Bývalá budoucí tchýně

„To je moje bývalá budoucí tchýně,“ představil mě Dalibor svému kolegovi.

Napadlo mě, jaká je klika, že nemám víc dětí. Celá rodina by se mi jednoho krásného dne s mým přístupem k lidem rozrostla natolik, že by se mi nevešla do života. Když totiž dospívali moji dva potomci a začali mít plnou hlavu lásek, řekla jsem si, že koho mi přivedou domů, když už bude svatba na spadnutí, toho budu mít ráda i já. Ušetřím tak případné trable mým ratolestem i sobě. Jenže pak se stalo, že jim ta láska na poslední chvíli zkrachovala a oni se těsně před veselkou rozmilovali. Já však nedokázala jejich protějšky, které jsem si mezitím oblíbila, vystrnadit ze svého srdce. A tak mám teď kromě vlastní dcery Gabriely a syna Marka ještě Romana, Vendulku a Dalibora, kteří se během času stali mými přáteli.

Romana vidím jen zřídka, protože si založil rodinu v Plzni, ale Vendulka s Daliborem jsou Pražáci, proto je vídávám často.

Ze všech třech oblíbenců však mám nejradši Dalibora. Je recesista a srší suchým anglickým humorem, který občas hraničí s kanadskými žertíky.

„Bývalá budoucí tchýně?“ zasmál se kolega. „To je stejné, jako když já včera asi potkal svoji budoucí bejvalku.“

„Pěkné slovní hříčky,“ uznala jsem.

Dalibor potřásl hlavou: „Teď tě mám rád jako dobrou kámošku, ovšem nevím, nevím, jak by to dopadlo, kdybych byl tvůj zeť. Znáš přece anekdoty o tchýních.“

Jsem přesvědčená, že by to klapalo. Kdyby mě měl plné zuby, neposílal by mi pohlednice s vtipným textem z míst, kam se jako geolog podíval.

Ten sympatický zvyk mu vydržel až do teď.

Počátkem roku však ve schránce nebyla žádná pohlednice z nějaké vzdálené země, ale ležela tam obálka, popsaná Daliborovým písmem.

Rychle jsem ji rozlepila. Na ručním papíře z Velkých Losin stálo:

Vážení přátelé!

Společenské rubriky mnohých periodik – jmenujme namátkou alespoň zlomek z nich – Time, News Wordld, The Times, Newsweek, The New York Times, Le Figaro, Le Monte, Frankkfurter Allgemeine Zeitung, Die Zeit, Právo, Sudetoněmecké noviny, Vlasta, Jihočeské listy, Lidovky, Blesk, Aha! Magazín ONA DNES, Naše kočky, Claudia, Chvilka pro tebe… převzaly následující zprávu:

V sobotu pátého ledna L.P. 2013 oslavil v kruhu svých lidí krásné a úctyhodné 18. narozeniny přední člen společenstva slavných kartouzských kocourů, známý pod jmény Koťour, Kočičák, Macín, Šedivá potvora, Macíček, Šedivec, Sluníčko… od Mašků, podle rodného listu Pejrak von Jizerské ticho.

Nechť si zaslouženě užívá pohodlí svých mnohých ležišť a všestranně pozorné péče svého okolí ještě další dlouhá léta!

Očekávané gratulace a hodnotné dary dodávejte na adresu Macín… atd.

K dopisu byla přiložená fotografie černého kocoura pohodlně rozvaleného na gauči

Málem jsem chytila slzu do kapesníku. Rychle jsem se vydala po prodejnách s blahopřáním k významným výročím, ale nikde mi nenabídli obrázkovou gratulaci, kterou jsem si představovala.

Růže, lilie, tulipány, fialky, koně, sloni, medvídci a holubičky, takových přáníček jsem si mohla koupit kufr, ale kočku, tu nikde neměli.

Nakonec mě přece jen potkalo štěstí.

Koupila jsem blahopřání s fotografií sličné kočičí slečny na titulní straně a doma vymyslela vinšování:
„Připojuji se s gratulací ke společenským rubrikám mnohých významných periodik a přeji Pejraku von Jizerské ticho k 18. narozeninám dalších sedm dlouhých životů. Dovoluji si poslat mu pěknou kočku – a doufám, že to bude láska na první pohled.“

Gratulaci jsem napsala krasopisně pod zlatě vytištěné heslo: Nechť se touhy a předsevzetí naplní!

Moje maminka si zaťukala na čelo: „Oba jste stejně praštění.“

Ale – světe div se – , nakonec gratulaci kočičímu oslavenci také podepsala.

Gratulace Daliborovi zvedla náladu.

„Velká škoda, žes tu oslavu propásla,“ litoval. „Byla to velká švanda.“

Chtěla jsem slyšet podrobnosti.

„Mamku jsem zfanfrněl, takže nakonec našemu kočičímu miláčkovi upekla dort. A táta koupil can Keksen.“

Pak dopověděl: „Samozřejmě nechybělo šampaňské.“

Představila jsem si, jak sedím u prostřeného stolu v rodinném kruhu kočičákových lidí a oslavuji s nimi jeho plnoletost.

Určitě by se mi to líbilo. Jen nevím, v jakém příbuzenském vztahu bych k Pejraku von Jizerské ticho byla, když Dalibor, jeho hlavní páníček, je můj bývalý budoucí zeť a já jeho bývalá budoucí tchýně.

Jaroslava Pechová

* * *
Koláže © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny články autorky