To se Katy nestalo za dvacet let ! (15)
Katy bydlela stále s námi, i kdy¾ jsem to zpoèátku nevìdìla.
Byla tam.
Znala jsem ji pouze z vyprávìní a fotek.
Podle "NÌHO", alespoò ty první na¹e spoleèné mìsíce, byla neschopná, polointeligentní a jednoduchá osoba, se kterou si u¾ dávno nemìl co øíct. Dìti vyrostly a ON najednou zjistil, ¾e je vlastnì sám. Kriticky rozebral situaci a usoudil, ¾e si ji vlastnì nikdy nemìl brát, ¾e to byla chyba.
Namítla jsem: "Pøece ti vychovala dvì nádherné a chytré dìti".
"To JÁ jsem je vychoval, díky MNÌ je máme, ona mnì musí být vdìèná!"
"Vyprávìl jsi mi o va¹ich tì¾kých zaèátcích, kdy jste pøijeli s dvìmi malými dìtmi do neznámé zemì, nic jste nemìli, nic neumìli, jak jste spolu pøekonali v¹echno zlé, a ¾e toho bylo. po tom v¹em, kdy jste museli oba dokázat to, co jste dokázali, pøece nemohla být tak úplnì nemo¾ná!?"
"V¹echno bylo jen na mnì! O v¹echno jsem se musel starat já! Na v¹echno jsem musel myslet já!", èasto øíkával.
Jen¾e do tohoto jeho monologu mi nesedìly nìkteré drobnosti.
"O ¹kolu, zájmy dìtí a jejich potøeby se starala v¾dy Katy, já jsem nemìl èas, musel jsem vydìlávat", v zápalu nìjakého vyprávìní pronesl. V hlavì mnì zablikalo - a nebylo to jen jednou. Dost èasto si protiøeèil, ale kdo by se znepokojoval takovými drobnostmi!
Jednou jsem po dost dlouhé práci na zahrádce ulo¾ila své rozlámané tìlo na zem v obýváku, aby páteø naèerpala nové síly.
"Tak takhle si v¾dycky lehla Katy, kdy¾ pøi¹la z práce!", prohlásil, kdy¾ mne vidìl. V jeho výrazu byla smìs odporu a nechuti.
U¾ nikdy jsem si pøed ním na zem nelehla!
Jindy jsem na plá¾i únavou usnula.
"Katy taky neumìla nic lep¹ího, ne¾ usnout, i kdy¾ jsem byl s ní (!)", zahlaholil. Jeho podrá¾dìný hlas mne probudil, a vzápìtí mne zalil pocit viny. Já spím a on se chce bavit!
U¾ nikdy jsem pøed ním neusnula. V¾dy jsem poèkala a¾ první usne on.
"Katy v¾dycky plácla s jídlem na talíø, nìjaká estetická úprava jí byla ¹umafuk!", jásal nad mými výtvory.
Talíøe jsem zdobila tedy v¾dy kvìtinkami z øedkvièek, lísteèky z rajèátek.
Stra¹nì moc jsem chtìla být lep¹í!
"Na tebe mám a budu mít v¾dycky mnohem vìt¹í nároky, ne¾ na Katy!", uzemnil mne.
Po mém tìle pro¹la hrùza a za ruku vedla dal¹í vlnu strachu.
Podle mého názoru toti¾ Katy byla jedineèná ¾ena. Posbírala jsem støípky z vyprávìní, dala si do souvislosti pár vìcí a nena¹la jsem na ní nic, co by ospravedlòovalo jeho postoj k ní.
Asi to byla køeè, obhajoba jeho jednání. Nevím.
®e obèas jezdíval domù pozdìji a pak mlèel, to jsem pøièítala tomu, ¾e má hodnì starostí. Blí¾ila se doba, kdy jsem mìla být úøednì uznána za jeho ¾enu, blí¾ila se doba, kdy mi konèilo vízum, blí¾ilo se datum, kdy jsme mìli domluvenou svatbu.
Zaèaly se objevovat problémy, o kterých jsem nemìla do té doby ani ponìtí.
Zdravotní poji¹tìní jeho bývalé ¾eny mìlo na¹ím sòatkem skonèit a Katy zaèala mít problémy s páteøí. Vá¾né. Kdo bude platit její léèení, bylo ve hvìzdách.
Také dìti zaèaly mít finanèní nároky, nìjak se prodlu¾ovala doba jejich pobytu na vysoké ¹kole oproti jeho oèekávání.
A mnì zaèal bolet zub!
Bolení zubù je souèástí lidského ¾ivota. Jen¾e TAM a MÉ zuby, to byla vra¾edná kombinace.
Na pøedních zubech jsem mìla ji¾ pár let korunky. Jeliko¾ jsem ka¾dý den nad¹enì ohlodávala pra¾enou kukuøici jako bobr, korunky dostávaly zabrat.
A¾ jednoho dne jedna z nich praskla.
Zaèalo to ukrutnì bolet.
Pár dní jsem vydr¾ela usmívat se, pøesto¾e mnì hlava tøe¹tila, v zubu cukalo, pálilo, trhalo - byl to oèistec!
Musel si toho jednoho dne v¹imnout.
"Co ti je?", s dìsem v oèích na mne koukal, kdy¾ jsem po první l¾íci polévky bolestí sykla a zaèaly mi téct slzy.
Vìdìla jsem, jak drahé je tady zdravotnictví a já mìla jen základní poji¹tìní, ale stejnì mi bylo na dvì vìci. Proplatili by mi to a¾ doma, po pøedlo¾ení úètu.
Domù jsem se ani náhodou nechystala.
Krátce pøedtím jsme rozebírali situaci, jak to bude se zdravotním poji¹tìním, ¾e bude muset Katy asi zaplatit operaci a nevypadalo to vùbec rù¾ovì.
A teï já s blbým zubem!
Po krat¹í poradì bylo rozhodnuto, ¾e se nedá nic dìlat, musíme k zubaøi.
Doma jsem se zubaøe bála jak èert køí¾e, a tady k tomu v¹emu strachu je¹tì pøibyl strach z úètu.
Vibrovala jsem tedy celé tøi dny, ne¾ jsme doklopýtali do ordinace jejich rodinného lékaøe.
Zá¾itek to tedy byl, a to od prvního vkroèení do èekárny, a¾ po následné opu¹tìní.
To mi nikdo vìøit nebude, øíkala jsem si v duchu.
Celé to bylo jako sci-fi - jen si na to poèkejte, pøí¹tì to v barvách vylíèím.
Dana ©»astná
Pozn. autorky: Volné virtuální povídání - podobnost se skuteènými osobami je èistì náhodná.