Tatínkoviny - èást ètvrtá
Vánoce byly za námi, nehrozil ¾ádný velký úklid, a ná¹ tatínek pøesto ulehl. Míra záva¾nosti jeho nemoci se skvìle odrá¾ela v maminèinì chování.
Zatímco le¾el v dobách, kdy se hekticky uklízelo hýkaje v obýváku, maminka o nìho nejen ¾e nepeèovala, ale nadávala, rozèilovala se, ale byla bezmocná. Doka¾te nìkomu, ¾e mu není zle, kdy¾ úpí, sténá a naøíká!
Tentokrát v¹ak zle bylo. Tatínek ulehl do lo¾nice. To samo o sobì byl fakt, který nás vydìsil.
Kdy¾ maminka poèala vyvaøovat rùzné bylinky, pøikrývat ho dal¹í a dal¹í peøinou, bylo jasné, ¾e tentokrát pùjde do tuhého. Pravda, dva dny to trvalo, ne¾ mu bylo uvìøeno. Ale silnì se potící, a vlastnì nijak zvlá¹» se hlasem neprojevující tatínek le¾el bez zájmu, horkost z nìho sálala. Chodily jsme se v¹echny na nìho dívat, byl to úkaz.
Opravdu nemocný tatínek!
Tøetí den u¾ nebylo pochyb o tom, ¾e tatínek je nemocen skuteènì a opravdovì.
"Bohuro, ty má¹ horeèku!", vydì¹enì zvolala maminka. Zaèala kolem nìho køepèit s teplomìrem, a se starostlivostí ve tváøi. Jistota, ¾e v momentì, kdy bude poslední kapesník na svém místì, v¹e se bude blýskat èistotou,a tatínek zdráv a posílen odpoèinkem vyskoèí, dostala pová¾livé trhliny.
Jako v¾dy, nejdøív u nás doma v dobì napadení nemocí se poèalo léèbou pomocí bylinek. Posléze se pøidaly zábaly - rùzné. Podle úvahy maminky. Tak jsme se nìkdy potili v záplavì teplých a nahøátých pøikrývek, pod peøinou je¹tì gumová Anèa - jak jsme øíkali termoforu. Jindy jsme byli pøes hlasité protesty baleni do zábalù ledových, jindy se je¹tì pøidal igelit - nu, byla to vìda! Kdy¾ zábaly selhaly, byl pøidán psychický nátlak, ¾e to pøece nic není, ¾e staèí jen chtít, a jeden se uzdraví. Jako poslední mo¾nost byla léèba chemickými pøípravky, ale to byla opravdu poslední a beznadìjná metoda, jak dostat èlena rodiny ze spárù smrti. Maminka pøevlíkala neustále se potícího tatínka do nových a nových py¾am, pøevlíkala peøiny, a starost o svého evidentnì nemocného chotì ji zmìnila v peèující, starostlivou a velmi milou man¾elku. Bylinky, zábaly, vymítání nemoci pomocí pøesvìdèování, nic nepomohlo.
Kdy¾ horeèky neustupovaly, odhodlala se maminka k drastickému opatøení.
"Koupila jsem harburety, zkusí¹ to!", prohlásila jednou, a v ruce tøímala krabièku lékù, které se tenkrát prodávaly proti zvý¹eným teplotám. Byly to malé, bílé, kulaté a nenápadné tablety. Uvaøila hrnec èaje, polo¾ila tabletky na noèní stolek, a ti¹e ode¹la.
Asi po dvou hodinách jsem byla svìdkem rodící se dal¹í humorné historky.
"Tato, vzal sis u¾ ty tabletky?"
"Jo, v¹echny ètyøi, cos mnì tu nachystala.".
"A je ti líp? Prosim tì! Je ti líp?", hlasem naléhavým a témìø rozkazujícím kladla otázky maminka.
"Jo, je to mnohem lep¹í, u¾ se mnì ulevilo, jenom mne zaèalo tlaèit nìjak na prsou.".
To byla zrada. S tím maminka-lékaø nepoèítala.
"Márjá Jósef, aby to nebyl zápal plic!", bìdovala, a pøi¹la tatínkovi ohmatat èelo. Nevím, jestli se zápal plic pozná podle toho, jak se tváøí èelo pacienta, ale maminka byla ¹aman, umìla to.
Chvilku hýèkala tatínkovo èelo, ruka sjela i po tváøi, pøikryla ho a¾ ke krku peøinou, a hluboce vzdychla.
Vzápìtí v¹ak zajeèela:
"Tato, ty jsi ty tabletky nesnìdl! Jsou tady tak, jak jsem je tu polo¾ila!"
"To není mo¾né!", bránil se tatínek." Spolkl jsem ètyøi, a zapil tím èajem - vidí¹, ne!", otrávenì odvìtil otec.
V tom maminka do¹la krutého poznání.
Kdy¾ pøevlíkala postele, nechala na noèním stolku knoflíèky, kterými se kdysi povlaky spínaly, takové malé, bílé a kulaté. s drá¾kou uprostøed.
Tatínek ¹átral rukou, nahmátl kulaté a tvrdé, a poslu¹nì spolykal. A poøádnì zapil.
Harburety dál vyèítavì le¾ely na stolku, knoflíky byly pryè.
Ale hlavní bylo, ¾e se tatínkovi opravdu ulevilo. Nevím, jestli to byl placebo efekt, nebo knoflíky od povlakù mají nìjaký zázraèný léèebný úèinek, ale druhý den ji¾ tatínek brblal, a to bylo dobré znamení. Zdraví se k nám vrátilo!