Jsem z generace, která pro¾ila dìtství i mládí za tlustou oponou nevìdomí. Podle toho Vídeò i New York byly pro mne zhruba stejnì vzdáleny od rodného mìsta. Do obou se dostat bylo témìø nemo¾né. Chytala jsem hudbu, kterou milovala moje generace, na staøièkém rádiu ORION na stanicích Svobodná Evropa a Hlas Ameriky. Dlouho jsem ¾ádnou písnièku nesly¹ela celou, ru¹ièky pracovaly bezchybnì. Mìla jsem dojem, ¾e byly jediné, co fungovalo v na¹í socialistické vlasti bezchybnì. Neustálým vnucováním sovìtského vzoru v nás v¹ech klíèil pocit, ¾e na západì od na¹ich hranic musí být v¹e absolutnì dokonalé, absolutnì nádherné, a ka¾dý, doslova ka¾dý, kdo má to ¹tìstí, ¾e se tam narodil, èi mìl tu odvahu a emigroval, se má bájeènì! Èím více nám byla zatajována pravda, tím radostnìji a mohutnìji v nás sílilo pøesvìdèení, ¾e ráj je "tam", oèistec tady, a peklo ve Svazu sovìtském. Je to hodnì podobné, jako kdy¾ dítì pátrá po zpùsobu rozmno¾ování lidí. Mi maminka vykládala, jak motýlek pøelétá z kvìtinky na kvìtinku, kamarádky zaslechly tu nìco, tam nìco, na¹la jsem tatínkovy tajnì uschované desetkrát ofocené pornofotky (dne¹ní èasopisy by je nebraly ani náhodou, tak byly "nevinné") - k tomu tro¹ku bujné fantazie a mylný obraz byl na svìtì. Pravdy jsem se musela dopátrat a¾ na vlastní kù¾i, a to doslovnì.
Stejnì tak to bylo i s kouzelným "západem". Kdo mìl tetièku v Americe, byl ¹»astlivec. Balíèek od pøíbuzných z tohoto teritoria byl ¹okem. Èasopisy, které pøes v¹echna opatøení k nám nìjak doputovaly, nás utvrzovaly v domnìní, ¾e u nás není nic a tam je v¹echno.
Po roce 1989 obrovské masy lidí vycestovaly, alespoò do té Vídnì. Vidìli plné obchody. Vidìli upravená prostranství a krásné domy. Vidìli "blahobyt" a radovali se, ¾e u nás bude za pár let taky. Chvilku nám v¹em trvalo, ne¾ jsme se zorientovali, ne¾ jsme dokázali správnì zaøadit do souvislostí v¹echno nám doposud utajované.
Do zemì zaslíbené, do zemì neomezených mo¾ností jsem u¾ jela èásteènì pouèena a navíc - zakládala jsem si na tom, ¾e mne neohromí nic, proto¾e v¹e je relativní. Nepoznané nechybí.
Pøesto jsem se párkrát mírného údivu doèkala.
Ano, San Francisco je nádherné mìsto, pøírodní rezervace a parky, Tichý oceán, pou¹» a sopky, nekoneènì a stále modré nebe, miliony hvìzd, zlatokopecká stará mìsteèka, indiánské rezervace - to v¹echno jsem vidìla poprvé a bylo to nádherné! Co mne ale témìø dostalo, byly zdánlivé malièkosti. ®e v Americe je v¹echno veliké, jsem u¾ psala. Sporák, lednice, vzdálenosti, i domý¹livost. ®e na ka¾dou pitomost je vynalezena nìjaká pomùcka, na v¹echno jsou stroje, strojky, pøístroje a pøístrojky - to se snadno vstøebá. Buï si toho èlovìk nev¹ímá, nebo se sna¾í pøizpùsobit. Já jsem nejdøív zkusila to druhé a pak jsem se vrátila k bodu a) - sna¾ila jsem se ignorovat no¾e na elektrický pohon, mìøidla, která po zapíchnutí do kvìtináèe ukazovala, jestli má kytka vody dost nebo ne, neustále blikající zelená a èervená svìtýlka na v¹ech kuchyòských spotøebièích.
Nahlas jsem se ale rozesmála jednou na parkovi¹ti.
V obchodech jsem koukala, co je na co, divila se, kolik blbostí mù¾e èlovìk potøebovat, doptávala jsem se, na co je tohle a tamto. Jeden pøedmìt mne upoutal. Neprodával se v hraèkáøství, ani mezi sportovními potøebami. Takový divný disk, kulaté nìco(?), a velmi, velmi drahé.
"Prosím tì, na co je to?", ptala jsem se ten den snad u¾ po desáté.
"Pojï", øeklo mi moje v¹echno, "uká¾u ti to".
U¾ pøedtím jsem si v¹imla, ¾e Amerièané jsou národ tlustý, obézní. Nìkteøí! Setkala jsem se dvìma extrémy. Jedna èást ¾ije tak zdravì, a¾ to bolí (do této skupiny se mì sna¾il narvat i ON), druhá skupina se ládovala hranolkami, hamburgery, nalévala se collou a ti¹e tloustla. Nebyla to normální tlou¹»ka, kterou znám z Èech a která mi je sympatická. V¾dycky mi byli blízcí lidé veselí, bodøí, kulatí. Vyschlé, vyhladovìlé hubeòoury jsem moc nemusela. Taková jsem byla já, ale byla jsem taková po tatínkovi, ne po dietách. U tìch velkoobjemových Amerièanù to snad byla u¾ nìjaká genetická porucha. Èlovìk zaèínal normálnì hlavou, krk zaèal u¾ tuènìt, a k zemi u¾ to ¹lo kónicky a neuvìøitelnì do ¹íøky. Ve velkých mìstech jsem tento úkaz moc nezaznamenávala. Ale tam, kde jsme bydleli, se to podobnými tìly hem¾ilo. Jedna taková osùbka se kolébala k autu. Na malé hlavì malé natáèky, na obrovském tìle obrovské kra»asy, tì¾ko urèit, kde konèily a kde zaèínaly.
"Tak se dívej, jak si sedá!", upozornilo mne moje ¹tìstí.
Jukla jsem - i kdy¾ se normálnì nikdo na nic nejuká, nìjak je tam ka¾dému jedno, co má kdo na sobì, co dìlá, jak vypadá, a pokud neohro¾uje va¹e práva, mù¾e si dìlat prakticky co chce. Ona osoba ¾enského pohlaví otevøela pøední dveøe, pracnì se vytoèila zadkem k sedadlu a tì¾ce usedla. Zadek byl uvnitø, zbytek tìla venku. Tedy to podstatné u¾ sedìlo v autì. Pak jen vyvinula mírné úsilí a celé tìlo se otoèilo do auta !BINGO! Na sedadle mìla onen pøedmìt, kulaté sedátko se zvlá¹tní schopností dostat i tunové tìlo bez úhony jen otoèným pohybem do auta.
Naè diety? Naè cvièení? Proè se omezovat, kdy¾ na v¹echno se dá vymyslet fígl?
Pøemý¹lela jsem, která z nás má vìt¹í radost ze ¾ivota (otázkou zùstává, která z nás by ji eventuelnì mohla mít déle). My jsme ka¾dé ráno snídali ovesné vloèky a ka¾dé ráno jsem mìla na tácku deset barevných bobulí, vitamínù, stopových prvkù, zelené na to a modré na ono . Jedli jsme výhradnì maso rybí a kuøecí (marnì jsem navrhovala nìkolikrát vepøo-knedlo-zelo, marnì jsem tou¾ila po poøádném krvavém bifteku, pro¹lo mi to jen párkrát, a to jen v prvním omámení - tedy v dobì prenatální). Zelenina - èerstvá - ke v¹emu a poøád. Ka¾dý podveèer jsme lisovali èerstvé jablka, pomeranèe a mrkev a pili pùllitr této tekutiny tìsnì po vyrobení, nejlépe do deseti minut, to tam bylo údajnì vý¾ivných látek nejvíce. Jedna místnost byla zasvìcena tìlocvièení, rùzné pøístroje jako v posilovnì. Tam jsem trápila své tìlo dennì. Dennì jsme chodili na procházky lesem a hvozdy, a sladkosti, bonbony jsme obcházeli v marketech obloukem. Ka¾dý týden jsme si mìøili tlak, teplotu a rosný bod, vá¾ili jsme se, a peèlivì údaje zaznamenávali. ®ili jsme zdravì. ®ili jsme velmi zdravì. A nepotøebovali jsme disk do auta!
Velmi rychle jsem si na tento ¾ivotní styl zvykla, po návratu zpìt do vlasti stejnì rychle zase odvykla. Pøes v¹echna absolutnì vynikající opatøení a úkony jsem se necítila nijak skvìle. Nebylo to ale tìlesno, co mne trápilo. Prapodivná deprese, divný, nedefinovatelný pocit ve mnì bydlel stále. Sna¾ila jsem se ho ignorovat jako elektrický ¹midlající nù¾, sna¾ila jsem se zapla¹it pocit bezmocnosti. Nebyla jsem schopna ani pøesnì urèit co to je, kde se to vzalo, ale bylo to tam. V du¹i. V srdci. Ve mnì celé. Zaèalo mne to pohlcovat, ka¾dou vteøinou jsem ztrácela kousek sebe samé a stávala se nìèím, co s mým já ztrácelo spojení. Tenkrát jsem tomu vùbec nerozumìla a ani netu¹ila, jak nebezpeènì blízko jsem byla ke ztrátì sebe sama - nejen u¾ svého sebevìdomí, sebejistoty a samostatnosti. Ztráty sebe sama u¾ jako èlovìka.
Dana ©»astná
Pozn. autorky: Volné virtuální povídání - podobnost se skuteènými osobami je èistì náhodná.