Eduard Štorch má v Lobči muzeum

Mám pro naše seniory takový námět. Nyní v zimě si zavzpomínat na svá dětská léta a přečíst si některou z knížek věhlasného pedagoga, archeologa a spisovatele Eduarda Štorcha (1878 – 1956) a v létě si udělat pěkný výlet na Mělnicko a Kokořínsko, kde v obci Lobeč otevřeli loni v srpnu zcela nové moderní jeho muzeum. Takovou osobnost nelze odbýt stručným oznámením, naopak je tolik potřebné chopit se příležitosti a přiblížit si tak více skvělého učitele, z jehož počínání by měl J. A. Komenský velkou radost. A vezmete-li sebou na výlet své ratolesti, budou vám vděčni za nevšední zážitky.

Letos v červnu tomu bude už 55 let, kdy tento významný člověk zemřel. Loni tomu bylo 80 let - tedy v době kdy mu v roce 1930 bylo už 52 let - se dozvěděl z novin zprávu, na kterou čekal přes 30 let: byl zemskou školní radou ustanoven konečně definitivním odborným učitelem na chlapecké měšťanské škole v Praze v Jindřišské ulici. Svou učitelskou dráhu začal tento rodák z Ostroměře jako zatímní podučitel na obecné škole v Třebechovicích pod Orebem. Ale už krátce nato byl přeložen a nadále potom překládán ze školy na školu. Byl kárán, že píše do Hořických novin, do tehdejší Osvěty lidu, do časopisu Posel z Budče (ten přetrval všechny režimy a vychází dosud), také do Masarykova a Herbenova ČASu (i toto periodikum rovněž dnes vychází, byť jeho vydávání bylo nadvakrát dlouhodobě přerušeno).

Už jako jednadvacetiletý v tehdejším c. k. Rakousko-Uhersku sepsal a vydal svou první knížku “Český národ a český učitel“, zanedlouho byl z učitelské služby propuštěn, protože mluvil u Husovy hranice 5. července 1899, o projev ho požádala Beseda Čech. Až zase v prosinci 1900 mohl nastoupit místo zatímního učitele v Mostu na severu Čech, kde prožíval svou vnitřní krizi. Zatímco česká kulturní, ale hornická veřejnost (rodiče hornických dětí, které učil) přijímá vřele jeho působení, pak německé úřady Štorcha pronásledují za jeho pedagogické studie v Naší době, které byly sociologickou sondou života dětí, nebo za články sociálního zaměření (Baruška, Na haldě, Ve spolku, Horník Tyrman).

V roce 1902 s vyznamenáním odešel ze zkoušky, která mu umožňovala učit jazyku českému, dějepisu a zeměpisu na měšťanských školách, učil však na obecné škole v Praze-Libni, žádná definitiva, naopak přeložení na pomocnou školu do Prahy-Buben. Píše dál, navrhuje reformy ve školství, v časopisu Pravěk v roce 1910 otiskl požadavky na pedagogy, které se týkaly vývojového postupu výuky dějepisu od divošského a barbarského až k civilizovanému vývoji lidstva, dalším dílkem je Praha v době kamenné, obsáhlé studie Vývoj tvorstva a vznik člověka, a Život v pravěku. To už jsou práce, předznamenávající jeho budoucí popularitu zejména mezi mládeží.

První světová válka ho zastihla v Dalmácii, kde už několikrát uspořádal letní tábor pro české školní děti. Zapřísahal se, že nevezme pušku do rukou, podařilo se mu nastoupit do nemocnice v Praze-Karlíně jako osvědčený činovník Červeného kříže. A po válce přijal místo ředitele velmi zanedbané Dětské ústřední útulny v Praze v Bartolomějské ulici. Byla v ní jediná, k tomu ještě vadná koupelna pro děvčata i chlapce, neměl k dispozici potřebné kancelářské vybavení, chyběly koše na odpadky, neměl telefon. Všechny jeho žádosti dopadaly podle úsloví - jakoby hrách na stěnu házel. Byl rozezlen, nic z jeho návrhů o zlepšení podmínek svých svěřenců (žebravých, toulavých a opuštěných dětí) nebylo splněno. Přitom se díval dopředu a naopak doporučoval zřídit Dětský okres, v němž by byl Ústav pro výchovu životem a prací, ale také ústav pro děti zmrzačelé, slabomyslné, ústav pro děti slepé, hluchoněmé, ústav pro děti chudé, ale duševně velmi nadané. Zdá se mu pro takový okres nejvhodnější východní svah v Praze na Petříně (Seminářská zahrada).

Namísto toho všeho Eduard Štorch s manželkou Boženou, rozenou Vávrovou z Libovic na Mělnicku, odjíždí na Slovensko, kde byl jmenován zástupcem okresního školního inspektora pro Bratislavu a Malacky. Opět neshody, neporozumění pro jeho existenční starosti, vrací se za dva roky v roce 1921 do Prahy – znovu jen jako zastupující odborný učitel na měšťanské škole v Jindřišské ulici, jak o ní je zmínka na samém začátku mého vyprávění. Stále sleduje velký cíl: spokojenost a harmonický rozvoj dětí. Poznává výhody skautingu, který má za sebou i v českých zemích své začátky.

Navrhoval a také realizoval letní tábory, lyžařské zájezdy v zimě – většinu zájezdů financoval sám, jeho finanční situace se stále zhoršovala. V roce 1925 se přiblížil na dosah svému velkému snu a začal zřizovat svou dětskou farmu na části Libeňského ostrova v Praze. Byl nucen vzdát se své rozsáhlé archeologické sbírky či sbírky starožitností, jak ji zpočátku nazýval, prodal ji Národnímu muzeu. Zahrnovala 240 nádob, 60 bronzů, 20 železných věcí, zlatý prsten, 50 kostěných nástrojů, 300 kamenných nástrojů, 15 lebek a 4000 přesně označených kousků a střepů – vše uspořádané ve stovce bedniček.

Okamžitě za utržené peníze zřídil na Libeňském ostrově koupaliště, vysazoval ovocné stromy a zveleboval svou dětskou farmu – školu v přírodě. Jako vůdce skautského oddílu pracoval s chlapci na pozemku, ležícím do té doby ladem. Nic se neobešlo bez byrokratických průtahů a škodolibostí, ale přišel ho podpořit sám prezident republiky T. G. Masaryk s peněžitým darem 1000 korun. Vyrostla zde dřevěná stavba a další zařízení pro moderní pokrokové pedagogické působení. Život na farmě přijel natočit Elektro-Journal jako součást filmu Z dílny lidskosti, který byl promítán v pražských kinech. V nakladatelství Dědictví Komenského vychází Štorchův spis o Dětské farmě, v němž jsou jeho myšlenky, shrnuté zkušenosti a pohledy do budoucnosti.

Jaká budoucnost, když v roce 1934 musela být Dětská farma bez náhrady zrušena, pozemek byl povinen Eduard Štorch vyklidit – prý pro jiné účely! „Mně ji vyrvali, a sami nic nesvedli!“, napsal si do deníku. Ještě že už rok předtím si koupili s manželkou domek v Lobči s výhledem do nedalekých Libkovic, odkud jeho žena pocházela. Kousek odtud je rozhledna Vrátenská hora s výhledem po celkém Máchově kraji až k Ještědu. Pravidelně sem zajížděli, zde se rodila jeho další proslulá díla, když předtím sepsal a vydal Lovce mamutů (současná podoba pochází z roku 1937), Osada havranů, Bronzový poklad, U veliké řeky a Zlomený meč. Od roku 1934 k nim přibyla další díla: Junáckou stezkou (příběhy z doby železné), Volání rodu (o příchodu praotce Čecha), O Děvín a Velehrad (román o Velké Moravě) a ve válečném roce 1940 to byl jediný historický román z úsvitu našich dějin pod jinotajným názvem Zastavený příval, a znovu Lovci mamutů ještě po pěti letech s nádhernými ilustracemi Zdeňka Buriana (1905-1981). Ten ve spolupráci s Eduardem Štorcem vytvořil na 300 rekonstrukcí přírody, zvířat a lidí od prvohor až po holocén (nejmladší geologické období, jež začalo koncem poslední doby ledové před 12 až 10, 5 tisíci lety před novým letopočtem).

Po druhé světové válce (od roku 1939 byl pensionován) následovali Lovci mamutů na Bílé skále s ilustracemi Ondřeje Sekory, Statečné mládí (společné vydání povídek o mladých lidech z pravěku podle knih Osada Havranů a Volání rodu), dále Meč proti meči (z dob zakládání českého státu a pádu Polabských Slovanů), Hrdina Nik (junácké dobrodružné příběhy z doby Sámovy říše) a v roce 1950 vychází další vynikající Štorchova kniha o dívčí hrdince jménem Minehava, napsaná pro Lobeč - líčí život dávných obyvatel, kteří si říkali Sokolové a sídlili na Pustém vrchu.

Všestranně nadaný učitel (působil celkem na 21 učitelských místech!) věnoval svůj život také etnografii, biologii a zejména archeologii, kterou studoval u profesora Lubora Niederleho. Archeologické výzkumy realizoval v Praze a jejím okolí a také na Mělnicku, kde objevil neolitické sídliště a učinil množství dalších archeologických sběrů. Spolupracoval přitom s moravským badatelem profesorem Karlem Absolónem. Už v roce 1944 měl na Lobči přes čtyři tisíce pazourků, množství kamenných mlatů, klínů, neolitických střepů. Jeho neobyčejně rozsáhlou archeologickou práci hodnotí přední vědečtí pracovníci jako dílo amatérského badatele, který se zasloužil zvlášť o popularizaci prehistorické archeologie

Pevně věřil, že se mu podaří svými nálezy a objevy Lobeč proslavit. V roce 1949 bylo zhotoveno již 1150 nákresů, podle nichž různí malíři nakreslili 708 obrázků, o jeho činnosti byli velmi podrobně informováni další jeho spolupracovníci ze Mšenska - pedagog a malíř Alois Jech (1896-1952) a učitel, vlastivědný pracovník J. B. Cinibulk (1874-1944). Již v roce 1950 (opět jedno výročí, leč nedokonalé) uvažoval místní národní výbor zřídit Archeologické muzeum Eduarda Štorcha v Lobči. Zasáhlo bohužel nevědecké jednostranné, až urážlivé stanovisko, jímž byl Štorch úplně ohromen, aby prý „svou nasbíranou kořist rozdal drobným muzeím a školám“. Nakonec je získalo Severočeské muzeum v Liberci.

Už chápete, milí senioři a čtenáři SeniorTipu, proč byste měli navštívit obec Lobeč a zajít do Štorchova muzea? Půjdete se jistě po prohlídce poklonit také jeho památce, protože byl pohřben na místním hřbitově, kde je pochován se svou milovanou ženou. Jeho knihy se staly námětem pro několik celovečerních filmů, jsou vydávány a čteny všemi generacemi, protože jejich autor dokonale poznal dětskou psychiku a život mladých lidí, navíc byl obdařen nesporným vypravěčským talentem. Doporučuji si některé jeho knížky znovu přečíst a nepochybuji o tom, že mi dáte mi za pravdu.

Miroslav Sígl

Popisky k foto:

-  Eduard Štorch, učitel, spisovatel, archeolog
-  Kniha E. Štorcha Lovci mamutů s ilustracemi Z. Buriana
-  Obálka knihy Eduarda Štorcha
-  Ilustrátor knih Eduarda Štorcha Zdeněk Burian
-  Božena Štorchová z Lobče - krásná, ušlechtilá, která si zaslouží kol hlavy svatozář, protože její láska vynahrazovala jejímu muži vše, čeho se mu nedostávalo odjinud. Vydrželi to spolu celý život, leží vedle sebe na lobečském hřbitůvku...