Moje vnuèka mnì pozvala na svoji závìreènou „šluskolonu“. Do osvìtleného sálu vstupuji v doprovodu své dcery a oba si okam¾itì uvìdomujeme, ¾e jsme spolu v nìm absolvovali i její závìr taneèních hodin. Kdy to proboha uteklo? Mnì se zdá, jako by to bylo nedávno a ono u¾ od té doby uplynulo 20 let!
Zaèíná polonéza a mezi taneèníky – absolventu taneèního kurzu – vplula pru¾ným krokem i sleèna v nadýchaných modrých šatièkách a za ruku ji dr¾í úplnì cizí, vlasatý chlapec. A¾ mì píchlo u srdce! To, ¾e je ta moje malá Gábinka? Po celou dobu taneèní produkce frekventantù z ní nespouštím oèi. Pak taneèní mistr oznamuje !sólo pro garde“ a ona celá tancem uzardìlá stojí pøede mnou. „Smím prosit, dìdo“?
Jdeme spolu na parket, beru ji opatrnì do náruèe a uvìdomuji si, ¾e s ní tanèím poprvé v ¾ivotì. Pøi tanci se její rozzáøené oèi na mne šibalsky usmívají a v nich se mi jako v retrospektivním filmu promítají scény spoleènì pro¾itých zá¾itkù od dob jejích prvních krùèkù. Valèík konèí a já ještì chvíli stojím pevnì rozkroèen a èekám, a¾ se ten sál se mnou pøestane toèit. Gabka, celá zadýchaná se smìje.
„Já jsem dodnes nevìdìla, ¾e jsi tak dobrý taneèník. A musíš mi prominout, ¾e jsem ti pošlapala boty!“ Pak zvá¾ní, postaví se na špièky a zblízka se mi dívá do oèí: „v¾dy» ty máš v oèích slzy! To to tolik bolelo?“
„Víš dìvèe, to je asi tìmi reflektory“.
Beru ji za ruku a odvádím z parketu. Usedám ke stolu a dál ji sleduji, jak víøí v tanci. Jsem zøejmì u¾ starý, melancholický dìdek, kdy¾ jsem se pøi tom taneèku málem rozbreèel. Co všechno mi probìhlo hlavou bìhem tohoto jediného valèíku! – jak mi ji poprvé ukázali v porodnici. To buclaté „NIC“ s èupøinkou èerných vlasù se na mnì z peøinky usmálo a já mìl pocit, ¾e se u¾ dlouho známe; jak jsem se tìšíval z práce domù, kde na mne èekala pøipravena v koèárku. Vybaveni plenkami a termoskou jsme pak vyrá¾eli do parku. Mistrnì se nauèila vyplivovat dudlík a já se ho pak nauèil mistrnì chytat; jak jí záøily její nebesky modré oèi pøi prvním vánoèním stromku; jak jsem jí pozdìji navštìvoval na infekèním oddìlení v nemocnici a pak ještì ve spánku vidìl ty její uplakané, vyèítavé oèi, které nedovedly pochopit proè odcházím a jí tam nechávám; jak jsem na ní èekával v šatnì školky, a¾ se otevøou dveøe jídelny a ona se prodere mezi prvními a skoèí mi kolem krku se slovy:“¾e tu dnes nemusím spát?“ Dìdo!
Jak jsme byli poprvé spolu na kluzišti. To jsem si po tøiceti letech obul staré brusle a pak jsme spolu mlátili oba o led. Bruslící veøejnost se bavila tím, ¾e nemohla rozeznat kdo koho uèí bruslit. Ona se tomu tak nádhernì smála, ¾e i mnì to pøestalo být trapné!
Ze zamyšlení mnì vyrušila Gabka:
„Pojï si ještì zatanèit polku!“
„Dìkuji, jsi moc hodná, ale ten jeden tanec mi staèil“!
„Ale dìdo, ty boty ti pøijdu zítra oèistit a na ten první valèík zapomeò! Anebo ti poøád ještì vadí osvìtlení?“
Na ten valèík asi tì¾ko nìkdy zapomenu, øíkám si v duchu a tu slzu pochopíš. A¾ jednou i ty pùjdeš na „ šluskolonu“ jako garde. Ale na ní u¾ já tanèit nebudu. Nahlas ji pak upozoròuji, ¾e na ni opodál u¾ èeká mnohem mladší taneèník.
