Surprise! (22)
no, musím se pøiznat, ¾e pøes v¹echno, co vyplývá z dosud øeèeného, jsem necítila samotu. Naopak. Byla jsem ¹»astna - ale jen kdy¾ jsem byla sama. Najednou jsem s hrùzou! zji¹»ovala, ¾e se bojím jeho pøíjezdù z práce, ¾e zaèínám být nervózní a vystra¹ená. Divné. Mìla bych se pøece na nìho tì¹it! Po celém dni, kdy jsem rozprávìla jen se zvíøaty, kytièkami a sama se sebou bych MÌLA pøece tou¾it po èlovìku!
Nato¾ tak èlovìku, kterého jsem milovala! Zase pøipravena (na nejhor¹í.) jsem vyèkávala jeho pøíjezdu. Celý barák vycídìný do bìla, já takté¾. Na plotnì bublalo jeho oblíbené jídlo, zahrada dvakrát zalitá, skalka vypletá, koèièky napapány, v¹ude klid a mír. Kromì mého nitra. "Jsme pozvaní na oslavy padesátin mého kamaráda", prohlásil pøi pøíchodu domù. V mém mozku se okam¾itì zkøí¾ily meèe obou mých já. Jedna zavýskla - "Oj, mezi lidi! A dokonce mezi jeho pøátele!" Dosud mne skrýval, jako neèisté svìdomí! Trval na tom, ¾e jsem ZATÍM jen turista, a jako takový se musím chovat. Nebyla jsem tedy nic.
Turista? Za tøi mìsíce mi mìlo skonèit turistické vízum, man¾elka je¹tì nejsem - èekalo se na doklad o platnosti rozvodu ( v Kalifornii to trvá 6 mìsícù, ne¾ se mù¾e jeden znovu vrhnout do nového man¾elství). Hospodynì jsem nebyla a kdy¾, tak neplacená a naèerno. Po tomto zavýsknutí, ¾e budu pøedstavena jeho kolegùm z práce, se ozvalo to druhé já. Já jako "NIC". Pùjdu tam za co? Jakou masku si mám pøipravit? A jak se mám tváøit? To mé druhé "já-nic" mìlo ostøej¹í meè a rychlej¹í výpad. Mé jásavé "já" zbabìle couvlo do zákulisí. Zaèala jsem mít obavy ze v¹eho. Jak vypadám? Budu se jim líbit? Budu dostateènì na vý¹i? Neudìlám mu ostudu? Úvahy, které by mne doma nikdy nenapadly!
Byla jsem v¾dy tak sebejistá, suverénní! Ve spoleènosti jsem byla jako ryba ve vodì a ¾ádná oslava, párty, mejdan se beze mne neobe¹ly! Byla jsem vtipná, veselá . teï jsem mìla hrùzu jít mezi lidi. U¾ jsem to nebyla já. Bavily mne ale pøípravy! Proto¾e ¾ádné nebyly! Zvolání "Surpráízis!" PØEKVAPENÍ!!! ( surprise) jsem znala z amerických filmù. To ve¹el oslavenec, a nic netu¹e!!! se na nìj vrhly tajnì shromá¾dìné davy, aby totálnì pøekvapenému èlovíèkovi zaèaly gratulovat a zpívat. happy birthday to you. Ha, mìla jsem býti svìdkem podobné ta¹kaøice. Údajnì opravdu nic netu¹il. Kolega. Nevìøila jsem tomu tak úplnì, proto¾e po cestì byly rozmístìné praporky s padesátkou, na v¹ech rozích ozdobné èíslo 50 a ¹ipky, kam se má jet. Èerstvý padesátník touto cestou pøece musel jet taky! ®e by si toho nev¹iml?
Oslavy se konaly u bazénu, u kterého byla budova, která snad slou¾ila jako ¹atny nebo pøístøe¹ek, nevím. Kdy¾ jsme pøijí¾dìli, cítila jsem vùni opékaných klobás. Dvì dívky se sna¾ily opéci hromadu klobásek na venkovním grilu.
"Jaký dárek mu koupíme?", ptala jsem se v dostateèném pøedstihu a vzpomínala na podobné oslavy doma, kdy se dary stávaly noèní mùrou darujících, a pøíprava oslav je¹tì vìt¹í noèní mùrou obdarovaného. "Nic", odvìtil mùj milý. "Pomohl jsem mu k pový¹ení v práci, je mi vdìèný.!" Jako v¾dy jsem mlèela, ale cítila jsem se divnì.
Jít na oslavy, bez dárku? Ale co, tøeba to tak tady je zvykem, co já vím! Jsem mo¾ná malomì¹»aèka a èeská slepice, která neví. Tuto chybu jsem dìlala prùbì¾nì. V¹e, co se mi nìjak "nezdálo" jsem pøekládala jako svoji chybu, jako svou neschopnost èi dokonce vinu.
V místnosti u¾ byly nachystány stoly, hosté se scházeli. Moje obava, ¾e bych snad byla pod jejich úrovní se rozplývala s ka¾dým pøíchozím. Byli to lidé zvlá¹tní a hlavnì rùzní. Je u¾ v¹eobecnì známo, ¾e Amerièané nejsou tlustí nebo obézní. Jsou veletlustí a veleobézní! ©íøka pozadí nìkterých dam ve mnì vzbuzovala pocit, ¾e kdy¾ si sednou by» na ocelovou lavici (dvì ¾idle by byly málo), zaúpìla by - teda ta lavice, a s hlasitým naøíkáním by se rozplácla na tenkou destièku. Ani jejich odìv mne nepøivedl do pokory a hanby. D¾íny a rùzná trika, tenisky. Nabrala jsem trochu klidu, ale jen doèasnì. Velmi doèasnì. Byla jsem pøedstavována tu tomu, tu onomu, a jediné, co jsem ze sebe vymáèkla, byl úplnì nejblbìj¹í úsmìv, kterého jsem byla schopna. Velice konverzaèní vìty, které se probírají na tøetí, maximálnì ètvrté lekci angliètiny, jsem nebyla schopna pøelo¾it, a odpovìdìt by» jen "tì¹í mne", bylo nad mé síly. Pot mi stékal po zádech, neodva¾ovala jsem se ani podívat vpravo na svého velitele. Urèitì by mne zabil pohledem. Pøedstavil mne svému nadøízenému, kterému ènìla po boku jeho man¾elka (robustní padesátnice, narvaná do tìsných kalhot a køiklavì oran¾ového svetøíku, na který jsem se dívala s velkými obavami, zda vydr¾í nápor tak mohutného poprsí). Kdy¾ jsem mu (ov¹em velmi srdeènì!) potøepala rukou, usmála se, a vymáèkla nìco ve smyslu - omlouvám se, neumím moc dobøe anglicky - odvedl si mne mùj nejzlatìj¹í bokem, a tam mnì zaèal plísnit:
"To neumí¹ zareagovat nìjak inteligentnì? To nestvoøí¹ ani normální, rozumí¹? NORMÁLNÍ vìtu, ¾e jsi ráda, ¾e je poznává¹ a ¾e se ti tady líbí?! Oni se tì ptali, JAK se ti tu líbí! A ty na nì - neumím anglicky!", láteøil, a já byla men¹í, a je¹tì men¹í, a¾ jsem byla nejmen¹í v celé skupinì oslavujících.
Na¹tìstí právì pøijí¾dìla hlavní osoba tohoto setkání, a já byla pro tento moment milostivì zapomenuta. Oddechla jsem si. Právì padesátiletý Bred vstoupil do místnosti. On hrál pøekvapeného, a my jsme hráli, ¾e vìøíme, ¾e je pøekvapený. Aspoò tak jsem to cítila.
Pøivedl si sebou svou sedmdesátiletou maminku a díky jí jsem tro¹inku pookøála. Byla to velmi ¾ivá, elegantní a milá osùbka, energická a veselá. S ní jsem si pak povídala, opravdu povídala! Témìø celý zbytek dne. Hned po první vìtì na mne upøela nebesky modrá oèièka, odtáhla mne stranou a zaèala se vyptávat. Pomalu, srozumitelnì, a s trpìlivostí. ®ila v Londýnì, a pøijela za synem na náv¹tìvu. Nevím, jak je to mo¾né. Ona neumìla èesky. Já anglicky. A pøesto jsme si vyprávìly a povídaly, smály se a v¹ichni kolem nás nám byli ukradení. Svìøila jsem se jí se v¹ím. Jak si tady pøipadám bez znalosti angliètiny cizí, jak se mnì tam moc líbí, nejvíc pøíroda, a ona mi zase o svých pøítelkyních, se kterými tráví svùj èas, jak jezdí autem a svá¾í v¹echny kamarádky na rùzná setkání, do divadel, na koncerty. Povídaly jsme si o Shakespearovi, a americké a britské angliètinì. Rozlévalo se ve mnì takové teplo! Já jí rozumìla! Ona mi rozumìla! Byla tak lidská, tak milá. Vyru¹ila nás akce "pøijímání darù". Byla jsem zvìdavá, co se tady dává jako dar ke kulatému výroèí, a balíèkù bylo opravdu hodnì. Trochu jsem se èervenala, ¾e mezi nimi nebyl ¾ádný od nás, ale utì¹ovala jsem se, ¾e to nikdo nepozná. Bred zaèal slavnostnì otvírat balíèky. Byla jsem zklamaná. Byla jsem opravdu surprise!
Kdy¾ u¾ rozbaloval pátý hrníèek s namalovanou padesátkou, tøetí sklenièky s namalovanou padesátkou, ¹esté triko s namalovanou padesátkou, ode¹la jsem s Bredovou maminkou ven, abychom pokraèovali v na¹í bájeèné konverzaci. I pøi poho¹tìní jsem se uklidnila, ¾e a¾ já budu slavit padesát, nemù¾u to nezvládnout! Mìli jsme opékané klobásy, tìstovinový salát, zeleninový salát, dal¹í zeleninový salát, a je¹tì dva zeleninové saláty. A dort. A víno. Byla jsem celkem spokojená, docela dobøe jsem se bavila, pozorovala jsem ty lidièky, a zaèala být klidnìj¹í. Mùj doprovodce nìkam zmizel, a já si musela pøiznat, ¾e mi nechybí. Objevil se v¹ak v pravý èas (pro mne ve velmi nepravý èas), aby mne odmanévroval do auta, ¾e je èas jet domù.
Se v¹emi jsem se mile (dle mého názoru) rozlouèila - zamávala, a nasedla. Jeho zachmuøený výraz a mlèení mi opìtovnì rozklepaly ¾aludek. "Co jsem zase vyvedla?", ptala jsem se zoufale sama sebe. Neodva¾ovala jsem se ale ani hlesnout. U¾ jsem se nauèila mlèet, zvlá¹tì, kdy¾ se "tváøil". Rad¹i jsem v duchu rychle utekla zpátky k Bredovì mamince. Budu na ni vzpomínat jako na krásný kousek lidskosti a laskavosti. Nepromluvil na mne celou cestu domù. Èím více jsme se blí¾ili k na¹emu bájeènému, krásnému, a technicky dokonalému domovu, tím více mne uvnitø svírala kovová obruè. U¾ víckrát mi bylo ¹patnì. Zaèínalo to v¾dy køeèemi v bøi¹e, bolestmi a nakonec zvracením.
Do tohoto okam¾iku se mi to daøilo pøed ním skrývat. V jedné zvlá¹» ohnivé zatáèce to v¹ak mùj ¾aludek u¾ nevydr¾el a jen jsem zavyla, "zastav, prosím", a kdy¾ prudce zabrzdil, vypadla jsem ven jako koule z dìla a zaèala zvracet a zvracet a zvracet.
Já kdy¾ vidím, ¾e je nìkomu ¹patnì, cítím s ním, a sna¾ím se mu pomoci. By» by to byl úplnì cizí èlovìk. ON sedìl zarputile v autì, a kdy¾ jsem se na nìho podívala, znechucenì se odvrátil. To jsem se ke v¹emu je¹tì rozbreèela. Stála, nebo spí¹e polostála jsem tam u kraje silnice, slzy se mi øinuly nezadr¾itelnì a neovladatelnì ven, ¾aludek se obracel tu vlevo, tu vpravo, a chtìla jsem zase umøít.
Po del¹í dobì na mne houknul: "To u¾ staèilo, ne? Snad pojedeme!" Posbírala jsem zbytky svého já a poslu¹nì nasedla. Jej, ten mne musel nenávidìt! Pøedstavovala jsem si, jak asi v jeho oèích vypadám a bylo mi ¹patnì je¹tì víc. Klobása, zeleninový salát, a je¹tì jeden zeleninový salát, i víno v¹ak byly u¾ nìkde v pøíkopì, tak jsem stateènì vydr¾ela se za»atými zuby a¾ domù. Domù.
Domù?
Dana ©»astná
Pozn. autorky: Volné virtuální povídání - podobnost se skuteènými osobami je èistì náhodná.