Mu¾ kolem sedmdesátky v šedivém klobouku a stejném odstínu pomaèkaného saka sestoupil namáhavì po schùdcích osobního motorového vlaku na popraskaný chodník z neforemných dla¾dic. Rozhlédl se po malém venkovském nástupišti a otøel si papírovým kapesníkem pot z èela. Tabule s názvem obce byla stejnì nakøivo, jako støecha oprýskané budovy nádra¾í krèící se mezi vzrostlými kaštany. Motor vlaku zhasl a po chvilce se objevil starý strojvedoucí s ošoupanou ko¾enou taškou pøes rameno. Nìco peprného prohodil smìrem k mladé prùvodèí, která probìhla kolem a posléze zmizela v kanceláøi výpravèího a usmál se na našeho chlapíka s nabídkou, ¾e mu pomù¾e s kufrem. Ten zdvoøile, lámanou èeštinou odmítl a vykroèil k nevzhlednému nízkému stavení opodál spolu se strojvedoucím. Nádra¾ák spokojenì konstatoval, ¾e má dvì hodinky pauzu a zastrèil hodinky s utr¾eným øemínkem opìt do kapsy montérek. Mu¾ v saku pøikývl a oba vstoupili do nevábné hospodské místnosti.
Parta rùznobarevné zdejší "elity" sedící v rohu místnosti u karet jako jeden mu¾ pohlédla na dvojici pøíchozích, kteøí si objednali utopence s cibulí a po jednom pivu. Jeden z obejdù se zvedl ze ¾idle, pøišoural k jejich stolu u okna a nìco tìm novým dlouze vysvìtloval. Po chvilce se vrátil zpìt s vìncem pùllitrù od výèepu a na stùl pohodil dvì krabièky cigaret. Spoleènost u karet obdivnì zahuèela a zamávala chlapíkovi v šedém saku. Kývl jim hlavou a snad se i pousmál, narozdíl od nádra¾áka. "To bych nedìlal pane, není dobrý jim platit, stejnì tady jen prochlastávají sociální dávky na úkor svých rodin a teï vìdí, ¾e máte peníze"… na pùl úst prohodil strojník k štìdrému dárci. Ten pøimhouøil oèi, dojedl svùj studený obìd, zapil nìkolika doušky piva a nahmatal pod stolem svùj kufr, aby z nìj vytáhl nìjaké papíry, bro¾ury a nákresy. Dvì hodinky pøíjemného rozhovoru mezi obìma mu¾i ubìhly jako voda, rozešli se...
Nebe potemnìlo a kvapem se pøiblí¾ila noc. František kroutil na dráze poslední rok a poslední smìnu pøed víkendem. Tìšil se nejen na blí¾ící se penzi, ale i dva dny volna. Ještì pár mìsícù a bude mít èasu habadìj, na svou zahrádku, vnouèata, knihy. Ten Titanic je fakt hezkej ukonèil své rozjímání u oblíbené melodie a ztlumil tranzistorák v kabinì motoráku. Nevìdìl ani náhodou kdo tu písnièku zpívá, nerozumìl anglickému textu, ale bylo mu tak nìjak pøíjemnì u srdce. No, jsme doma, šichta konci, oddechl si. Jemnì pøibrzdil a zastavil vlak. Koneèná. Rychlé rozlouèení s mladou prùvodèí, kterou oèekával ten její na motorce, uzamèení kabiny. Vykroèil pomalu smìrem ke kanceláøi výpravèího. Její okna svítila jako maják do tmavé noci a byla nezvykle plná lidí.
"Tak u¾ je tady, to je on!"..ukázal výpravèí na Františka ihned jak vstoupil do místnosti. Jeden z pøítomných policistù v civilu pøisunul ¾idli a po¾ádal o nìkolik informací. Strojvedoucímu se udìlalo špatnì a oblièej mu zesinal. Pohled na hrùzné fotografie, je¾ pøedlo¾il policista ho rozrušil. Pøikývl, znal toho zavra¾dìného mu¾e, v¾dy» s ním pøed nìkolika hodinami obìdval v bufetu kousek od nádra¾í. Na stole le¾ely v plastikovém sáèku všechny vìci mrtvého. Jeho kreditní karty, zakrvácená penì¾enka, hnìdý kufr. "Mù¾ete být bez obav!" , prohlásil suše policajt a pokraèoval, "pokud vás to alespoò trochu uklidní, u¾ je všechny máme, myslím pachatele loupe¾né vra¾dy. Vzali mu jen pár stovek na hotovosti a pas. Vše ostatní je tady na tìch kreditkách. ®ivot u¾ ale vrátit neumíme."
"Proè ten mu¾ vlastnì pøijel ?", otázal se znovu vyšetøovatel. "Vrátil se domù z ciziny, víte, on se tady narodil, chtìl finanènì pomoct, postavit byty pro chudé, investovat do..do... pomoci tady tìm cikánskejm,".. mávl rukou strojník."A ...a taky chtìl umøít doma, ve starý vlasti."
Cestou domù šel Franta jako ve snách, a¾ ho probral køik pod poulièní lampou.
"Táhnìte spát hajzlové, bude pùlnoc!", rozkøikl se na výrostky a sám se ponìkud podivil svému chraplavému hlasu.
"Co to tam máte? Dejte to sem!", pøikázal pøísnì na zemí se válejícímu klubku tìl. Ten menší z rváèù mu podává klobouk. Nádra¾ák jej okam¾itì poznává. Šedý, velký texasanský klobouk s nìkolika krvavými skvrnkami zavra¾dìného cizince - krajana.
"Co za to chcete grázlové?" hlesl a slova mu nešla z úst.
"Padesátku, stovku! Naval stovku!", doplnil starší z party a odplivl si.
František polo¾il ko¾enou tašku s náøadím na zem, vytáhl bankovku a hodil ji do prachu pøed mladé rváèe. Jeden z nich ji obratnì sebral a rozbìhl se do vedlejší ulice. Pro jeho partu to byl nový signál, zaèíná další štvanice...
saka sestoupil namáhavì po schùdcích osobního motorového vlaku na popraskaný chodník z neforemných dla¾dic. Rozhlédl se po malém venkovském nástupišti a otøel si papírovým kapesníkem pot z èela. Tabule s názvem obce byla stejnì nakøivo, jako støecha oprýskané budovy nádra¾í krèící se mezi vzrostlými kaštany. Motor vlaku zhasl a po chvilce se objevil starý strojvedoucí s ošoupanou ko¾enou taškou pøes rameno. Nìco peprného prohodil smìrem k mladé prùvodèí, která probìhla kolem a posléze zmizela v kanceláøi výpravèího a usmál se na našeho chlapíka s nabídkou, ¾e mu pomù¾e s kufrem. Ten zdvoøile, lámanou èeštinou odmítl a vykroèil k nevzhlednému nízkému stavení opodál spolu se strojvedoucím. Nádra¾ák spokojenì konstatoval, ¾e má dvì hodinky pauzu a zastrèil hodinky s utr¾eným øemínkem opìt do kapsy montérek. Mu¾ v saku pøikývl a oba vstoupili do nevábné hospodské místnosti.