Tatínkoviny (2)

Naše maminka měla a má dodnes vzácný dar, dělat z maličkostí tuze přetěžké záležitosti. Normálně neřešitelné.

S mým tatínkem však bylo řešitelné vše!

Pečení cukroví u nás propukalo někdy počátkem prosince, kdy se vyráběly tzv. zázvorky. Bylo to takové tvrdé něco, ve tvaru neurčitém, barvy žluté a nepoživatelné. Musely se uležet. To jsme s tatínkem ještě byli v klidu, trpělivě jsme čekali na rohlíčky, kuličky, sádelníčky.

Jelikož se naše maminka pevně a zuby nehty držela tradic, měla pár podivných zásad, ze kterých nehodlala ustoupit ani pod hrubým nátlakem. Jedna z těch nesmyslných byla, že cukroví se může jíst jen a jen a výhradně PO štědrovečerní večeři, předtím ani ťuk, jinak bychom neviděli zlatého vepře. Ani drobek nedala! Ani ty rozlámané a spálené kousky nám neutrousila!

Tím v nás zákonitě musel propuknout odpor. Každý tlak, jak známo, budí protitlak. Když už cukroví bylo vícero druhů, a hlavně už kousky, které nám velmi chutnaly, zavazovala je maminka do krabic od bot tak důmyslným způsobem, že jí to trvalo déle, než celé pečení. Několikery provazy a provázky, barevné, s uzlíky, aby poznala, kdyby se tam nedej Bože!, vloupával někdo nepovolaný. Tyto ovázané, popruhy zabezpečené a zauzlované krabice pak schovávala do místnosti zvané "špajzka" až nahoru, k výšinám, kde bez žebříku ani dohlédnout nešlo. Spoléhala na to, že tatínek (a tím pádem i já, neb jsem celá po něm, i kolena mám bohužel po něm) trpí závratí už na první příčce žebříku, a když stojí na židli, prožívá smrtelnou úzkost. Znám to. Kdo nezažil, neuvěří, co udělá taková fobie z výšek.

Byla si tedy jista, že újma cukroví nehrozí, a spokojeně obléhala obchody, obchůdky, vystávala různé fronty, uplácela prodavačky tu kávou, tu cigaretami, a sháněla do hnízda všechno potřebné k bezproblémovému chodu vánoc. A že toho v pojetí maminky nebylo málo! Všechny tradice a i sebenemožnější zvyky jsme dodržovali, a bylo to krásné.

My jsme zatím doma dumali s tatínkem, "jak na to".

"Zkus tam vylézt!", lákal mne tatínek.

"Budu tě držet dole, a ty se dolů nedívej, jen sundávej a podávej!", navrhoval.

Sám zbaběle tvrdil, že má "heksnšús!. Ten přicházel také pravidelně, když se mělo něco zvednout, někam vylézt, nebo jiné technicky náročné práce, jako vynést odpadky.

"Já se bojím, tati", v předtuše nátlaku svého rodiče jsem bledla.

"Prosim tě, to nic není! Jen lez, dívej se furt nahoru, a potom ty krabice   prostě házej dolů, já už je tu zachytím!"

Jednak jsem tatínkovi věřila, že mne nenechá umřít na žebříku, jednak jsem měla chuť na cukroví, ale jako nejdůležitější důvod bylo naše současné zvolání:

"Přece to nevzdáme! To by bylo, aby bylo! Zvítězíme!"

Lezla jsem. Dívala se nahoru, povzbuzována tatínkem:

"Vidíš, jak jsi šikovná! Jen se prosím tě nedívej dolů!". Věděl, o čem mluví. Posílala jsem vzdušnou poštou krabice, třetí, čtvrtá, a pak jsem se podívala dolů, a poslala jsem mu do náruče sama sebe.

Na zemi tedy ležely čtyři krabice umně vypaličkované provázky, a já.

Maminka zřejmě chodila do skautu, protože použila všechny druhy uzlů, včetně námořnických, aby nám znemožnila přístup k " zakázanému ovoci".

Tatínek byl dobrý rodič. Nejdříve věnoval krátkou pozornost mně, a když letmým pohledem zjistil, že hýbu nohama i rukama, a nikde nekrvácím, upřel své zraky vyčítavě na krabice.

"Holka, s tím nehnem..", smutně prohlásil.

Jeho skepse však trvala jen pár vteřin.

Odhodlaně přinesl nářadí, a dali jsme se do díla.

Díky tomu, že fronty byly tenkrát dlouhé, a kromě banánů, pomerančů a mandarinek - kdy vše se prodávalo jen po kilu, a maminka kupovala kila tři bylo třeba sehnat maso, papíry na dárky, provázky na dárky, oplatky, med, sušené švestky .. výčet předlouhý!, jsme měli času dost.

Teda, dalo to fušku! Rozuzlovat každý uzlík, a ještě si zhruba zapamatovat, jak to bylo, nám trvalo skoro celé odpoledne. Už byla dávno tma, když jsme se dorvali k rohlíčkům. Každý jsme si vzali jeden, s vítězným výrazem přemožitele. Byl to nádherný pocit! Nikdy mně už vanilkový rohlíček nechutnal tak, jako tenkrát na zemi s tatínkem, kdy jsme byli zcela schváceni, ale šťastni! V dalších třech bednách byly zázvorky.

Další hodinu jsme uzlovali, a snažili se napodobit maminčin styl. Já jsem chodit do skatu nemusela, já jsem se učila průběžně životem s tatínkem.

Dát zpět bedny nahoru kupodivu problém nebyl. Snad to bylo časovou tísní, snad pocitem zadostiučinění, jak jsme na maminku vyzráli, bedny byly nahoře coby dup.

V žaludku každý jeden rohlíček jsme s úsměvem a zcela spokojeni očekávali maminčin návrat.

Byli jsme podezřelí.

Potutelně jsme se na sebe usmívali, a hladili si břicha.

Maminka bystře usoudila, že se "něco" muselo stát! Po podrobném průzkumu botových krabic se však uklidnila - nikdy by neuvěřila, že jsme schopni takového činu!

Tyto lupy jsme pořádali zhruba pětkrát.

PO štědrovečerní večeři, kdy maminka nutila každému "Vemte si zázvorky! A rohlíčky se mně letos tak povedly! Kuličky - ty se jen rozplývají!", jsme znechuceně odvraceli zraky. Přesyceni našimi sedmi chody večeře - tak se tradovalo v naší rodině - jsme neměli chuť zkoumat, jak se mamince rohlíčky povedly letos. Věděli jsme to už dávno!

Dagmar Jarošová