Uslyšela jsem v kontejneru naøíkat malé ko»átko. Nìjaký necita se ho zbavil. Vzala jsem ho do dlaní, tøáslo se zimou a asi i hladem. A tak jsem si to chlupaté klubíèko vzala domù. Ko»átko se rychle zotavilo a zakrátko bylo jasné, kdo vládne v mé domácnosti.
Rozhodla jsem se vyhledat veterináøe, abych zjistila, jestli je kotì zdravé, a také abych se dozvìdìla, je-li to koèièka nebo kocourek. To kvùli jménu. Známí mi popsali cestu k veterináøi a øekli, ¾e nemohu zabloudit.
S kotìtem pod bundou jsem se vydala hledat veterináøe. Kotìti se ale ta cesta nelíbila a zaèalo se mi pod bundou zmítat. Naštìstí jsem brzy rozluštila na jednom domì veliký nápis, který zaèínal písmeny VET. Kotì vyvádìlo, a tak jsem dál nápis nezkoumala a rychle vbìhla dovnitø.
Pøíjemný mu¾ský hlas se mì zeptal, co si pøeji. Jedním dechem jsem mu vypovìdìla tu koèièí historii a zeptala se na pohlaví ko»átka. „Jo, milá paní, v tom vám nepomohu, já rozeznám koèky leda podle barvy.“ „No to jste teda odborník, kdy¾ nerozeznáte ani koèku od kocoura. Tak proè jste vlastnì studoval?“ øekla jsem ironicky.
Mu¾ mì znovu slušnì ujistil, ¾e je mu líto, ¾e mi nemù¾e vyhovìt. Rozzlobilo mì to: „Tak proè máte venku tak velkou firemní ceduli, kdy¾ zvíøatùm vùbec nerozumíte?
„Milá paní, pøeèetla jste si tu ceduli? Já nejsem veterináø, ale vetešník.“
Z mého kotìte je dnes statný kocour, jmenuje se Matýsek a k veterináøi ji¾ trefíme.