Velké balení
lespoò na malinkatou chvilku jsem se nechala unášet pøedstavou, ¾e ¾iju dál. Nìkde jinde. S nìkým jiným.
Nešlo mi to. Neumìla jsem si u¾ pøestavit nic ne¾ to, co jsem si peèlivì naplánovala. Dìsila mne jakákoliv jiná aktivita, kterou bych musela vyvinout, a hlavnì ta, abych ¾ila dál.
Byla jsem posedlá, obluzená, nemocná.
„Ne, Zdeni, já pøijet nemù¾u, u¾ mám koupenou letenku…“.
„Ale to se dá pøece zmìnit! Mù¾eš ji vrátit nebo vymìnit na jindy!“, poøád se nedala Zdenka, a v jejím hlase bylo znát veliké napìtí a strach.
Jak je mo¾né, ¾e kamarádka, se kterou jsme se nevidìly „X“ let vycítila, ¾e nejsem v poøádku? Jak je mo¾né, ¾e èlovìk, který byl pro mne poslední mìsíce vším, nevycítil nic, jen se staral o to, abych odjela (pak a» se dìje cokoliv), a nepostihla mne ¾ádná „nehoda“, kterou by snad mohl mít na svìdomí?
Samé otázky. Kolem mne krou¾ily poøád - nezodpovìzené a nezodpovìditelné.
Peèlivì uschované veškeré støelné zbranì, nepojízdné auto – takto taky nádherná metoda ukonèení ¾ivota, nemo¾nost kontaktu s nikým… a nesmírná netrpìlivost, abych u¾ byla pryè. To vše mne pod palbou otázek poøád strašilo, ale nevìdìla jsem co s tím.
„Dani, tento týden nemù¾u, ale ve støedu pøíští týden jsem tam. Vydr¾.“
Telefon ohluchl.
Letenka mi byla pøedlo¾ena den pøedtím. Odlet za 14 dní. Ze Sacramenta do Texasu, pak do Londýna, a pak do Prahy.
Bylo mi to úplnì jedno.
Jediné, co jsem si z toho zapamatovala bylo „za 14 dní“.
Je to málo. Sakra, to je málo!
Ani bych tenkrát nevìøila, jak mù¾e být 14 dní neuvìøitelnì dlouhá doba k nepøeèkání!
Zdálo se, ¾e jeho scénáø dostává trhliny. Nepoèítal se Zdenou, nepoèítal s mou pasivitou, pøedpokládal, ¾e radostnì zaènu nabalovat do kufrù všechny pitominy, které mi pøijdou pod ruku?
„Vem si lásko moje všechno! Co mù¾eš! Nechej mi jen nìjakou malou vzpomínku ..“, a snášel do obýváku absolutnì nesmyslné vìci na hromadu. Šicí stroj, pánev, kterou jsem dostala pøed týdnem jako dárek, všechny tretky z koupelny, vèetnì ruèníkù a ¾ínek, obrázky. Kdy¾ dal na hromádku i døevìnou solnièku, kterou jsme si koupili u mexièanù, a nádherné malé èervené kvìtináèky, kterými mi tenkrát opravdu udìlal obrovskou radost, musela jsem odejít.
Kdyby mi sbalil všechno, úplnì všechno, to nejdùle¾itìjší pro mì tam stejnì zùstalo.
Mé já.
Kdy¾ byl v práci, sna¾ila jsem se spojit se Zdenou, ale mìla jsem zablokovaný internet i telefon. Prý porucha. Øíkal.
Den nato mne však vmanipuloval k poèítaèi, který u¾ nemìl poruchu, a „psali“ jsme dopis domù.
Diktoval, já jsem psala. Mohl to klidnì napsat sám, proto¾e, jak známo, rukopis se na poèítaèi nepozná.
Zcela vesele jsem oznamovala, ¾e se vracím domù, ¾e se nesmírnì tìším, ¾e ¾ivot v Americe není nic pro mne, a ¾e bych byla ráda, kdyby mne èekali na letišti v Praze, ¾e vezu moc vìcí.
Pak jsme „psali“ dopis Zdenì.
„ Nejezdi, je to zbyteèné, u¾ jsem se rozhodla, ¾e pojedu domù, doma je doma, napíšu ti, a¾ budu zpátky“.
A pak – pak bylo ještì deset dní do odjezdu. Zvláštních. Velmi dlouhých. Nepøekonatelných.
Nenašla jsem zpùsob, jak se „zmaøit“, a tak jsem velmi rozumnì (?!) usoudila, ¾e na to mám èas, ¾e v Texasu nebo Londýnì mù¾u v¾dy skonèit jako obìt dopravní nehody. Kdy¾ to nejde jako øidiè, budu obì» jako chodec.
Ka¾dý veèer jsme sedìli ve SPA, a já hvìzdy u¾ nevidìla. Byla jsem jako oèarovaná, jako v transu, pohybovala jsem se jako loutka.
Ka¾dý veèer jsem poslouchala slova „vøelé“ lásky a ujiš»ování, ¾e jsem nejlepší ¾ena, kterou potkal, ¾e na mne nikdy nezapomene, a ¾e mne bude milovat do smrti.
Ka¾dé ráno jsem se probrala z mrákot a zoufale èekala a¾ uplyne den další.
Obèas z nièeho nic mi vytryskly slzy, obvykle bez pøedchozího varování, a to se MU nelíbilo. Moc se mu to nelíbilo!
Kdy¾ jsem se sna¾ila nìkam pøed ním ukrýt, sotva mne zrádné kulièky zaèaly lechtat na tváøích, našel mne a ptal se, proè proboha øvu?
V¾dy» mi pøece letenku koupil, a nìjaké peníze mi na zaèátek dá sebou!
Jasnì, ¾e to bylo šlechetné, a vùbec to dìlat nemusel.
Mohl mne klidnì zakopat do nìjaké rokle, a vyšlo by to nastejno. Pro mne.
Dny se neuvìøitelnì vlekly. Nìjakou záhadou jsem v ty dny nedostávala ¾ádnou poštu, ani z domova, ani od kamarádek, kamarádù, ani od Zdeny. ®ila jsem v divném vzduchoprázdnu a èekala na 20. srpen.
Mìla jsem pocit, ¾e se na sebe odnìkud dívám, vidím se, jak se pohybuji, chodím po bytì, po zahradì, zalévám kytky, vaøím jeho oblíbená jídla, nechám se objímat, a objímání vracím. Byl to údìsnì nepravdìpodobný film. Zcela fascinována jsem se pozorovala a nemohla pochopit, ¾e to jsem já.
20. srpna ráno byly kufry zavøeny. Co tam všechno bylo jsem jen mírnì tušila. Bylo mi to absolutnì jedno!
Napadlo mne, ¾e odjí¾dím jako nepohodlná slu¾ka, která se spustila s pánem, a jako v „dobré“ rodinì dostanu odstupné, dr¾hubné, hlavnì, ¾e budu z dosahu.
Vydali jsme se do Sacramenta, já se naposledy otoèila a podívala na dùm, který mìl být mým domovem, a kde jsem byla dokonce jednu dobu š»astná.
Dùm stál, nìmý, krásný.
Asi jsem u¾ byla duševnì zcela vyšinutá, ale kdy¾ se obì koèièky posadily na práh domu a koukaly mým smìrem, u lesa zvedli hlavu jeleni, kteøí se bùhví kdy a zcela neèekanì na tuto denní dobu objevili a z druhé strany pochodovalo „mé“ stádeèko krocanù, zaèala jsem breèet, a breèet a breèet…
Tentokrát však bylo ticho. Nebyla jsem napomenuta, ¾e breèím neprávem, proto¾e se vlastnì domù tìším, jen to nevím.
Celou cestu jsme jeli mlèky.
Na letišti odbavil moje zavazadla – pochopitelnì byly pøes povolený váhový limit a bez hnutí brvou doplatil nemalý obnos.
Doprovodil mne k místu, kde jsem mìla èekat na povel k nástupu do letadla.
Podíval se na mne, objal mne, a zaèal neskuteènì vášnivì líbat.
„Prosím tì, odejdi u¾“, byla jsem schopna ze sebe vypravit.
„Bì¾, já u¾ to louèení nevydr¾ím!“, úpìnlivì jsem ¾ádala, proto¾e jsem mìla oprávnìný pocit, ¾e se mi srdce rozskoèí.
Kdy¾ jsem èítávala v románech „Srdce se jí svíralo“, „srdce se mu mohlo rozskoèit“, „srdce ji bolelo“, brala jsem to jako básnický obrat.
Teï jsem mìla mo¾nost pocítit na vlastním tìle, co to znamená.
Neskuteènì svíravá bolest, nemohla jsem se nadechnout, a srdce bolelo!
Prudce se otoèil a odešel. Chvíli jsem se dívala za ním, a zase to šimrání na tváøích.
Kolik slz má èlovìk v zásobì? Mù¾e vyschnout to znamení bolesti, mù¾e nìkdy zásoba dojít?
Sedla jsem si na lavièku, slzy mi tekly bez jakéhokoliv mého pøání èi zásahu a èekala jsem.
Za dvì hodiny ke mnì pøistoupil steward, a oznámil mi, ¾e Texas nepøijímá, ¾e veškeré lety jsou zrušeny pro velkou bouøi a nepøízeò poèasí. Nakonec – byl to vnitrostátní let, koho zajímalo, ¾e tam za hodinu mám pøestoupit na letadlo do Londýna?
Kufry, ale byly prý u¾ v Texasu.
A moje rodina v Praze na letišti.
Já sedìla na lavièce v Sacramentu a nevìdìla co teï.
„Mù¾ete pøespat v hotelu, ráno bude letový provoz urèitì obnoven“, s úsmìvem oznámil zamìstnanec a odkráèel k dalším neš»astníkùm.
Co mám teï dìlat?
Chvilku jsem si øíkala, ¾e i v Sacramentu urèitì jezdí auta rychle a existují nepøehledné zatáèky…, ale absolutnì nelogicky mne napadlo, ¾e maminka bude èekat v Praze zbyteènì, a nikdo jí neøekne, ¾e u¾ nejsem, proto¾e se to nikdo nedozví, a kdy¾, tak kdo ví, kdy.
Sedìt v letištní hale a èekat, ¾e tady umøu stáøím však bylo nepohodlné. Nìco jsem udìlat musela.
Dana Š»astná
Pozn. autorky: Volné virtuální povídání - podobnost se skuteènými osobami je èistì náhodná.