HELP ME!
bsolutnì a intenzivnì jsem se pokoušela zhodnotit svou situaci.
Na lavièce zùstat sedìt nemohu, den stárnul, já sice také, ale pøíliš pomalu na to, abych tady zetlela bez povšimnutí.
®e bych šla do hotelu, ráno se dopravila nìjak do Texasu, a tam se pokoušela domluvit si pøestup na náhradní letadlo do Londýna a pak do Prahy – to bylo nad mé momentální síly.
Náhle pøede mnou vyvstal úkol nejdùle¾itìjší.
Dát zprávu do Prahy, ¾e já sice nedorazím, ale dorazí napìchované kufry – jediné, co mìlo na mì nìjakou cenu.
Jak?
Najednou jsem si uvìdomila, ¾e jsem „slíbila“, ¾e se ozvu z letištì v Texasu, ¾e jsem tam. Bylo to zøejmì meziopatøení jak "JEJ" uklidnit, ¾e jsem opravdu na cestì do pryè...
Zvedla jsem své stotunové tìlo, kde 99 % váhy tvoøily starosti, smutek a bolest, a pøistoupila k pultíku.
„Please, help me“, oslovila jsem pohledného mu¾e, a najednou jsem se v duchu ocitla na poèátku své cesty, kdy jsem stejnými slovy prosila neznámého cizince na letišti, kdy mým jediným, a byla jsem pøesvìdèena, ¾e posledním problémem bylo nastoupit do správného letadla smìr San Francisco.
S úsmìvem mi na mou prosbu podal telefon, a já volala – JEMU.
„HI“, øekla jsem zcela nepøirozeným hlasem.
„Ty u¾ jsi v Texasu? Lásko, lásko moje, jsi ode mnì jen pár hodin, a já u¾ smutním ….“
„Ne, jsem poøád v Sacrametnu, Texas nepøijímá, nevím, co dál..“.
Jasnì. Bez nìho – nemo¾ná. V¾dy» to poøád øíkal! Bez nìho jsme byly všechny nemo¾né, neschopné, všechno musel v¾dycky zaøídit ON.
Na chvíli se zdálo, ¾e vzduch pøestal obsahovat kyslík a ostatní látky, a kolem mne byl jen a jen èistý dusík.
I èas se zastavil. I mé srdce se zastavilo. Všechno zùstalo viset a bez pohybu jako pøetr¾ený film.
Tak s tím nepoèítal!
Nenávidìl, kdy¾ se jeho plány z jakéhokoliv dùvodu hroutily, kdy¾ nešlo všechno pøesnì tak, jak naplánoval. Ka¾dá úchylka byl útok na nìho osobnì, a tak se k tomu v¾dy i stavìl.
Po jeho mnohoslovném povídání zaznìla pro mne vìta, které jsem rozumìla.
„Za dvì hodiny jsem tam…“.
Opìt jsem usedla na svoji u¾ vlastní lavièku a èekala.
Jen jsem sedìla a slzy jako kulièky hroznového vína se zase hrnuly smìrem dolù. Poøád.
I v dobì, kdy se jeho postava objevila dva metry pøede mnou.
Vùbec jsem nevìdìla co udìlá.
Najednou mi zase bylo všechno úplnì, ale úplnì jedno.
Kdyby mne zabil, kdyby mne zadupal do zemì, kdyby mne rozkrájel tupým no¾em, bylo by mi to jedno.
On mne ale objal a zaèal konejšit.
Hladil mne, líbal a øíkal zase krásná slova – „pojedeme domù, miláèku. Neplaè, jsi tak nádherná, kdy¾ pláèeš … rve mi to srdce…“
Taky mìl srdce?
To moje u¾ bylo jako guláš z kachních drobù. Na kousky, kousíèky, kousíneèky.
Kdy¾ jsme pøijí¾dìli k domu po známé cestì, opìtnì se na horizontu objevil palouk, na palouèku domeèek, v tom domeèku … co?
„To jsi netušila, ¾e se tak brzy vrátíš, viï (?), sna¾il se ¾ertovat.
Já jsem si pøipadala jako ztuhlá rosolovitá hmota, která se sice klepala, ale uvnitø. Navenek jsem byla monolit. Jednocelkový. Dr¾ela jsem pohromadì, i kdy¾ netuším jaká to musela být vesmírná síla, která to dokázala.
Dveøe gará¾e se otevøely, vjeli jsme dovnitø, otevøel mi dveøe od auta, a já vytøeštila oèi.
Všechno, všecièko, v èem bylo kousek mne, bylo vystìhováno pøed dùm.
To si teda pospíšil, napadlo mne.
Vpochodovala jsem do bytu a zjistila, ¾e je vše na „starém“ místì, tedy tak, jako kdy¾ jsem pøijela. I obrázek, který sám koupil, sám pøipevnil, ale za doby mého panáèkování byl opøený o zeï domu. Nemìlo po mì asi zbýt ani stopy.
Mezitím on horlivì telefonoval na všechny strany.
Nevìdìla jsem, mám-li právo ještì usednout kamkoli a tak jsem stála uprostøed obýváku, a pøipadala jsem si jako vetøelec.
„Alenko“, zaslechla jsem, „tak mi to pøipadá, jako vùle bo¾í, jako vyšší moc, jako osud, ¾e Danunka neodjela. Proti osudu jsem i já bezmocný …“.
Co to plácal? O èem to mluvil se svojí dcerou?
Vysvìtloval jí proè jsem zpátky, ale Alenka rezolutnì prohlásila:
„Hovno osud, táto, poèasí“.
Co jiného jsem mohla udìlat ne¾ utéct na své kameny!
Bylo mi na umøení!
Co musím ještì pøeèkat ne¾ se do¾iju klidu? Do¾iju? – ne¾ dojdu ke klidu, ne¾ skonèím to všechno nesmyslné, zbyteèné a nelidské týrání!
Asi za hodinu pro mne pøišel, vzal mne do náruèí a já neprotestovala. Urèitì bych nebyla stejnì schopna jít, mìla jsem pocit, ¾e jsem k tìm kamenùm pøirostla, ¾e jsem s nimi u¾ vytvoøila jednu bytost, jeden tvar.
®e nejbli¾ším a pro mne nejlaskavìjším objektem tady nakonec bude velký mrtvý kámen, to by nenapadlo ani Andersena.
„Víš, napadlo mne, ¾e osud mi dává znamení, ¾e bys mìla zùstat, ale u¾ to nemù¾u zastavit. Zítra se tady stìhuje Katy i s dìtmi.“
„Sakra, to je fofr“, napadlo mne. Jeden den si nechal na odstranìní mých zbytkových èástí, a od zítøka hurá do novo starého ¾ivota! Mi by to trvalo urèitì déle, naštìstí nebudu muset poèítat mìsíce, roky. Já prostì nechci být. Nechci zaèínat znova, nechci se znovu rvát o místo na slunci, nemám sílu znovu nìkomu nìco dokazovat, bojovat.
„Tak, zajistil jsem ti letenku na zítra, poletíš ze San Francisca a pøestoupíš ve Frankfurtu. Nechal jsem i zprávu pro vaše, ¾e pøijedeš o den pozdìji. O kufry se nestarej, ty na tebe v Praze poèkají.“
A šli jsme spát.
Prázdno, ¾ádná vzpomínka, nic, na co bych se pamatovala – jen ranní slunce, které neúprosnì ohlásilo další den, kdy ještì musím ¾ít.
On mluvil poøád.
Já ne, a také jsem neposlouchala. U¾ jsem nemohla.
Cesta autem, a další louèení.
Tentokrát jsem se zpátky ani jednou neohlédla, nevím, jestli stáli rozlúèkovou strá¾ zvíøátka, stromy asi ano.
A tentokrát neponechal nic náhodì.
Poèkal se mnou a¾ do vítìzného konce – jeho!
Poslední objetí a šla jsem do tunelu.
Tak nìjak hovoøí lidé, kteøí byli v kómatu o smrti èlovìka. ®e vejde do nìjakého tunelu a na konci je pøekrásné, nepopsatelné svìtlo, které láká, uklidòuje, a pak u¾ jen klid a mír, a nekoneèné moøe lásky a pochopení.
Na konci mého tunelu však svìtlo ještì nebylo, ještì ne. Ještì jsem se musela prodrat na své místo do letadla, pøetrpìt nìkolikahodinový let, jestli bude „šikofí“, jestli najdu „restroom“, to bylo nepodstatné, nedùle¾ité. Ani nevím, kdo sedìl vedle mne.
Byla jsem posouvána zástupem lidí sem a tam, pak jsem sedìla na další lavièce a deset hodin èekala, a¾ ohlásí odlet do Prahy.
Tìch deset hodin se mi dneska zdá jako pìt minut nebo dvì století. Èetla jsem si knihu od Betty Mac Donaldové, a pak jsem zase sedìla v letadle, a najednou jsem byla v Praze.
Kolem se mluvilo èesky, já se zhluboka nadechla a pøipravila se na první setkání s mými nejbli¾šími, s lidmi, se kterými jsem pro¾ila svùj dosavadní ¾ivot, kteøí o mnì všechno vìdìli, a kteøí mne milovali.
Jak jsem na to mohla zapomenout?
Dana Š»astná
Pozn. autorky: Volné virtuální povídání - podobnost se skuteènými osobami je èistì náhodná.