Klíèe
Co jsem zùstala sama, pozvolna si s dcerou vymìòujeme role.
Døív jsem to byla pøevá¾nì já, kdo øíkal:
„Teple se obleè, seï rovnì, najez se, poøádnì se oblíkej, vem si deštník“, teï to zaèíná øíkat ona mnì i kdy¾ jakoby v legraci.
Mo¾ná je to ale u ní nemoc z povolání, je uèitelka.
„Ale hlavnì, mami, neztra» klíèe“. To mi zdùrazòuje poka¾dé.
Ano, to je vìc, na kterou si musím dávat velký pozor! Nedostala bych se domù, nemá mi kdo otevøít. Uèinila jsem rùzná opatøení pro pøípad ztráty. Dala jsem náhradní klíèe bratrovi, který bydlí 20km ode mì, a samozøejmì další má dcera. Od té mnì dìlí pouhé 3 km.
„Podívej“, øíkala jsem jí a zároveò ukazovala, „koupila jsem si øetízek, takový pomìrnì pevný, na jednom konci má karabinku a na druhém co (?), krou¾ek na klíèe. Hádej, co s tím udìlám?“
Na krou¾ek jsem navlekla klíè od bytu, a klíè od vchodu do domu. Karabinkou jsem øetízek pøipla na kovové oèko v tašce, kterou nosím ven. Doma mám ještì další svazek klíèù, ten obsahuje klíèe od sklepa, nìjaké buhví od èeho a klíè od bytu. Já myslím, ¾e by se u¾ nic nemìlo stát. Tu tašku nosím stále na rameni, tam jsou klíèe v bezpeèí. Ale jak se øíká: Nikdy neøíkej nikdy!
Stalo se, ¾e jsem nìco nesla do sklepa, a zároveò vynášela odpadky. Obleèena jen tak po domácku, v papuèích, vzala jsem svazek se sklepovýma klíèema, zamkla byt a šla.
Dala jsem vìci do sklepa, vyšla ven s odpadky…
Ale ouha, co èert nechtìl, zabouchly se mi dveøe od vchodu!
Nic se nedìje, trošku do nich strèím, a ony se otevøou, dìlala jsem to tak u¾ 100x.
Jenom¾e, zapomnìla jsem, ¾e zámek nechal majitel domu spravit. Na èetné ¾ádosti mé i sousedovy. V domì jsou dva byty, a jedna provozovna. Zazvoním na nìkoho, pøijdou mi otevøít, já to dìlávám èasto. Zrovna vèera jsem otevírala sousedùm.
Zvoním, zvoním, nikde nikdo. No jasnì, v provozovnì u¾ nejsou, v¾dy» je veèer a sousedovic nejsou doma.
Zákon schválnosti! Co teï? No co, zavolám dceøi, sedne do auta, za deset minut je tady. Zavolám, ale jak? Mobil mám také v kabeli, mimochodem na druhém øetízku.
Ale tady nedaleko je automat…
Sláva, v kapse domácího obleèení jsem nahmatala desetikorunu. Pøijdu na místo,vejdu do telefonní budky, pøístroj tam sice je, ale sluchátko? Utr¾ené…
Nìkdo si hrál na Macha a Šebestovou…
Tak jdu dál.
Další automaty. Stojí u nich skupinka, dvì „malebnì“ obleèené ¾eny a asi pìt dìtí.
“Budete volat“?
„Ale len si zavolajte, panièko, my tuná èakáme!“
Vezmu desetikorunu, hodím ji do pøíslušného otvoru, a vytáèím…
„Haló, haló Matýsku, nezavìšuj!“ Pozdì. Cvak, zvednul sluchátko a zavìsil...
Musím vytáèet znova. Pokládám sluchátko, èekám, ¾e se ozvou padající mince. Nic!
„Ha, ha, krade… Je to taký kradoš, a pak, ¾e enem my kradem. Taky nás okradol! Musíte tam hodit dalšie, my u¾ sme tam nahádzaly penízkov.“
Moje situace je zjevnì pobavila. Šacuju se, marnì! V kapse u¾ ani halíø. To je ale prekérní situace. Kam pùjdu?
Pìšky k dceøi? Zaèíná pršet a je mi zima.
„My vam po¾ièáme, panièko, desa» korun, ale vrátíte dvadca»...“ V dané situaci dobrá nabídka.
Pøistupuji na ni.
Vytáèím znova.
Hurá, ozvala se dcera.
Zakrývám sluchátka a seznamuji ji se situací:
„Vezmi dvacku a moje klíèe a pøijeï tam na roh, víš kde, tam kde je ta lucerna.“
„Jo, vydr¾, hned jsem tam!“
Vydávám se k rohu, brebentící houfek se mnou! „Vy máte takú peknú košilu, panièko, nemáte doma nìjakú èo je vám u¾ fest? A neco pre dìti?“
„Bohu¾el, všechno jsem odvezla do charity.“
Koneènì pøijí¾dí dcera. Podá mi z auta dvacetikorunu, já ji podám nejbli¾ší ruce, která se po ní natahuje, sednu do auta, ještì zavolám:
„Dìkuji, jste moc hodné, moc jste mi pomohly“. Ještì jim zamávám z auta a odjí¾díme. Opaèným smìrem, k mému domu jedeme oklikou.
Druhý den, jsem udìlala víte co?
Nechala jsem si pøidìlat klíè od domu, a pøidala jsem ho do svazku se sklepovými klíèi. Snad tím mám klíèový problém vyøešen.
Marta Heraltová