Básník jeviště

Máme v naší moderní historii několik pozoruhodných a nedoceněných osobností. Moudrých, vzdělaných, statečných. Mezi ně určitě patří statečný člověk, kultivovaný vzdělanec, invenční literát, poučený divadelní autor a režisér Jaroslav Kvapil (1868-1950).

Narodil se v Chudenicích na Klatovsku na panství Černínů, kde byl otec Hynek lékařem panstva a současně také uznávaným lékařem lidumilem. Po německé mamince zdědil asi nejen znalost jazyka, ale i umělecké sklony. Po otci potom upřímné vlastenectví a lásku k národu.

S psaním studentských veršíků začal už na gymnáziu v Klatovech. S jeho vysokoškolským studiem to bylo horší. Z medicíny přešel na filozofii a potom práva, ale nedokončil nic. Do svých tenat ho zachytila novinařina, občas publikoval verše, žil pestrým životem bezstarostného mládí.

Miloval divadlo, a když se potkal s herečkou Hanou Kubešovou (pozdější Hanou Kvapilovou), přitáhla ho k divadlu navždy. Byla o osm let starší, dle mnohých to byla největší česká herečka, hvězda Národního divadla. Prožila složitý a vášnivý vztah s Eduardem Vojanem, snad dokonce s tajnými zásnubami. Ale milenci se rozešli patrně bez zášti, zůstali i potom hereckými partnery a Vojan byl Kvapilovým hercem číslem jedna. Ze ctitele se stal manžel a později i dramaturg, režisér a nakonec i šéf činohry Národního divadla.

Paní Hana zemřela nečekaně ve věku 46 let. Přátelé vzpomínali, že její muž dlouho truchlil, smutek zaháněl prací. Po spojeném úsilí mnoha mecenášů a sbírek byla v roce 1914 odhalena v Kinského sadech krásná Štursova socha Hany Kvapilové. V jejím základu je uložena urna s popelem skvělé herečky. U pomníku milované manželky prý bylo možno Jaroslava Kvapila velmi často vídat. Teprve po letech smutku se znovu oženil s herečkou Zdenou Rýdlovou, mladou žákyní své zemřelé ženy. Dodám ještě, že v tomto manželství se dočkal dcery i milovaných vnoučat.

Jaroslav Kvapil strávil za režijním pultem víc, než jenom to aktivní čtvrtstoletí v Národním a Vinohradském divadle. Jako každý skutečný tvůrce měl na kontě úspěchy i prohry, ovšem do historie divadla se jako režisér zapsal asi nejvíce Shakespearovským cyklem v roce 1916, který se konal k třístému výročí úmrtí velkého autora. Kvapil byl vůbec uznávaným inscenátorem her anglického renesančního tvůrce. Shakespearovský cyklus začínal 27. března 1916, obsáhl celkem 15 her klasika. Většina byla nazkoušena už dříve, z těch nejznámějších jmenujme alespoň Hamleta s legendárním E. Vojanem v titulní roli. Když si uvědomíme, že cyklus probíhal v polovině první světové války, byl to jistě velký počin nejen tvůrčí, ale i organizační.

Byl velkou divadelní osobností, patřil k průkopníkům moderního pojetí režijní práce. Tam, kde starší pojetí bylo jen sledem herců deklamátorů, sólistů bez společné nosné myšlenky, tam přichází nové moderní divadlo s jednotnou režijní koncepcí. A tento velký posun vpřed je natrvalo spojen i se jménem Jaroslava Kvapila. Dneska už jsme zase dál, na tyto myšlenky navázala autorská divadla a mnohé další experimentální scény.

Několikrát jsem zdůrazňoval Kvapilovu statečnost. Je skoro definičním znakem jeho osobnosti. Už když začínal proces s Omladinou (1895), rozešel se mladý novinář se staročeskou redakcí novin. Riskoval i existenční potíže, ale nechtěl pracovat v redakci, s jejímiž ideovými východisky nesouhlasil. Že byl velmi aktivní v protirakouském odboji je celkem známé, byl aktivním účastníkem odbojové Mafie. Možná i proto dostal v nové republice funkci sekčního šéfa na ministerstvu kultury, ale dlouho v úřadu nevydržel. Přitáhl ho zpět Tylův had z ráje, tedy divadlo.

Kvapila dlouhodobě trápila vážná oční choroba, prodělal několik operací a po padesátce byl skoro slepý. Pracoval ale dál s pomocí sekretářek, zapojil se i do protinacistického odboje a pobyl pár měsíců v jejich kriminálu. Vědělo se o něm, že ač téměř nevidomý pořád cestoval, chodil sám po Praze, nikdy si nestěžoval a pokud někdo neznal jeho potíže, nepoznal by z jeho chování, že nevidí. Krásná, vznešená postava. Sympatické je, že krátce po válce obdržel titul Národního umělce. Zhruba ve stejné době dostal také čestný doktorát na Karlově univerzitě. Ještě v osmdesáti pohostinsky režíroval a za tu poslední oponu odešel tiše a důstojně.

O práci slepého divadelního režiséra možná víc napoví vzpomínky Františka Langera, který se s ním jako autor setkal mnohokrát: „..přirovnal bych nejraději režírujícího Kvapila ke komponujícímu Smetanovi... Je vidět na obou jak základy uměleckého díla jsou duchové, jak celé je viděno vnitřně a tvořeno zevnitř, jak tam, hluboce v duchu je pramen tvůrčích představ i jejich proces dotváření... Jeho sama přítomnost už zaněcuje herce, jeho náznaky a pokyny působí snad více, než celá explikace, herci se na něho soustřeďují a dohadují se, ba inspirují z každého jeho slovíčka nebo i nechtěného pohybu.“

Zapojil se také jako divadelní organizátor, šéf i teoretik. Žil opravdu bohatý život, plný přátel ctitelů, ale i oponentů. Jeho dílo tu nemohu rozebírat. Pro mne byl asi větším režisérem, než autorem. Libreto k Rusalce by bez Dvořákovy hudby nejspíš nebylo oslnivým uměním. Velmi známá je jeho milá pohádka Princezna Pampeliška, ještě se hrají jeho Oblaka, přiznám se, netuším, zda a jak je čtená jeho poezie.

Spíše k drobným zajímavostem asi patří fakt, že Kvapil byl dlouholetým propagátorem pohřbu žehem, předsedou Spolku přátel žehu. Osmdesát bohatých let umělcova života je obtížné obsáhnout na dvou stranách. Mnohé jsem opomenul, něco možná zkreslil. Kdo by chtěl vědět víc, ať sáhne po vzpomínkách samotného režiséra O čem vím a po knize Rudolfa Deyla O čem vím já. Nechtěl jsem ale zatěžovat čtenáře malicherným hašteřením divadelníků, jenom připomenout významnou osobnost našich moderních dějin.

Josef Hejna