Poloèas rozpadu
Pøíhody se vr¹ily, krásné, radostné, smì¹né, infarktové, nìkdy podivné.
Podivné byly hlavnì reakce mého MU®E.
Pomalu jsem vklouzla do stavu, který jsem v ten daný moment nedokázala roz¹ifrovat.
Jedno bylo jisté.
Nikdy, nikdy jsem nevìdìla, jak bude reagovat.
V jednu chvíli byl pozorný, milý, sr¹ící humorem, a vzápìtí øval jak ranìný nosoro¾ec, topící se v bahnì.
Ano, v nìèem jsme se "topili". Oba.
Pøes weekendy jsme jezdívali po západním pobøe¾í, a doma pak na velkou plastickou mapu zapíchávali barevné ¹pendlíèky, kde jsme u¾ byli. Projeli jsme køí¾em krá¾em skoro celý "západ", a já nasávala neskuteènì krásné okam¾iky. ©pendlíèky se kupily, a já upadala do stále vìt¹ího zmatku a nejistoty.
Zvraty v jeho náladách mne ale tak iritovaly, ¾e jsem se bála ka¾dé pøí¹tí hodiny.
Snad zlomovým momentem byl jeden návrat z výletu. V tu minutu, v tu vteøinu jsem do¹la "poznání" - nìco se dìje, a já nevím, co!
Jako témìø ka¾dý weekend jsme se vydali na výpravu. Tentokrát na ètyøi dny. ON rozhodl, ¾e pojedeme stanovat. Jeho dodatek: "Má ¾ena u¾ pøed nìkolika lety odmítla jezdit pod stan, prý kvùli páteøi, ha ha ha, a já bych tak rád je¹tì jel.", byl povel, abych nad¹enì souhlasila. Ka¾dá zmínka o jeho bývalé ¾enì ve mì za¾ehla touhu být lep¹í. I kdy¾ - dle mého pozdìj¹ího názoru - to nebylo v lidských silách.
Za ty ètyøi dny jsem pro¹la takovou zkou¹kou odolnosti, ¾e po návratu jsem si byla jista, ¾e teï u¾ zvládnu v¹e.
Nezvládla, o èem¾ jsem se pøesvìdèila je¹tì tentý¾ veèer.
Nejdøíve jsme jeli do Nevady. Death Waley - tedy Údolí smrti. Ba» ba», bylo tomu témìø tak.
Den pøedtím, kdy¾ jsme balili, sna¾ila jsem se navr¹it v¹e, co bychom mohli potøebovat. Musím podotknout, ¾e naposledy jsem stanovala ve svých 12ti letech, a nerada na to vzpomínám.
Jeli jsme pou¹tí, ale vypadala zcela jinak, ne¾ jakou pøedstavu ve mnì toto slovo evokovalo. Vím jen, ¾e cesta se táhla pøes "NIC" kolem a kolem, a venku bylo taková výheò, ¾e kdy¾ jsem zkusila vystrèit ruku z okýnka na støe¹e, ucukla jsem s výkøikem a jistotou, ¾e mám spáleniny tøetího stupnì. Byl èerven a vedro bylo neuvìøitelné..
Projevila jsem trochu obavu, kdy¾ jsme u¾ ètyøi hodiny jeli, a nepotkali ¾ádné auto, ¾e pøi jakékoliv nehodì jsme odsouzeni k smrti.
Byla jsem pouèena, ¾e:
jednak, JEHO auto je absolutnì spolehlivé,
jednak, vodu máme, a prý ka¾dé dvì a¾ tøi hodiny pøelétává nad oblastí vrtulník, který po pøípadných ztroskotancích pátrá.
Nechtìla jsem odporovat, ale neuklidnilo mne to. Jeli jsme u¾ hezkých pár hodin, a vrtulník jsem ani nezahlédla.
Dorazili jsme do nìjakého táboøi¹tì. Pusto, jen pár mladíkù - snad pod vlivem omamných látek - v kempu sídlili, a evidentnì nebyli zcela pøi smyslech.
Druhá "parta" jsme byli my dva, pøece jen ve vìku, kdy puberta ji¾ nebyla na¹í nejèerstvìj¹í vzpomínkou. Ve¹li jsme do budovy, kde jsme si chtìli zaplatit místo na stanování.
První zá¾itek, který mnou zacloumal! U recepce hovoøilo pár lidí s majitelem, a já jsem vytøe¹tila oèi. "Já jim rozumím" Já u¾ koneènì vnímám angliètinu úplnì samozøejmì, jako mùj rodný jazyk!"
Mé sebevìdomí narostlo do obøích rozmìrù, oblièej se mi rozzáøil poznáním, ¾e v¹e chce èas, a mé trápení u stupidních televizních poøadù pøineslo své ovoce. Nepochlubila jsem se se svým poznáním, jen jsem poøád postávala u skupinky, které jsem rozumìla, a radovala se.
Jak zblblá a jak totálnì mimo jsem byla jsem zjistila v momentì, kdy jsem si uvìdomila, ¾e to jsou Poláci. Je¹tì ¾e jsem dr¾ela ústa. Ironické poznámky by mne zcela jistì zadupaly do zemì je¹tì hloubìji, ne¾ jsem se zavrtala studem já.
Recepèní projevil mírný údiv - co¾ u¾ samo o sobì mohlo být varující. V Americe se nediví nikdo nièemu! Opìtovnì si prohlí¾el na¹e tìlesné schránky, a z oèí probleskovaly pochybnosti, zda také nejsme pod vlivem nìjaké omamné látky, zda tuto zátì¾ vydr¾íme ve zdraví. Kolem hlavy mu èitelnì vyskakovaly otazníky, jak se¾ene ráno pohøební vùz pro dva lidi, jaké budou problémy ráno s na¹imi ostatky.
Já jsem mlèela a potila se.
Stan jsme postavili! (huráááá)
Chtìla jsem pøipravit piknikové poho¹tìní - ale "vono to v¹echno teklo..". Dokonce jsem si chtìla namazat ruce krémem, ale místo krému se roztekla horká tekutina, která mohla docela slu¹nì soutì¾it o první cenu v poøízení popálenin s kyselinou sírovou.
Bìhem noci jsme asi ¹estkrát vylezli ze stanu a pokou¹eli se ho nasmìrovat smìrem k imaginárnímu vìtøíèku.
Je¹tì pøed ulo¾ením (tedy snahou, zapasovat se do pekelného pøíbytku) jsem dostala pøíli¹ hlasitého pokárání, doprovázeného divokými gesty:
"Jak to, ¾e jsi nezabalila pol¹táøky! Na v¹echno musím myslet já?! Shit! To Katy (jeho bývalá ¾ena.) nezapomnìla nikdy!"
Vìdìl, jak mne zasáhl. Musel to vìdìt, proto¾e jsem mìla okam¾itì slzy v oèích.Nebo to nevìdìl. Ne¾ se slza staèila dát na pou» po mé tváøí, horkem vyschla.
Balila jsem jídlo. Balila jsem pití. Stanovou výbavu balil on. V¾dy» já ani netu¹ila, ¾e nìjaké pol¹táøky existují!
Bìhem této pøí¹erné noci jsem dostala zcela jasnou pøedstavu o pekle. Rozpálené kotle, ¾havé vidle, ¹lehající plameny, nedostatek kyslíku, bièující ïábel, a v tom v¹em já.
Ráno jsme se nemohli vzbudit z jednoho prostého dùvodu - vùbec jsme nespali.
Beze slov jsme sbalili v¹echny na¹e potøeby a sebe, nasedli do auta a jeli dál.
Z celého pobytu si pamatuji nelidské horko, nedýchatelno, upoceno, a za»ato. Jiný název nemù¾u najít.
Je¹tì v¹ak nebyl v¹emu konec.
Kdy¾ jsme se vymotali z Death Valley a celého National Parku, zamíøili jsme do hor.
Zøejmì to byla zkou¹ka mé fyzické odolnosti, kdy¾ psychická se zdála nezdolná. Opravdu jen zdála. Ve skuteènosti jsem byla u¾ zcela rozhozená na èástice zmatenì pobíhající a neschopné soustøedit se na cokoliv.
Druhou noc jsme stanovali vysoko v horách. Zima. Mrzly mi u¹i, nohy i nitro.
Náhlý pøechod z totálního horka do totální zimy jsem v¹ak pøe¾ila. Jen ráno, kdy¾ jsem mìla pøipravit snídani, jsem byla bezmocná. Jak? Kde? Co?
Oba jsme se tváøili hrdinnì, jako ¾e to je v¹e OK, ale oba jsme byli zøejmì na pokraji sil. ®e to nepøiznal on, bylo zcela jasné. A já jsem nechtìla být ta slab¹í.
Bylo to ale velmi nároèné, a domù jsme dojeli vyèerpaní. Dost vyèerpávající bylo také sna¾ení se a tváøení se, ¾e je v¹e v poøádku.
Sled dal¹ích událostí u¾ byl jen výslednicí celé slo¾ité rovnice, a nevím, proè jsem se divila! Kdy¾ jsme vybalovali nabalené, sna¾ila jsem se tøídit prádlo, které je¹tì hodím do praèky, abych ukázala, ¾e mne jen tak nìjaká zkou¹ka nezlomí, ¾e jsem silná, odolná, a holka do nepohody.
V poslední vteøinì po mì hodil ko¹ili, kterou mìl na sobì. Rychle jsem ji pøidala do praèky, praèku zapnula a ¹la uklízet zbytek.
V podobu oroseného kamene jsem se promìnila v momentì, kdy jsem vì¹ela prádlo ven. Ta blbá ko¹ile ze sebe vypustila na zem doklady, penì¾enku a já málem vypustila du¹i.
Sesula jsem se na trávník, zírala na ty vyprané doklady a nebyla schopna rozumné úvahy.
On mne zabije!!!
Bylo jediné, co mne napadlo.
Pøepadla mne taková hrùza z následujících momentù, ¾e jsem nebyla schopna pohybu. Co mám teï dìlat (?). jak to zakamuflovat? Tohle mi nemù¾e projít bez následkù.
U¾ tyto pocity samy o sobì byly varující, ¾e nejsem zcela v poøádku.
Normálnì bych je posbírala, oznámila "nehodu", a sna¾ila se zachránit zachranitelné.
Tady jsem zaèala horeènatì pøemý¹let jak se vyhnout hrozícímu konfliktu.
Nejdøív jsem doklady tajnì odnesla do nejzadnìj¹í místnosti. Rozlo¾ila je na zem a pátrala po ¹kodách.
Kreditní karty pøe¾ily, v¹echno pøe¾ilo, neb to bylo zalito v plastiku, jen jedna fotka do¹la men¹í újmy. Jala jsem se v¹e rovnat, ¾ehlit, a pøemý¹lela jsem, jak tuto "mimoøádnou" událost oznámit svému vrchnímu veliteli.
"Nejlep¹í bude vzít to s humorem", øíkala jsem si.
"Nestala se pøece ¾ádná tragedie, pojmu to s úsmìvem, tøeba se pøipojí.".
Jako bych u¾ dávno nevìdìla, ¾e smysl pro humor v na¹í nové rodinì se vytratil u¾ dávno. Nìkam!?.
"Miláèku, pøedstav si, ve své peèlivosti jsem ti rad¹i vyprala v¹echno najednou, i doklady", rozverným hlasem jsem utrousila, kdy¾ jsem ¹la kolem nìho.
Chvíle ticha.
Co následovalo potom, u¾ nemám seøazeno podle poøadí, zùstal jen výsledný dojem.
To nebyl øev. To byl uragán! Stál na schodech, já pod ním, a nepøíèetnì øval. Mimo jiné jsem zaslechla vìtu, která mne úplnì rozhodila:
"To Katy se to nestalo za celých dvacet let!", dorazil mne.
Mi se to nestalo celých 40 let, øíkala jsem si v duchu.
Fakt, ¾e jsem se klepala strachem, ¾e jsem nebyla schopna ¾ádné reakce, ¾e jsem dostala tøesavku a útroby se mi sevøely do trojúhelníku u¾ dnes pochopit nemohu.
Byla jsem prostì vydì¹ená jak nevinný pøed popravou. Hroznì.
Ode¹la jsem na "svùj" kámen do lesa, ale nebyla schopna breèet.
"To pøece není normální!", napadlo mne.
Asi jsem se zbláznila, takový strach jsem nemìla nikdy, ani pøed zubaøem! A to byl v¾dy strach nejvìt¹í.
Já jsem se ho bála!
Nebyla jsem schopna zanalyzovat situaci.
Skuteèností zùstává, ¾e jsem byla:
emoènì, finanènì, absolutnì na nìm závislá,
neschopna samostatného ¾ivota bez nìho,
slepá, hluchá, nìmá, a dokonce i analfabet, proto¾e co nìmý napí¹e, já nemohla, neovládajíce øeè tuzemskou,
zcela paralyzována nejen jeho, ale také svým chováním,
pro mne v zcela neøe¹itelné situaci.
Nemìla jsem kam jít.
Nemìla jsem si s kým o tom popovídat.
Já u¾ jsem nemohla vùbec nic!
U¾ byla tma, kdy¾ jsem se pøiplí¾ila zpátky domù.
Za velkým oknem sedìl ON, veèeøel a koukal na televizi.
Já polomrtvá stála pøed tímto obrazem, a nechápala jsem nic. Hlavnì sebe.
Co se to se mnou stalo?
Kdy¾ jsem ve¹la do kuchynì, po chvilce se ozval:
"Jestli sis myslela, ¾e tì pùjdu hledat, tak si na velkém omylu. Takové trucování trpìt nebudu".
Howg. Dìl mùj milovaný.
®e by mne ¹el hledat mne skuteènì ani nenapadlo. Pøesto jsem oèekávala nìco jiného, ne¾ takové suché oznámení a hlavnì jasná informace!
"Moc si holka nevyskakuj, tady jsem pánem já, co já øeknu, tak bude, ty má¹ jediné právo. Dr¾et hubu a krok."
Je¹tì jsem dr¾ela obé pár mìsícù, ale bylo to èím dál tì¾¹í.
Dana ©»astná
Pozn. autorky: Volné virtuální povídání - podobnost se skuteènými osobami je èistì náhodná.