Jak jsem se stala redaktorkou – 13.část
Legenda Václav Neckář

Moje generace ho zbožňuje, teď ho objevili i mladí, a to hlavně díky krásné písničce o beránkovi. Jeho koncerty jsou vyprodané, a když jsme začátkem prosince zjistili, že na konci ledna vystupuje v Kolíně, neváhali jsme ani chvilku a lístky jsme si hned objednali. Naštěstí. Za pár dní bylo beznadějně vyprodáno.

Po týdnu ve mně začal hlodat červík pokušení. Když jsem teď ta novinářka, co kdybych zkusila… Odvážnému štěstí přeje- nejsem sice moc odvážná, ale co, říkala jsem si, v nejhorším na můj e-mail neodpoví. Nic se neděje. Velmi zdvořile jsem poprosila a odpověď manažera přišla hned druhý den. Půjde to, klidně přijďte. Hodinu před představením.

Když napíšu, že jsem skoro nemohla usnout, vůbec nepřeháním. Pan Neckář byl velmi milý, vstřícný, jen se omlouval, že před koncertem musí šetřit hlasivky. A po něm byl už tak unavený, že jsem si ho nedovolila obtěžovat svými dalšími dotazy.

I tak – mluvil se mnou, usmíval se na mě, věnoval mi svou fotku, kterou mi pro dceru hned podepsal. Možná se vám to zdá legrační, nejsem už žádná bláznivá puberťačka, ale byl to pro mě úžasný zážitek. Moc si ho totiž vážím.

A ještě jednu perličku. Protože byl pan Neckář velmi zaneprázdněný, reportáž jsem poslala k autorizaci manažerovi. Díky mé naprosté technické nedostatečnosti s posláním textu e-mailem nastaly problémy. Pan manažer byl naštvaný a do telefonu mi dával nepokrytě najevo, že nemá čas se takovými základními věcmi zabývat. Když uviděl mé fotky z koncertu, zeptal se, jestli by mi v redakci nemohli koupit nějaký lepší foťák…

Obrat nastal, až když si text přečetl. Líbil se mu, úplně otočil. Poslal mi fotky ze svého archivu a nabídl sjednat rozhovory i s dalšími zpěváky, které má „pod svými křídly“.

PS. Panu šéfredaktorovi jsem vzkaz pana manažera o mém fotoaparátu tlumočila. Mile se usmál a řekl, jestli by mi ho pan manažer nechtěl věnovat jako sponzorský dar.

Dál fotím svým foťákem, jiným bych to ani neuměla…
(dvě profi fotky- na začátku a na konci článku- jsou od autora J.Šilpocha, ty obyčejné jsou mé..) 

A tohle je má reportáž

Je pondělí 30. ledna půl sedmé večer. Před kolínským divadlem se scházejí lidé, kterým se podařilo sehnat lístky na koncert Václava Neckáře.

Beznadějně vyprodáno bylo už několik týdnů dopředu. Koncerty Václava Neckáře a skupiny Bacily, kterou jako doprovodnou pro svého bratra založil před 40 lety Jan Neckář, spolehlivě plní divadelní sály po celé republice.

„Měl jsem štěstí, pohádku Šíleně smutná princezna, ve které jsme hráli s Helenou Vondráčkovou, už poznává čtvrtá generace dětí. Dorůstají a přicházejí na naše koncerty. Naši diváci jsou od těch nejmladších až po pamětníky, a to mi připadá úžasné.“

„Děkuji Vám za všechny Vaše písničky, mám Vás ráda,“ přibíhá mladičká dívka, obejme zpěváka a vtiskne mu pusu na tvář. A není jediná. Dámy všech věkových kategorií, ale i pánové, přicházejí potřást si rukou a popřát zdraví zpěvákovi, který díky své houževnatosti a odhodlání vyhrál svůj boj s nemocí a znovu se triumfálně vrátil na výsluní populární hudby.

Beránku náš, stůj při nás… zpívá se v písni Půlnoční, kterou si jen na internetu poslechlo už přes dva miliony lidí. Takového beránka potřebujeme občas všichni.

Václav Neckář mluví tichým hlasem, občas trochu zadrhne, působí velmi mile a skromně. Nedovedu si představit, že za chvíli vtrhne na jeviště a na dvě hodiny se promění v živel. Světelné i zvukové efekty, vražedné tempo, písničky rockově zabarvené se střídají s populárními hity, kterých má zpěvák desítky.

Za zády spolehlivou kapelu s bratrem Janem i kytaristou a skladatelem Otou Petřinou. V hledišti zpívají všichni- mladí, staří, necháváme se vést- dupeme, tleskáme, luskáme..

„Je skvělej, je dobrej, je to borec“- tak a podobně si diváci o přestávce sdělují své dojmy. Po přestávce se tempo ještě zvyšuje. Dojde i na pověstné poskoky, otáčky, po každé dozpívané písničce přichází odměna od diváků- potlesk, ale i výkřiky, pochvalné pískání, jásot.
Šalalalalí, Kdo vchází do tvých snů, má lásko- hlediště bouří. Tyhle písničky patří k těm úplně nejúspěšnějším a reakce lidí to dokládá.

Doktor Dam di dam- jako pocta lékařům a sestřičkám. „Když jsem ležel v nemocnici, přicházely mi spousty dopisů od docela neznámých lidí. Mám je doma dodnes schované. Byly plné povzbuzení, životních příběhů, vyjadřovaly účast i sympatie. Nad nimi jsem si uvědomil, že se určitě chci vrátit. Nebylo to jednoduché, zpočátku jsem měl strach, že to nepůjde. Byl to opravdu běh na dlouhou trať, musel jsem být trpělivý a nepovolit.

Pomohla mi rodina i přátelé. Syn pro mě vyrobil čtecí zařízení, které jsem mohl při koncertech používat. Manželka mě podporovala v hubnutí, začali jsme uplatňovat dělenou stravu, celá rodina. Můj přítel žokej Ferda Minařík mě vodil na dlouhé procházky po lesích. Po roce jsem stál opět na pódiu- vím to přesně, bylo to v březnu 2003 na Dobříši. Byl jsem šťastný.

Nedávno podobná nemoc zastihla i mého kamaráda a spolužáka gynekologa Jirku Koloucha z Ústí nad Labem. Je amatérským hudebníkem a zkolaboval přímo na jevišti. Moc na něj myslím a držím mu palce, aby se mu tak, jako mně, podařilo nad nemocí zvítězit.“

Koncert se blíží do finále, diváci nechtějí „svého Vaška“ pustit z jeviště. První přídavek, druhý.. zpíváme opět všichni. V duchu přemítám, kde se v drobném zpěvákovi bere tolik energie. Vydal ze sebe všechno. Poslední zamávání, konec.

Jsem zvědavá a ptám se, jak relaxuje a odpočívá dnes, a jak to vypadalo v mládí. „Vím, že bych měl, ale neodpočíval jsem nijak a ani teď to nedělám,“ krčí rameny. „Jsem rád, že nás lidé chtějí poslouchat, že si nás zvou, že se naše koncerty líbí. Užíváme si to.“

Lidé trpělivě čekají na podpis, mnoho z nich svírá v ruce právě koupený kalendář pro rok 2013 plný zpěvákových fotografií. Václav Neckář mezi nás po chvíli přichází. Unavený, s plachým úsměvem, podepisuje plakáty, pohledy, cédéčka, nechává se fotografovat.

Zastavuji jeho bratra, prosím o vzpomínku z dětství. Obdivuhodná sourozenecká spolupráce, vlastně celoživotní.

„Lidé se mě ptávají, jestli jsme se opravdu nikdy nehádali. No, hlavně v dětství to bez strkanic nešlo. Dodnes mám nad obočím jizvu, když po mně hodil bačkorou a trefil mě kovovou sponou. A klidně tam napište, že mi bral čokoládu. On ji vždy snědl na posezení, já tu svou šetřil a on ji na mně vyloudil. Byl jsem mladší a do 15 let i menší, tak si na mě dovoloval“ směje se Jan Neckář.
Vzpomíná i na to, že divadelní sály byly vlastně jejich druhým domovem. Divadlem žili oba jejich rodiče.

Ptám se, jakou hudbu bratři poslouchají třeba při společných jízdách autem. Odpověď je překvapivá- poslouchají ticho…

Mezi zpěvákovými písničkami jsou mnohé s tématikou koní. Ty má odmalička rád, trávíval mezi nimi v dětství prázdniny na venkově a rád na to vzpomíná. Mezi žokeji má kamarády, zajít si do Chuchle na koníčky ho baví dodnes. I jedno z posledních alb „Oči koní“ je plné písniček o koních. Snad proto najdeme ve vzpomínkové knize „Cesta do mé paměti“ toto podobenství: „Překonat nemoc, vrátit se nazpět a nazpívat nové písně, to byl můj taxis…“

„Všem lidem přeju hodně štěstí,“ říká mi, když se loučíme. Podáváme si ruku. „Hodně štěstí i Vám, pane Neckáři. Děkuji Vám za nádherný zážitek, který jste mně i všem tady připravil svým zpěvem, i za to, že jste byl ochoten si se mnou popovídat."

Eva Procházková

Další články autorky