříská a ono nelidské ječení se linulo z jinak krásného, vyplétaného košíku za  850 korun českých.

Upocená a s vypětím všech sil duševních i fyzických jsem dorazila do čekárny. Nikde nikdo. Ječení zesílilo natolik, že kdyby lékařka právě odjela na Tahiti, musela by to slyšet a neprodleně se vrátit.

Byla možná ještě dál, neb jí trvalo celou další půlhodinu, než zvolna přišla.

Uši mi už brněly a chtěla jsem to vzdát. Jakou sílu hlasu má to malé stvoření, to bych nikdy nevěřila! Zmítala se v košíku, vyrážela proti dvířkům a určitě mne upřímně nenáviděla!

Vytáhnout ji z košíku byl výkon, na který musela odbornice přivolat ještě odbornější pomoc. Čikina bojovala jako o život - a vlastně o život jí šlo. O ten ženský, plný erotiky a lákavých zážitků.

Po dvaceti minutách boje byla vytažena, zpacifikována a já  jsem byla poslána domů, že mám přijít za hodinu.

Nechala jsem tam to nebohé zvíře a šla brečet domů. Nad sebou, jaký jsem sobec a nelida. Tedy - nekočkomil.

Po hodině jsem držela v náručí absolutně bezvládné tělo, převázáno jakousi mašlí, košíku třeba nebylo. Bylo ticho a mi nesmírně divno. Odnášela jsem si dvoukilové vláčné  něco co vůbec, ale vůbec nepřipomínalo živého tvora.

Jestli první tři hodiny byly pro mne trýzní, dalších 20 hodin - hlavně v noci - jsem prožila v čiré hrůze. Jakmile narkóza přestala působit, Čikina začínala ožívat, asi si už matně uvědomovala, že se "něco" stalo. Na krk jí byla upevněna taková divná papundeklová konstrukce, která jí měla zabránit, aby si sama nevytáhla stehy. V deset večer, když jsem si ustlala k ní na zem a konejšila ji, hladila a povídala, se vzepjala a odplížila se ke dveřím. Tam, do škvíry cca 5 cm široké mezi skříní a zdí se snažila vecpat. Mávala celým tělem, zapasovaná v díře a plakala! Já také.

Jemně jsem ji uchopila a dala zpět k sobě na polštář. Tyto akce opakovala co deset minut, až se jí podařilo z límce vysmeknout. Všechny mé pokusy o připevnění zpět ztroskotaly. V pět ráno jsem již byla zcela vysílena a Čikina ožívala - ovšem tak, že plakala čím dál hlasitěji a čím dál vehementněji se domáhala navrácení do stavu původního, asi znala § 5 - navrácení do původního stavu dle občanského zákoníku. Neměla naději.

V sedm ráno jsem volala do práce, že potřebuji dovolenou, neb nemohu nebohé zvíře nechat doma samotné. Jelikož šéf žádné zvíře nevlastní, moc nadšený nebyl. Ale v ten moment mi to bylo zcela jedno.

Zabalila jsem to naříkající stvořeníčko do ručníku (chodit nemohla, z toho vyplývá, že ani zdrhnout nemohla) a spěchala jsem k veterinářce.

"Každá "normální!" kočka to snese", suše odvětila. A obdržela jsem za 150 Kč nějaký návlek. Když jsme ho do něj nasoukaly, vypadala jako tlačenka se čtyřmi nožičkami libových párků. Vyděšeně se koukala kolem, co se to s ní děje a pak  na mne upřela tak vyčítavý pohled, že jsem se jí začala nahlas omlouvat, co jsem jí to provedla.

Že neměl pochopení šéf, jsem chápala.

Že se na mně jak na blbce dívala i ona lékařka už méně.

V onom "krunýři" měla pobýt zhruba týden.

Další den jsem už musela do práce, tak jsem ji obložila nejlepšími dobrůtkami, polštáři, přesvědčila se o pevnosti jejího oblečku a s těžkým srdcem odešla.

Po návratu jsem ji našla nahatou a spící.

Každý den jsem ji asi desetkrát znovu a znovu oblékala do té příšernosti. Vymýšlela speciální úpravy, pomocí kloboukové gumičky zpevňovala úchyty a ona zas vymýšlela jak se z toho dostat ven. Prostě  - marnost nad marnost.

V tom nejdivočejším období mi začali radit všichni známí co jsem "měla" udělat, že tak nééé a že jsem opravdu kretén já.

Jedinou ze všech rad jsem poslechla. K oné "lékařce" jsem již nikdy nešla.

Asi po desíti dnech jsem Čikinku zcela osvobodila od potupného oblečku a na udobření jsem ji krmila stále vybranými lahůdkami.

Tak pro změnu ona - to jediné, co si z celé "akce" odnesla bylo, že už vyžaduje pouze lahůdky, je mlsná a mstí se mi dodnes!

Vyholené bříško zarostlo, jizvičky už nejsou vidět, ale při vzpomínce na tu noc a dny další mi dodnes není zcela volno. a přemýšlím, co chudáčci kočky, odchycované, kastrované a vypouštěné zpět na původní teritorium. Kdo jim v noci zpívá, hladí je a utěšuje?

Na tuto otázku jsem dostala po čase odpověď: "A víš, kolik z nich to vůbec přežije?"

Nevím.  

Včera jsem začala přemýšlet, že Čikině pořídím kamarádku.

Neznáte nějakého  perfektního veterináře, který by provedl kastraci bezbolestně pro mne a hlavně pro kočičku?

Dagmar Jarošová