Otokar Bøezina
Pro neviditelnou pøítomnost velkých a svatých našeho rodu,
kteøí jdou mezi námi v zahradách svìtla
a z dálky všech vìkù hovoøí k našim duším
milostiplní
Pro vznešenou únavu stavitelù
sladko je ¾íti!
Pro nadzemskou vùni prvnì rozvitých kvìtù
v extázi písnì, v polibkù slávì
Pro tajemství bolesti,smrti a znovuzrození
sladko je ¾íti!
13. záøí 1868 se narodil básník, jen¾ si zaslou¾í malou vzpomínku. Básník velmi neobvyklý a pro souèasníky nepøíliš známý, aè byl velkou mravní a umìleckou autoritou. Básník - vlastním jménem Václav Jebavý, (13. záøí, Poèátky – 25. bøezna 1929, Jaromìøice nad Rokytnou) se svým básnickým dílem, je¾ završuje èeský symbolismus, zaøadil mezi nejvìtší zjevy svìtové poezie.
Najdete o nìm struènou informaci v encyklopediích. Do úvodu jsem dal ukázku jeho symbolické poezie. Kdy¾ si jí pøeøíkáte nahlas a poválíte po pùnebí jako víno, mo¾ná vám zachutná tak, jako kdysi zachutnala mnì a ještì døíve jeho souèasníkùm. Pokusím se pøiblí¾it ho na dvou zajímavých momentech. Podaøilo se mi na internetu vyštrachat fotografii z roku 1928. Je na ní prezident Masaryk na návštìvì u uctívaného básníka.
Ta fotografie tenkrát vzbudila velký rozruch, diskutovalo se o ní v tisku. ®e to je setkání pána a raba, kdy¾ to pøe¾enu. Kdy¾ se podíváte na tu fotografii z odstupu osmdesáti let, nemù¾ete nevidìt, ¾e v setkání skoro osmdesátiletého prezidenta a šedesátiletého básníka, krátce pøed smrtí, pùsobilo skoro pøekvapivì pokornì ze strany básníka. V té dobì velmi cenìného.
Druhý problém mám s Bøezinou myslitelem. Není tajemstvím, ¾e básníkovu pøíteli a do jisté míry duchovnímu dìdici, Demlovi, zpùsobila øadu potí¾í kniha Pravda o Otokaru Bøezinovi. Vyšla a¾ po básníkovì smrti (1931) a veøejnost za ní Demla odsoudila. Zastal se ho snad jenom Karel Èapek. Nedostal jsem se zatím k té knize, ale hledal jsem poøád, v èem byl problém. Zdá se, ¾e v názorech Bøezinových byly silné názvuky antisemitismu, tenkrát u katolíkù dost èastého.
„ Idea dnešního socialismu pomohla chudým, spravedlivì jim pomohla, ale ve své podstatì je nesprávná, nefilosofická a nemravná, ponìvad¾ v ní práce je kletbou! Není divu, nebo» pùvodcem této ideje je ®id. Ve skuteènosti práce je po¾ehnáním, bla¾eností, rozkoší, tvorbou. Dnes vidíme, ¾e lidé chtìjí co nejménì pracovat, práci jen odbýt, nemají radosti z práce, nedìlají práce dobøe a dokonale. … Dnešní socialismus chce ka¾dému urèit místo, vymìøit práci, pojistit ho proti nemoci, proti úrazu, proti ohni, proti starobì, vzít mu mo¾nost chudoby, katastrofy, neštìstí: vzít mu svobodu…“
Dávám to zámìrnì do výrazných uvozovek, patrnì takové názory Bøezina mìl.
Básníkùv ¾ivot bì¾el pomìrnì prostì, bez velkých otøesù. Pùvodní profesí kantor se svému povolání dlouho nevìnoval. Zpoèátku psal prózu, symbolismus byl jenom umìleckou epizodou v jeho ¾ivotì, ale epizodou , která ho souèasnì jakoby vyèerpala, ukonèila jeho tvùrèí èinnost.