Pøed pìtadvaceti lety jsem po operaci šedého zákalu le¾ela na II. oèní klinice v Praze na Karlovì námìstí. ®enské oddìlení bylo v suterénu, prostøedí tam nebylo moc utìšené. Dlouhá chodba, na jedné stranì stolky se ¾idlemi a jediné dveøe na toaletu. Na druhé stranì byla øada pokojù. Ten náš i ty sousední se podobaly jako vejce vejci. Proti dveøím okno, na levé i pravé stranì po ètyøech postelích.
Na pokoji s námi le¾ela jedna èiperná osmdesátiletá paní, která témìø nevidìla. Pøes den se v¾dy nìkdo našel, aby ji odvedl, ale v noci nechtìla babièka Horáèková nikoho budit. A na tu nutnou malou noèní výpravu se vydávala sama. Vymyslela si zlepšovák. Kdy¾ opouštìla pokoj, napíchla na kliku kousek toaletního papíru. Dveøe na WC u¾ nìjak našla, ale zpátky bylo tì¾ké najít tu správnou kliku od pokoje. Takto podle papírku poznala, kde je doma, a pak u¾ to bylo jednoduché. V pokoji staèilo po pravé stranì nahmatat èelo první postele, pak ulièka a ta druhá postel u¾ patøila paní Horáèkové. Jednou v noci nás probudil dvojnásobný zdìšený výkøik. Rázem jsme byly všechny vzhùru. Nejmladší z nás – Ivanka vyskoèila a rozsvítila. Rychle jsme obhlédly situaci. Druhá postel vpravo byla prázdná. Zato na opaèné stranì pokoje byl nìjaký nával.
Ta, která tam nepatøila, byla pacientka ze sousedního pokoje. Paní rovnì¾ nevidìla, a proto¾e se o zlepšováku babièky Horáèkové vìdìlo po celém oddìlení, zaèala ho také pou¾ívat. A co èert nechtìl, té noci se obì ¾eny vydaly na svou noèní výpravu ve stejnou dobu. O nìco døíve se vracela naše sousedka a pøi zpáteèní pouti narazila na opentlenou kliku našeho pokoje. Papírek sundala, vstoupila a vyhledala svou tøetí postel vlevo. Èí zdìšení bylo asi vìtší? Té, která odhodila deku a dosedla na nìco teplého, co strašnì zaøvalo, nebo té, která byla probuzena ze spánku nepochopitelným závalem? Po poèáteèním leknutí vzaly obì pøíhodu s humorem, a tak jsme se tomu zasmály všechny. Ivanka doprovodila našeho hosta ke správným dveøím a pak na i v našem pokoji zavládl noèní klid.