Nezajímavý název pro ty, kdo u¾ tu¹í, ¾e bloudìní u mne je vìc zcela pøirozená, vyskytující se ve velmi pravidelných intervalech a nikterak mne u¾ nevzru¹ující.
Ztratíte-li se poprvé, je to dobrodru¾ství. Ztrácíte-li se v¹ak v prùbìhu ¾ivota stále a v¹ude, je to nepatrná mezihra mezi dal¹ími úkony jako je spánek a jídlo.
Umínila jsem si ale, ¾e TADY (my¹leno v Americe) se neztratím nikdy. Mohlo by to toti¾ mít katastrofické následky!
Jsem témìø slepá díky marnivosti a utkvìlé my¹lence, ¾e mi brýle neslu¹í. Vypadám v nich jako vèela se zánìtem rohovky. A také díky pøedstavì, ¾e kdy¾ si ty brýle nasadím, ztratím sedm kg JEHO lásky - nebo» se vyjádøil, ¾e jeho bývalá ¾ena nosila brýle, a ¾e se mu to vùbec, ale vùbec nelíbilo. To bylo stejné, jako by øekl - nasadí¹ brýle a pøestane¹ se mi líbit!
A tak jsem hrdinnì pøedstírala, ¾e vidím v¹echny èudlíky, které mi ukazuje (a ¾e jich bylo ?!). Jenom v kuchyni bych na to musela mít mìsíèní ¹kolení, ale pouze za jediné podmínky, ¾e by se uèilo èesky. Dále za podmínky, ¾e já bych VIDÌLA a uèitel by nebyl takový nervák, cholerik a despota. Zatím jsem to brala s humorem jako doposud v¹echno. Byla to vlastnost, kterou jsem milovala na NÌM a byla pøesvìdèena, ¾e jí má.
Ale nemìl. NEMÌL! A to byl zaèátek konce.
®e mne ten mùj smysl pro srandu, který jsem mìla voperovaný do celého svého já také jednou opustí, to jsem netu¹ila a ani mne to nenapadlo.
Tedy slepá, nìmá (nevymáèkla jsem ze sebe ani jedno anglické slùvko ze studu, ¾e se mi budou v¹ichni oslovení smát stejnì, jako ON), hluchá (proto¾e jsem nikomu nerozumìla, co po mì chce) a ztracená ve svìtì, kde nikoho neznám, nikoho nesly¹ím, nevidím?
Ztracení se tady, to by nemuselo dopadnout ¹»astnì.
Ale jak ¹el èas, pøiplí¾ila se i tato mo¾nost, neb jednoho dne ON pravil:
"Tu cestu u¾ zná¹, jeli jsme po ní spolu nìkolikrát. A» nemusím zbyteènì jet pro tebe domù a zpátky na nákupy, pøijede¹ mi naproti - tam, na to velké parkovi¹tì pøed mìstem."
Ha! Jeli jsme tam mnohokrát. Mìl pravdu, prùmìrný, normální èlovìk by u¾ tu cestu znal nazpamì» a trefil by na to parkovi¹tì poslepu. Jeliko¾ jsem mu ale nìkolikrát vyznala své chyby, abych pøede¹la nemilým pøekvapením, vìdìl!
Proto vyrobil je¹tì mapku, namaloval cesty, cestièky, ¹ipeèky, orientaèní body.
Nìkolikrát jsem mu musela na tom papíru ukázat kudy pojedu. Na tom papírku to bylo
tak jasné! Tak jednoduché! A nepotøebovala jsem ani sluch, ani mluvu a brýle také ne. Nevidím jen na ètení.
Kdy¾ u¾ se mne po páté ptal jestli je mi to jasné, u¾ jsem v duchu brblala: " podle takové mapy by trefil i králík! TAK blbá zase nejsem! No prostì pojedu rovnì, na první zahnu doprava, a pak pojedu tak dlouho rovnì a¾ minu dvì køi¾ovatky. Na té tøetí se dám doleva a budu tam. Ka¾dý polointeligent by to pochopil!"
Nasadila jsem tedy výraz absolutní jistoty a ukonèila ¹kolení.
Druhý den ráno jsem mìla vyrazit asi kolem jedné hodiny, abychom se ve dvì setkali na parkovi¹ti - tam nìkde.
Mìla jsem obrovskou radost, proto¾e stra¹nì ráda øídím auto, ale sama. Nesmí mne vedle nìkdo neustále napomínat, kdy mám co udìlat, upozoròovat na dopravní znaèky, a nedej bo¾e - sahat na volant èi tlaèit svou nohu na mùj plyn!
To dìlal ON èasto a rád.
A já jsem mìla v¾dy do krvava rozkousaný ret abych neøvala.
Mìla jsem sváteèní pocit. U¾ jsem se nemohla doèkat!
Sice pojedu poprvé "svým" autíèkem sama, ale o to více jsem se tì¹ila. Mìlo to automatickou pøevodovku, kterou jsem pøedtím neznala. Levá noha mìla prázdniny, pravá se tro¹ku uhonila, ale jen v pomìru k té levé. pravda, plyn, brzda, plyn., ale ruce mìly také o 50% men¹í práci. Prostì pohoda!
Naladila jsem si svoji oblíbenou stanici Oldies melodies - no to byly ty nejkrásnìj¹í písnièky mého mládí! a vyrazila jsem.
Cesty jsou tam perfektní, autíèko sedìlo jako pøibité, já si pustila muziku jako puber»ák na plný pecky a zpívala s nimi!
Bylo mi neskonale blaze!
Tyhle sny jsem mìla v minulosti èasto - jak se øítím po dálnici, SAMA!!!, hudba mého srdce se rozléhá a já si jedu - jen tak!
Malá chybièka se vloudila.
Chtìla jsem zapnout klimatizaci. Ano, mùj GURU mi to ukazoval, co se má zmáèknout a na kterou stranu. Zhruba jsem mìla pocit, ¾e to byla ta èerná páèka uprostøed. Na písmenka jsem nevidìla.
Zkusila jsem to napravo.
Za tøi minuty jsem mìla v autì saunu.
Bylo to topení.
Hledala jsem dal¹í páèku a zaèaly se mi rolovat skla. To u¾ mne na¹tvalo! Hodila jsem to v¹echno do pùvodní polohy a tváøila se, ¾e to autíèko klimatizaci nemá. Nakonec - v èesku jsem nic takového nepotøebovala. Nebylo tam sice 40 stupòù Celsia, ale ¾ivot není to, co chceme, ale to, co máme.
Z omylu, ¾e jsem asi tøi mìsíce jezdila podle mých pøedstav pøedpisovì, tj. max. 100km v hodinì jsem byla vyvedena v momentì, kdy mi byla odhalena krutá pravda. Na tachometru to neukazovalo kilometry, ale míle.
Pøe¾ila jsem bez následkù, èili nepodstatný zá¾itek.
Zá¾itky podstatné, které zdaleka nebyly bez následkù, a to prudkých!, o tìch bude je¹tì spousta øeèí. Mo¾ná.
Nyní jsem tedy svi¹tìla za svou láskou na parkovi¹tì - doprava, rovnì,tøetí køi¾ovatka doleva. nejsem pøece blbec, ne?
Mìla jsem to spoèteno pøesnì na minuty, tak¾e za tøiètvrtì hodiny jsem mìla zaboèovat doprava, asi.
Jen¾e já jsem po 40ti minutách je¹tì ¾ádnou køi¾ovatku nevidìla! Ani tu první, ani tu druhou!
Zdùvodnila jsem si to tím, ¾e jedu pomalu. Pøidala jsem tedy na "mých" 120 km za hodinu, a svi¹tìla dál. Pozornì se koukajíce, kde¾e se u¾ ty køi¾ovatky objeví.
Nic.
Furt nic!
Najednou koukám kolem sebe - zatracenì, to¾ tady jsem je¹tì v ¾ivotì nebyla! TADY jsem urèitì nikdy nejela! Zcela neznámá krajina. Domy. NIC, ale vùbec nic jsem nepoznávala.
"Holka, je zle. Blbec sice nejsi, ale asi jsi zase NORMÁLNÌ zabloudila", blesklo mi hlavou. U¾ minula hodina, kdy jsem mìla èekat na parkovi¹ti. Zatím jsem poøád jela po nìjaké dávno zapomenuté cestì.
®ivotem nìkolikrát pouèena, ¾e pro mne není hor¹í varianty, ne¾ se otoèit a vrátit se a nedej bo¾e! hledat cestu zpìt, jsem moudøe zùstala stát. Aspoò bývalí hledající to do mne vtloukli.
Zaparkovala jsem pøed nìjakým om¹elým krámem. Divné to v¹ude bylo.
®e by to byl nìjaký skanzen? Nebo jsem se dostala do nìjakého bohem i lidmi i civilizací zapomenutého kraje?
Stála tam telefonní budka. Dobrý! V¾dy» mám èíslo na NÌHO do práce, má tam záznamník, to¾ pøi jeho inteligenci ho napadne, ¾e kdy¾ nejsem TAM, budu asi DOMA, pojede do práce, a zavolá mi. Pøi té pøíle¾itosti si vyposlechne mùj jednoduchý, jasný a milý vzkazík.
"Miláèku, asi jsem zabloudila, .. smích ., stojím pøed nìjakým LIQUERE, a pøede mnou je cedule, která hlásá nìco o Walley, vpravo je velký èervený dùm, a vlevo parkovi¹tì. Budu èekat. Pá! Miluju tì.".
Jen¾e - budka po mì tvrdo¹íjnì chtìla ètvr»ák. Prosila jsem ji, ¾e jsem v tí¾ivé situaci, ¾e mám ¾ízeò, chce se mi èurat, ale ona mrcha nezlomná nic.
Trochu na¹tvaná na nelidskost amerických telefonních budek jsem vylezla ven a pøemý¹lela, co dál.
Ve dveøích stál opøený veletlustý èlovìk, párátkem èi èistil zuby, kalhoty znaènì om¹elé mu zaèínaly nìkde tìsnì nad koleny a konèily srolované tìsnì nad vysokými èernými botami. Ko¹ile károvaná, rozepnutá a¾ k pupku, a ¾e byl! Ten pupek.Holá hlava, strni¹tì na bradì, a pøimhouøené ¹ilhavé oèi.
Kolkolem nikdo jiný.
Vypadalo to jako v nìjakém hororovém filmu z divokého západu. V¹ichni se schovali, neb tu¹ili pøestøelku! Napadlo mne.
S co nejlíbeznìj¹ím pohledem jsem k nìmu pøistoupila - a najednou jsem umìla anglicky! Asi to bylo tím, ¾e ON byl daleko, a já odkázána na nìkoho, pøed kým jsem se za svùj divný akcent, ¹patné skloòování a øazení slov vùbec nestydìla.
Poprosila jsem ho, zda si mohu zatelefonovat. ®e je to velmi, velmi dùle¾ité!
Vyplivnul párátko, ustoupil o krok dozadu a pokynul, a» jdu za ním.
Mìla jsem dvì mo¾nosti. Jít anebo nejít.
Sám dùm nebudil moc dùvìry a majitel u¾ vùbec ¾ádnou.
®e jsem si sebou nevzala jednu z pistolek co máme doma! Blesklo mi hlavou.
Nasadila jsem výraz :"jen si zkus, tak uvidí¹!", a ¹la jsem za ním.
V rohu stál archaický telefon, uprostøed nepøedstavitelného bince. Najít ho byl úkol asi na pìt minut profesionální hledání - ale mu¾ vìdìl. Párkrát prohrábl smeti¹tì, uchopil ¹òùru a tahem se vynoøil i pøístroj.
Úlevou jsem si vydechla.
Rychle jsem vy»ukala èíslo, vystøelila své hlá¹ení a s pocitem vítìzství sluchátko polo¾ila.
Mu¾ stál stále opøený o nìjakou bednu, a pro zmìnu se ¹»oural v uchu.
Nepøedstavitelnì se mi chtìlo na záchod!
Vy¹la jsem ven, abych zkonstatovala, ¾e zde místo k tomuto konání pøi nejlep¹í vùli nenaleznu. Otoèila jsem se tedy zpìt a zeptala se, kde jsou tady záchody?
Ano, pokrok byl evidentní, nebyl to letu¹ák a pøesto porozumìl.
Vedl mne dozadu. Po pár krocích jsem litovala, ¾e jsem nezùstala na hlavní cestì a nevykonala potøebu tøeba uprostøed námìstí. Tøeba by mne zavøeli pro buzení pohor¹ení, a ¹erifovi bych snad vysvìtlila, co jsem, a on by mi vysvìtlil, kde jsem.
Jen¾e jsem slíbila, ¾e poèkám TAM, jak jsem tak bravurnì popsala do záznamníku místo mého konce jízdy.
Noøili jsme se do toho podivného domu víc a víc. U¾ bych nena¹la cestu zpìt. U¾ ne!
Doleva, doprava, rovnì, sehnout, narovnat a zase doleva - a¾ jsme byli na nìjakém divném dvoøe. Mávnul rukou nìkam do prostoru a zmizel.
Tak. Jestli jsem pøed chvíli mìla pocit, ¾e nevím kde jsem, teï u¾ jsem zcela propadla panice, ¾e tedy asi umøu a na místì, kde nejen¾e nevím kde jsem, ale v dosti potupném prostøedí.
Mìla jsem pocit, ¾e záchod je v¹ude kolem mne.
V ten moment u¾ jsem nechtìla nic, jen vidìt zase pøední èást domu, a to zvenèí!
Vystøelila jsem smìrem, kde zmizel ten mu¾.
Asi tam byla jen jedna chodba, jedna cesta ven, proto¾e jsem opravdu za asi deset minut uvidìla "pøijímací místnost s telefonem".
Zhluboka jsem vydechla a opìt pocítila nutkání jít na záchod.
Èert aby to spral!
No nic, ON musí dorazit ka¾dou chvilkou! V¾dy» jsem mu to tak jasnì øekla, kde jsem!
Posadila jsem se zpátky do svého milovaného autíèka. Vedro bylo neuvìøitelné. Pot ze mne stékal jako hustý liják po pøedním skle auta, vlasy plihly, do oèí se vkrádal dìs, ¾e se nejdøív poèurám, pak se studem propadnu, uvaøím a a¾ budu umírat, najde mne ON. Pozdì.
Tøi hodiny jsem trpìla.
Nechápala jsem, kde je tak dlouho!
®e by to byl jeho zámìr mne ¹patnì navést na scestí, zanechat mne tam, a teï slaví se svými nejbli¾¹ími mùj "nevysvìtlitelný" odchod?
V té dobì to bylo nepravdìpodobné.
Reálné a¾ za pár mìsícù.
Doèkala jsem se.
Je zajímavé, ¾e z celého dal¹ího dìní si u¾ pamatuji jenom jeho výraz.
Myslela jsem si, ¾e se o mne bude bát. A ¾e se tomu budeme smát, a smát.
Nebál se o mne.
Nesmáli jsme se.
Obdr¾ela jsem vysoce odbornou pøená¹ku, proná¹enou kamenným, èi spíè kovovým hlasem o mé nespolehlivosti, nemo¾nosti, a co jsme ztratili èasu!!! Mùj popis místa byl zcela nedostaèující, neb WALLEY jsou v¹ude, èervené domy také, a LIQUERE, tìch je kolkolem asi 50. Projí¾dìl køí¾em krá¾em okolí, hledal mne ve ¹karpách a vztekal se.
I kdy¾ situace byla asi vá¾ná, mi se opravdu chtìlo smát.
Bylo to pro mì tak smì¹né, ¾e jsem se neudr¾ela a rozchechtala se nahlas.
Nemìla jsem to dìlat!
U¾ jsme nejeli nakupovat, byla jsem potrestána ledovým oblièejem, maskou, nebyla jsem hodna pohledu a byla rázným gestem umlèena.
Ale i tak ve mnì vibroval tichý smích.
Neumìla jsem nìjak vstøebat, ¾e to myslí opravdu vá¾nì!
®e je na mne opravdu na¹tvaný!
Poøád jsem èekala, ¾e se najednou rozesmìje, obejme mne a øekne nìco jako - "ty mùj malý hlupáèku, tebe tak pustit z oèí, viï? Neboj, na poprvé je to v¾dycky tì¾ké. Podruhé u¾ to pùjde, uvidí¹!".
Nic takového jsem nezaslechla.
Jen sykavé zvuky nespokojenosti, vzdychání nad tak STUPID tvorem, vzteklé pohledy.
Obdr¾ela jsem pøíkaz jet svým autíèkem za ním a dr¾et se ho na pìt metrù.
Jelo se domù.
Jela jsem.
Nasadil tak vra¾ené tempo, ¾e jsem mu sotva staèila. Za ka¾dou zatáèkou jsem ho zoufale dohánìla, to moje autíèko mìlo pøece jen slab¹í výkon, a i proto jsem ho tak milovala (tedy autíèko). Bylo stejné, jako já.
Dìlalo co mohlo, ale nestaèilo to.
Víckrát u¾ jsem opravdu nezabloudila, víckrát jsem toti¾ u¾ sama nikde nikam nejela (tedy - s jeho vìdomím). Tajnì jsem si jezdila pobreèet, tajnì jsem utíkala autem pryè, daleko, ale jen tak, abych se vèas vrátila a ON nic nepoznal. Ale to bylo a¾ pozdìji.
Byla to první molekula "nìèeho", a kdy¾ se ty molekuly skládaly a skládaly, a shlukovaly, vyrostla z toho obluda, která mne nakonec zahubila. Pøesto, ¾e jsem do poslední mo¾né chvíle vìøila, ¾e se to nìjak dá zvládnout! V¾dycky se pøece v¹echno dá zvládnout, kdy¾ èlovìk moc a moc chce!
A já moc a moc chtìla.
Mùj osud mi v¹ak pøichystal dal¹í ¾ivotní poznání, ¾e moc a moc chtít nìkdy nestaèí.
Dana ©»astná
Volné virtuální povídání na pokraèování. Podobnost se skuteènými osobami je èistì náhodná ...