Staň se kým jsi!

Nevšední setkání s všestranně nadanou (neváhám ani chvíli, že i talentovanou) ženou mne povzbudilo k jejím obrázkům i obrazům větším napsat o ní, aby její další obdivovatelé se dozvěděli více, než že je malířkou, literárně a publicisticky činnou, že tančí a přednáší zvláště o orientalistice a starošpanělské literatuře. Setkat se s ní můžete v zakomponovaných pořadech malých divadel či v některé z literárních kaváren.

Povím vám o Martě Francové (*1945), která žije a tvoří ve své rodné Praze, ale se svojí tvorbou zajíždí do mnoha míst naší vlasti. Celoživotně se vzdělává, složila například již 16 státních a mezinárodních zkoušek ze šesti jazyků, další dva se právě učí. Absolvovala z vlastní iniciativy kurs komunikace, rétoriky, žurnalistiky a sedm kursů Univerzity třetího věku. Přitom začínala jako pracovnice v administrativě, vykonávala různé zajímavé činnosti, před odchodem do důchodu si našla redakční práci, tlumočila, překládala a vykonávala činnost, pro niž se vžil nepřekládaný terminus technicus Public Relations (cílevědomé ovlivňování veřejnosti s využitím psychologie a sociologie).

Poznal jsem ji blíže v našem Literárním klubu Pegas, který sídlí na Mělníce, odkud pocházel její děda a toto staroslavné město si zamilovala, když čím dál více objevovala jeho skrytá tajemství. Její rodiče jsou již „na pravdě boží“, sourozence ani potomky paní Francová nemá. Je stále půvabnou dámou, jejíž zjev přitahuje a získává ji další a další obdivovatele.

Snad by se mohlo říci, že teprve ve svých důchodových (penzijních) letech se všechny její dosavadní zájmy staly také jejími koníčky, že teprve ve svobodném prostředí naší země může uskutečňovat svá dávná přání. Že by také její činnost byla přivýdělkem k jejímu důchodu? Občas ano, ale vždy onu odměnu za umělecký výkon dokáže ihned investovat do další bohulibé činnosti.

Ve výtvarném umění se zajímá o různé výtvarné techniky, jako je práce se dřevem, sádrou, dále o batiku a plastickou koláž. Absolvovala kurs u akademické malířky Jany Berkové v Plzni. K malbě ji zpočátku inspirovala počítačová grafika, později též kontakt s díly žijících autorů. Věnuje se především olejomalbě, částečně i pastelu a kresbě. Zpočátku se zaměřila (jako snad každý začínají umělec) na klasický styl – krajinomalbu a zátiší. Ale čím dál více ji v poslední době přitahuje moderní symbolické vyjádření výtvarné myšlenky. Tvoří obrazy s pozitivní energií pro chvíle pohody a meditace. A protože si zamilovala orientální motivy, absolvovala kurs čínské kaligrafie.

Výstavy samostatné i kolektivní představují již úctyhodný přehled.

Nejčastěji v Praze a na Kladně. Chcete znát její známá a oblíbená místa: Galerie Pražské energetiky Na hroudě, Dobrá trafika, ALMA CLUB, čajovna U Božího mlýna, knihkupectví Abraxas (stálá výstava), Kulturní středisko U Džoudyho, Sociálně-pastorační středisko Starokatolické církve Communio, Valašská kavárna U frgála, Galerie 33, Czech Gallery 33, Galerie Vltavín, Palác knih Luxor, firmy Mobilier, Eminent a Styldes a další. V těchto podzimních dnech najdeme její obrázky v prostorách Café Luxor v Paláci knih stejného jména. Pro rok 2010 chystá výstavu s názvem Filozofické výstavy.

Její prvotní zálibou však i nadále zůstává publicistická, překladatelská, literární a recitační činnost. Vždy nachází příznivé přijetí publika, zejména při autorských čteních nebo při vystoupeních s orientální tématikou. Připravuje již třetí knížku pohádek a pohádkových příběhů. Přečtěte si například její verše v knize Motýlí doteky, vyšla koncem září.

O její další velké zálibě – tanečním umění Dálného Východu (Indie, Čína, Indonésie) vypráví velmi ráda a stejně poutavě. Z těchto témat vytváří literárně hudební, přednáškové a taneční pořady a spolupracuje přitom se zahraniční lektorkou a choreografkou, která se jmenuje Tara Núrmalí. Vyučuje v Londýně klasické a chrámové tance (nelekněte se, prosím, jejich názvů: bharatanátjam, mohini attam, odissi a kathakali). Jsou prastaré, vycházejí z hlubokých národních a duchovních tradic, zejména z velkých indických eposů Rámájána a Mahábhárata, avšak také z národní či místní mytologie. Jsou to typické výrazové tance vyznačující se rozvinutou choreografií, využívající gest rukou, tzv. muder, rytmických pohybů nohou, mimiky obličeje a figurativních pozic, často značně fyzicky náročných. Estetický dojem zvyšují bohatý dekorativní kostým, šperky a květy, někdy i masky a u indonéských a kampučských tanců též vysoká květinová koruna nebo tiára, zvaná mokot. Podívejte se na několik snímků, v nichž můžete poznat i jejich autorku.

Zajímám se závěrem o životní krédo Marty Francové. A věřte, ani mne nepřekvapila její hbitá a přitom jednoduchá odpověď: "Staň se, kým jsi!", a hned dodává, že v paměti chová v souvislosti s tímto krédem jeden výrok německého filozofa a klasického filologa Friedricha Nietzscheho (1844 – 1900): „Co život slibuje nám - to my vyplníme životu".

(Ano, rozumím, chci jenom dodat pár slov o tomto velkém mysliteli, který ovlivnil 20. století, v němž jsme se většinou dnes žijící narodili. Vytýkal po mnohaletém studiu platónské tradici a křesťanské morálce, že se staví proti síle tvořivého života a nakonec vedou k nihilismu. Jeho témata o vůli k moci či o nadčlověkovi máme spojena s obdobím neblahého hitlerismu, nacismu. Vedou až k nihilismu, jak jsme se učili, tedy k popírání všech hodnot – mravních, kulturních, společenských. Vždy jsme se učených pánů profesorů ptali: Jak dopadl tento myslitel? V lednu 1889 se nervově zhroutil a zbytek života strávil v polovědomém stavu. Zůstal už duševně nemocným (odborník by to nazval progresivní paralýzou). Takový osud nikomu nepřeji. Ale zato doporučuji jeho nejznámější spis Tak pravil Zarathustra.)

Pranic se nepodivuji už příběhům ze života této umělkyně, ale přece jen bych rád věděl, jak se dívá na současnou společenskou situaci u nás, v zemi, kde převážně žije, ale z níž neustále utíká ke svým zálibami do zahraničí. A její odpověď ? Společenská situace v naší zemi je bohužel zcela nesrovnatelná s poměry, životem a lidskými vztahy ve vyspělých kulturních zemích západní Evropy, které jsem navštívila. Stačí? Ano, tím více je povznášející, že v naší české zemi, která dala světu již také mnoho velikánů, žijí lidé, kteří si ponechávají svou českou identitu a dokáží s neuvěřitelným způsobem přibližovat život a umění jiných národů. Budou mít vždy můj velký obdiv.

Miroslav Sígl