do¹lo k prozøení (23)
Doktor Jekyll a doktor Hyde
Znala jsem ten pøíbìh, a pøesto jsem nevìdìla, ¾e v nìm hraji.
Jeden den milý, pozorný, usmìvavý a chápavý partner, kterého jsem milovala, a byla ¹»astná, jak jen milovaná a milující ¾ena mù¾e být.
Pak se "nìco" stalo, a já se klepala strachy, bála jsem se promluvit, bála jsem se cokoliv udìlat, proto¾e v¹echno bylo ¹patnì.
To "nìco" mi zùstávalo dlouho ukryté. Poøád jsem hledala chybu v sobì a ka¾dé nedorozumìní jsem si dávala za vinu.
Kdybych. tak bych., ale tìch kdyby bylo tolik (!), ¾e se mi ztrácelo to hlavní - kmen, na kterém rostly dal¹í a dal¹í vìtévky, hnojeny a zalévány - èím?
Jeho bývalou rodinou.
"V sobotu nebudu doma", oznámil, ale hlasem tro¹ku divným, a i z postoje jsem poznala, ¾e nìco je jinak. U¾ jsem se nauèila rozeznávat mimoslovní komunikaèní signály, ty nakonec byly dùle¾itìj¹í ne¾ to, co mi øíkal.
"A kam pojede¹, mám ti nìco pøipravit? Slu¾ebnì?"
Nikdy jsem nebyla zastáncem domácích výslechù, proto¾e jsem byla pøesvìdèena, ¾e stejnì ka¾dý øekne jen to, co chce, a kdy¾ nechce, tak prostì zaène lhát. Toho jsem se bála. L¾i, pøetváøky.
JEHO dùvod mi v¹ak vzal dech.
"Robin má narozeniny, je mu 21, a to je tady velká událost. Je to rok jeho plnoletosti, to se v¾dy schází rodina a je to nìco jako vstup do dospìlosti".
Pøesnì vím, kde jsem v tuto chvíli stála, co jsem mìla na sobì, a co mi honilo hlavou. Najednou DVÌ úvahy ve stejném èasovém rozmezí, obì stejnì silné:
První - je to normální, syn má významné narozeniny, chce být s ním! Tím, ¾e pøestal být man¾elem, nepøestal být otcem, a je to vlastnì moc hezký, ¾e to tak cítí.
Druhá - to snad není pravda? Chce trávit èas s rodinou, do které u¾ nepatøí! To nemù¾e pozvat Robina tøeba na obìd k nám, nebo, ¾e bychom ¹li my tøi oslavit nìkam jeho narozeniny? On chce mít v¹echno! Mne, jako oddech, a svou rodinu také! To pøece nejde!
Klopil oèi, a vysvìtloval dál:
"Katy udìlá sváteèní obìd a sejdeme se jako rodina, v¹ichni se na to hroznì tì¹í".
Ka¾dá dal¹í vìta podporovala mou druhou tezi - to NENÍ normální!
"Potom si zajedeme na na¹e stará místa, kam jsme jezdívali o weekendu a udìláme si piknik. Veèer bych se mohl vrátit, ale moc brzy mne neèekej".
Nebyla jsem schopna ( zase!) vùbec reagovat.
Co jsem mìla øíci?
®e se mi to nelíbí?
®e si to nepøeju?
Bojovala ve mnì ¾ena - chápavá, tolerantní a rozumná, nad vìcí, která si je jista svým vztahem, (jen¾e já si jista u¾ zdaleka nebyla), a ta druhá, normální - která chtìla jeèet: "jak si to pøedstavuje¹? To já tu budu sama celý den a èekat, a¾ ty se s rodinou pobaví¹? A CO JÁ!?"
Ode¹la jsem mlèky (ale se slzami v oèích) mezi své kytièky. Zavrtala jsem se do skalky a maskovala tekoucí slzy - tak jsem èasto hnojívala úrodnou kalifornskou pùdu!
Bolelo mne to, ale myslela jsem si, ¾e jsem sobec.
Ano, pøi pøíjezdu jsme plánovali, ¾e v létì pøijede kousek mé rodiny, a na vánoce pojedeme my do Èech. Moje maminka toti¾ umí udìlat nezapomenutelné a pøekrásné vánoce.
Teï, v èervnu, bylo v¹echno jinak.
®e by kdokoliv pøijel - ani náznak. A my?
"Musíme ¹etøit, myslím, ¾e døíve, jak za tøi roky se do Èeska nedostaneme."
Byla jsem tady dobrovolnì a ráda, a ¹»astna, o v¹em jsem pøemý¹lela a zdùvodòovala si pøedem, vìdìla jsem, ¾e se mi stýskat bude, ale, ¾e to zvládnu!
®e v tom ale budu sama, s tím jsem nepoèítala. Myslela jsem si, ¾e ON se vzdal v¹eho, aby mohl být se mnou.
Já jsem se vzdala v¹eho a v¹ech (!), byla jsem vydaná na pospas jeho náladám a nemìla jsem kam utéct, s kým si promluvit!
Jemu vlastnì zùstalo v¹echno.
Pøijel a¾ v nedìli ráno, a jeho výraz nebyl z tìch, které jsem milovala.
"Jak bylo (?)", nesmìle jsem se zeptala.
"Sakra! Tady jsem mìl ko¹ili, byla èistá! Chtìl jsem v ní jít! Kde je", odpovìdìl, respektive zaøval.
Ko¹ile byla v prádle, nauèil mne, ¾e se u¾ jednou jakákoliv vìc, vyta¾ená z ¹atny zpìt nedává, nýbr¾ patøí automaticky do prádla. Ne¾ jsem staèila odpovìdìt, ¾e pøece v prádle, miláèku, zakopl o stolièku, kterou jsem mìla u lednice, abych dosáhla na zalévání kytièek a¾ nahoøe - a nestaèila jsem ji po jeho vpádu domù rychle uklidit.
"To jsi mi tu dala naschvál? To se tu mám zabít, nebo co!"
Sedla jsem si na ¾idli a najednou zcela klidná jsem se na nìho zadívala.
Ne, nekøièel na mne, køièel na sebe. Køièel na svìt, køièel na v¹echno.
V pátek jsme si plánovali, jak se za pár let pøestìhujeme do Kostariky, kde v klidu a míru spoleènì zestárneme. Pøepoèítávali jsme, jak na tom budeme finanènì, zda koupit dùm nebo byt a jediným zádrhelem byla ¹panìl¹tina. Znalostí této øeèi jsem neoplývala já, ale - svìtì div se - ani ON. Promítali jsme si filmy a snili o na¹em dal¹ím krásném ¾ivotì.
V nedìli jsem mìla pocit, ¾e se zahrabu mezi krtky. Stejnì jsem byla v podezøení, ¾e pro nì v dobì jeho nepøítomnosti poøádám párty, nalévám jim koòak a tanèím s nimi erotické tance. Jinak toti¾ - dle nìho - nebylo mo¾né, ¾e aè je hubí mermo mocí a mocí mermo, jsou stále na na¹em pozemku, a daøí se jim oèividnì dobøe.
Jasnì. Párty s krtkama. To bylo v té dobì a na tomto místì nìco tak pøirozeného jako doma nastoupit do tramvaje.
Chtìla jsem jim spíchnout v¹em stejné obleèky a nacvièit s nimi nìjakou spartakiádní skladbu - nejlep¹í by byla Poupata. ale nepodaøilo se mi je spoèítat. A promìøit. Jinak jsem jim neustále pøipomínala, aby se vyhýbali na¹emu domu ze sta metrù a vrtali si svoje subway èi metra opodál. Neposlouchali. A bavili se marnou snahou vyhnat je z pozemku, ze kterého danì a hypotéku platil ON.
Kdy¾ se tedy u¾ asi dvacet minut rozléhal jeho (jindy tak láskyplný a pro mne erotický) hlas nad kaòony západní Ameriky, pøestala jsem poslouchat obsah. Stejnì to bylo jedno. Jestli bude na poøadu dne prach na noèní lampièce nebo ¹patnì vyèesaná koèièka.
Celá nedìle se pak nesla v duchu jeho zarputilého mlèení a mého takté¾ zarputilého nemluvení.
V pondìlí se probudil, dal mi krásnou pusu, usmál se, pohladil mne, a popøál krásné ráno.
V úterý se vrátil domù v ¹est veèer, a jeèel, ¾e v tom SPA je sakra poøád nìjaký shit, to ¾e tam nikdy nebylo!
"Jo, lásko", ¹mudlala jsem si pod nosem. "Dennì nasbírám v¹echno svinstvo z okolních pozemkù a sypu je do vody. Co jiného bych taky dìlala (?) samou nudou."
Zbytky humoru jsem je¹tì vlastnila, ale byly to zbytky ubohé, roztrhané a ponièené.
Dva i tøikrát týdnì jsme vozili po¹tu, která chodila Katy stále na starou adresu, Katy domù. Nechápala jsem, ¾e v tak vyspìlé zemi je tak tì¾ké nahlásit na po¹tì zmìnu adresy, ale tøeba bylo. Co já vím.
Zaparkoval pøed domem, zmizel, a já sedìla v autì. Èekala jsem. Nìkdy to bylo pìt minut, nìkdy dvacet. Poslední dobou i pùl hodiny.
Jednou jsem jen ti¹e poznamenala, ¾e je to pro mì poni¾ující a trapné takhle sedìt a èekat, zvlá¹tì, kdy¾ jsem vidìla, jak se ¾aluzie hýbou, a jsem pozorována dvìma i více páry oèí.
"Tak pøí¹tì se mnou nemusí¹, nenutím tì pøece!".
Potom jezdíval "s po¹tou" èím dál èastìji.
A sám.
Dana ©»astná
Pozn. autorky: Volné virtuální povídání - podobnost se skuteènými osobami je èistì náhodná.