Vánoèka (19)
¾ pozdìji jsem dokázala splétat jednotlivé události do sebe jako vánoèku. Zatím to v¹ak byly zcela nesourodé pruhy, prou¾ky a události, které do sebe zdánlivì nezapadaly. To, co jsem pokládala za plusové, se nakonec ukázalo jako zcela minusové a mne dobíjející. Navíc, vánoèku upéct neumím. Umím splétat jen cop ze tøí pruhù, a tady tìch pruhù bylo na nìkolikaposchoïovou vánoèku, pro mne úkol nesplnitelný.
Zatím jsem tedy ukládala pruhy vedle sebe. Ka¾dý pruh sám o sobì hezký, ale jakmile jsem z nich pak dopletla koneèný útvar, byla to pohroma.
Asi po tøech týdnech mého pobytu v novém domovì mi bylo oznámeno, ¾e je èas, abych se seznámila s jeho dìtmi. Ty, dle jeho slov, byly u¾ velmi nedoèkavé a tì¹ily se na mne. Co¾ o to. O jeho dìtech jsem vìdìla u¾ témìø v¹e, vyprávìl mi o nich dopodrobna, a já støídavì mìla hrùzu se setkání s nimi, støídavì jsem se tì¹ila.
Alenka a Robin.
Alenka byla tatínkova holèièka, miloval ji nesmírnì, a z pøíhod, které mi vyprávìl jsem si byla jista, ¾e tady problém nebude. Byla to velmi inteligentní, chápavá, rozumná a na svùj vìk velice moudrá dívka.
Vìt¹í strach jsem mìla z Robina. Jednak to byl "chlap", i kdy¾ dvacetiletý, a také jeho vztah s otcem nebyl podle mého názoru úplnì OK. U¾ pøed odjezdem jsem si lámala hlavu, jaké dárky jim pøivézt. Kdyby byly dìti malé, nebyl by problém. Teda, ve výbìru dárkù. Jinak by problém byl. Stejnì si dodnes nejsem jista v kterém vìku dìti sná¹ejí rozchod rodièù nejlépe. Mám pocit, ¾e takový vìk není.
Ale koupit nìco JEHO dospìlým dìtem, nìco, co jim udìlá radost, nebude to vypadat jako podlézání a kupování si jejich lásky, aby to bylo nìco, co TAM nemají? Zdálo se to jako neøe¹itelný problém.
Nakonec jsem se rozhodla pro rumové pralinky pro Alenku, které prý zbo¾òovala, a koupila jsem deset krabièek. Z fotek jsem ji znala, byla to velmi hezká, ¹tíhlá dívenka a velmi milá. Koupila jsem jí je¹tì krásný hedvábný ¾upánek, a s fantazií jsem byla u konce. Tisíci otázkami, kterými jsem bombardovala jejich otce jsem u¾ musela být otravná. Pro¹la jsem si hlavou mé mládí a dospívání a sna¾ila jsem si pøedstavit, co bych já v této situaci cítila, a jak a jaké dárky bych byla schopna akceptovat.
Vycházelo mi to ale stále hrùznì!
Kdyby se v mých osmnácti letech mùj milovaný tatínek zbláznil do jiné ¾enské, vystìhoval mne a mou maminku z na¹eho domu, domova(!), urèitì bych tu jinou ¾enskou nenávidìla, nechtìla se s ní setkat, a jakýkoliv dárek bych jí hodila a hlavu. ON mne v¹ak stále ubezpeèoval, ¾e dìti to chápou, ¾e vìdìly, ¾e jim to doma s mámou neklape, ¾e jsou plnì na jeho stranì a udìlají co chce ON!
Nakonec jsem koupila dva zlaté øetízky s pøívì¹ky jejich znamení, a je¹tì hrníèky s jejich jmény. Èeskými.
Kdybych koupila cokoliv, bylo by to jedno. To mi bylo jasné.
"Pøivezu, schovám a uvidím podle situace", nakonec jsem se uklidnila. "Nebude-li vhodná konstelace, dáreèky uschovám na jinou pøíle¾itost. Èasu bude dost". O tom jsem byla pøesvìdèena.
Náv¹tìva dìtí byla stanovena na sobotu a v nedìli veèer mìly odjet. Napoprvé - øíkal - to bude staèit.
14 dnù pøedtím jsem zaèala ¹ílet. Vìdìla jsem, ¾e jejich maminka perfektnì vaøí, byla dobrá hospodynì, poøádkumilovná, èistotná a podle fotek jsem vìdìla, ¾e i hezká ¾ena. Mohla jsem jí vùbec konkurovat? Nemohla!
Marné byly snahy mého partnera, marnì mi vykládal o kolik jsem lep¹í, hezèí, pøíjemnìj¹í. Neuklidnil mne.
Nejdøíve jsem zaèala cídit JEJICH domov. Bylo to hor¹í, ne¾ kdyby mìla pøijet na inspekci má bývalá tchynì, která skuteènì chodila s bílou rukavicí a pátrala po jakémkoliv náznaku mé neschopnosti postarat se o jejího synka. Mìla jsem tedy dokonalou prùpravu. Kdy¾ u¾ nebylo co uklízet, v¹echno se lesklo, bylo vyrovnané, urovnané, zaèala jsem pøemý¹let o jídelníèku. Tady jsem problém nemìla, jen co vybrat? Dìti prý milovaly èeské øízky, milovaly èeský bramborový salát - tak jsem pøipravila menu hodné náv¹tìvy prezidenta na¹í galaxie.
Tøetí bod programu - podívala jsem se na sebe kritickým pohledem do zrcadla a upadla jsem do deprese.
Normálnì, kdy¾ se chlap zblázní ve vìku okolo 40 a¾ 50ti let, zamiluje se obvykle do mladé, krásné a oslòující krasavice, aby si dokázal, ¾e na ni je¹tì má.
Ze zrcadla se na mne koukala ¾ena støedního vìku, která - aspoò mne - neoslnila vùbec! Naopak.
Kdybych mìla pøedstoupit pøed komisi pro výbìr hrstky lidí, kteøí mohou pøe¾ít, nepøipravovala bych se odpovìdnìji a dùkladnìji! Mìla jsem stejný pocit. Buï budu vybrána, abych pøe¾ila, nebo budu usmrcena.
Èím více se blí¾il den D, tím více jsem propadala panice.
Zato mùj milovaný byl zcela v klidu, a usmíval se.
"Øíkám ti, ¾e MOJE dìti tì pøijmou! A kdyby ne, tak u¾ tady nemají co dìlat. Musí tì brát jako moji souèást, musí tì respektovat! Pokud se nebudou chovat jak si pøeji, pøeru¹ím s nimi ve¹kerý kontakt".
Hm. Dobøe se to poslouchalo, ale moc mi to nepomohlo. Stra¹nì moc jsem chtìla s nimi vycházet dobøe. Byla jsem si vìdoma toho, ¾e milovat mne nemohou, a ¾e budu moci mluvit o obrovském ¹tìstí, vezmou-li mne vùbec na vìdomí.
Den pøed jejich pøíjezdem jsem se záhadnì uklidnila. Zjistila jsem toti¾, ¾e jsem udìlala maximum, ¾e teï u¾ je to v rukou bo¾ích. ®e u¾ na dal¹í vývoj situace nemám sebemen¹í vliv. Ne, to nebyl klid. To u¾ byla apatie, dìj se vùle bo¾í, jsem si øíkala, teï u¾ to je jedno. Zato ON najednou znervóznìl. A poøádnì! Kdyby ho to chytlo o dva dny døív, asi bych se zavrtala nìkam pod kámen a tváøila se, ¾e nejsem. Teï jsem absolutnì klidná pozorovala jeho horeènaté stavy. Prolítával domem, zji¹»oval, ¾e je v¹e v úplném poøádku. Zkontroloval mé kulináøské pøípravy, jídelníèek. Zeptal se mne, jestli si budu mýt vlasy veèer nebo a¾ ráno. Co si na sebe vezmu. Upravoval ji¾ po sté pol¹táøky na gauèi, rovnal vyrovnané hrníèky, pøele¹»oval vyle¹tìné kliky, znovu a znovu kontroloval, zda máme v¹echno, co jeho dìti mají rády.
Mìli jsme v¹echno.
Navíc jsme vlastnili - já svùj apatický klid, on své nepøedstavitelné vzru¹ení.
Stála jsem uprostøed obýváku, pøedstavovala si nájezd pìti mých klonovaných tchyní, a v hlavì jsem mìla jedinou my¹lenku:
"Co se má stát, a» se stane, ale a» se to proboha stane rychle, jinak to zanechá trvalé stopy na du¹evním zdraví mém i mého milovaného!"
Sly¹ela jsem pøijí¾dìt dvì auta. Byla jsem klidná, akorát jsem se nedokázala pohnout z místa. Nohy mnì vrostly do huòatého koberce tak pevnì, ¾e jsem mohla zapustit koøeny a na jaøe vypustit nové vìtévky.
ON se vyøítil do gará¾e, já ne.
Sly¹ela jsem pøivítání, sly¹ela jsem bujaré veselí, a já se nehýbala.
"Sakra, bì¾ jim naproti!", vztekala jsem se sama na sebe.
"Nebude¹ tu stát pøece vìènì! Jednou to pøijít muselo!"
"Daní!", ozvalo se z gará¾e. "Kde jsi?!"
U¾ jsem se pohnout musela. Tunové záva¾í na svých nohách jsem vzala sebou.Takový pocit mají asi chudáci odsouzení, kdy¾ je vleèou na popravi¹tì.
Prostì - zpátky to ne¹lo, jediná cesta byla jít vpøed.
S nepøedstavitelným úsilím jsem se dovlekla ke dveøím, vy¹la na schùdky, a stála jsem tam jak blbec. Pode mnou otec se svými dìtmi.
"Tak to je to je Robin, a tohle Alenka"! zahlaholil jejich tatínek velmi nepøesvìdèivì veselým hlasem. "Dìcka, to je moje Danu¹ka."
Jako v¾dy mnì napadaly samé v tu chvíli nepodstatné vìci. Ano, pøedstavil nás dobøe. Mnì, jako star¹í, nejdøív pøedstavil dìti, potom mne dìtem. Nemìl nejdøíve pøedstavit Alenku a pak Robina?
Asi pøíznak hysterie, dívala jsem se na nìho, jak si nervóznì mne dlanì a strká svoje dìti ke mì. Podali jsme si ruce a od této chvíle Alenka zaèala mluvit výhradnì anglicky. Pøedtím jsem ji sly¹ela mluvit èesky - asi to byla její malá pomsta. Vìdìla o mém handicapu s angliètinou. Pozdìji jsem se dozvìdìla, ¾e táta neustále vyèítal mámì, ¾e se za ty roky nenauèila poøádnì anglicky. Alenka, dívenka, na kterou jsem byla vnitønì pøipravena, ke mnì zaujala zcela chladný postoj. Odmítavý. Pøehlí¾ela mne.
Robin mne objal, dal mi pusu a èesky se ptal, jak se mi tady líbí, øíkal, ¾e je moc rád, ¾e mne poznává, ¾e se na mne u¾ tì¹il.
V¹echno bylo jinak, ne¾ mìlo být.
Obì dìti byly pøivezeny do US ve vìku batolat. Èe¹tina jim tedy dìlala znaèné obtí¾e, ale Robin se sna¾il. Alenka vùbec.
Unikla jsem do kuchynì. Vytáhnout teï nìjaké trapné dárky se mi zdálo velmi netaktní. A tak jsem zaèala vaøit a chystat obìd. Slzy se mi bez mého vìdomí kutálely po tváøích, a solila jsem jimi ji¾ posolené øízky. Pøedkrm, polévka, saláty, ¹trúdl. Nazdobený stùl, nazdobené talíøe, nazdobená já - a slzy. Nenazdobené. Pusto¹ící mou pracnì nalíèenou tváø.
Mezitím se vedle odehrával veselý dialog, provázený smíchem. Vùbec jsem nemìla chu» vyjít z kuchynì, kde jsem se cítila být chránìná.
Bohu¾el, vrchní velitel chtìl pronést pøípitek a vyvolal mne na "apelplac". Osu¹ila jsem si oèi, nasadila úsmìv (to teda musel být ¹kleb!) a ¹la se vetøít do sehrané rodinné trojky. Nemluvila jsem. Táta byl veselý a zdálo se, ¾e je spokojen. Alenka tatínka objímala, neustále mu posedávala na klínì a dávala mnì tím najevo, ¾e ON patøí jí. Ona, ¾e je tady doma, já vetøelec. Cokoliv povídala, nikdy se nepodívala na mnì, ale jen na tatínka, kterého hladila, pusinkovala a on jí to vracel.
Pøipadala jsem si jako kretén.
Robin se sna¾il mluvit èesky, ale nakonec v¹ichni sklouzli do své "rodinné" mluvy, nìco anglicky, nìco èesky. Rozumìla jsem o èem je øeè, ale nebyla jsem schopna se do debaty zapojit.
Po chvilce jsem radìji zaèala chystat jídlo. Bylo mi divnì.
"Blbèe!", øíkala jsem si.
"Co jiného jsi èekala? ®e ti obì dìti padnou do náruèe a budou tì milovat, a budou ¹»astni, ¾e jsi tady? TY! Která jsi jim podle jejich názoru rozbila domov, odvedla tatínka od rodiny, zpùsobila nepøíjemné zmìny v jejich ¾ivotì?"
Jediné, co jsem mohla v dané chvíli udìlat bylo, ¾e jsem se sna¾ila být nenápadná. Jako bych tam nebyla. Nechala jsem pomyslné ¾ezlo vlády v rukou Alenky, nesna¾ila jsem se s ní bojovat o pøízeò jejího otce, a nechávala jsem je v¹echny co nejvíc o samotì. Nachystala jsem jídlo, které se mi na¹tìstí povedlo a jedli jsme za ¹vitoøení Alenky a táty, a mlèení mého a Robina. Aspoò malinkou radost jsem mìla. Obrovsky jim chutnalo, nìkolikrát si pøidali (Robin chodil pozdìji na obìdy èasto a rád, a já mu ráda vaøila jeho oblíbená jídla, ale to bylo a¾ pozdìji).
Alenka vstala od stolu a zavelela k pøesunu do køesel. Pøinesla jsem jim tam víno, zákusky, kávu a ti¹e zmizela v kuchyni.
Byla jsem ráda, ¾e jsem sama a mohu si v klidu tro¹inku urovnat my¹lenky.
I kdy¾ jsem uklízela pomalu, jednou musel pøijít okam¾ik, kdy bylo nutno pøesunout se k nim. Jednak mne neustále vyzýval ON, kde¾e jsem, a» u¾ jdu mezi nì, a pak - do rána jsem v kuchyni být opravdu nemohla. I kdy¾ bych ráda.
K veèeru rozhodla rodinná rada, ¾e se pùjde do SPA. To byla taková velikánská vana venku, takový malý bazén, ve které to víøilo, bublalo, masírovalo, a lehnout si veèer se svojí láskou do tohoto pøíjemného voòavého objetí, koukat na miliony hvìzd, popíjet vínko, vykládat a povídat si nekoneèné hodiny bylo v¾dy velmi krásné, pøíjemné, nádherné!
Chodili jsme do SPA témìø ka¾dý den, tedy veèer. Nahatí.
Teï, pøed zraky jeho dìtí, se mám svlíknout? Nejsem nijak prudérní, nikdy jsem se za své tìlo moc nestydìla, a nuda plá¾e jsem milovala. V tomto pøípadì jsem v¹ak dostala zimnièný záchvat.
Hlavní organizátor celé akce, Alenka, u¾ sná¹ela víno, pøipravovala SPA, zapálila svíèky,
Pustila hudbu.
"Já nemohu!", za¹eptala jsem svému milovanému v jedné z mála vteøin, kdy jsme zùstali sami.
"Zas má¹ ty dny, nebo co?", udivenì se zeptal.
Nechtíc mi tak dal dùvod vyhnout se tomuto "sezení", jásavì jsem pøisvìdèila, a ¹ílenì se mi ulevilo!
U¾ tak jsem si pøipadala nahá pøed nimi, bez ochrany, sama se sebou, více svlékání bych u¾ nezvládla.
S obrovskou úlevou jsem je nechala rochnit se ve SPA, já jsem zalezla do domu, a i kdy¾ jsem nechtìla, nebo chtìla (?), poslouchala jsem jejich hovor.
Angliètina melírovaná èe¹tinou, zvý¹ené hlasy, témìø køik otce a naléhání Alenky - to ve mì vzbudilo zvìdavost.
O èem se hádají? Urèitì kvùli mnì!
Smysl jsem pochopila. Slovní, skuteèný ne.
Øeè otcova se vinula kolem neschopnosti jejich matky, o tom, ¾e s ní nikdy nebyl ¹»astný, ale, ¾e s ní zùstával kvùli nim. ®e po pøíjezdu do US jí slíbil, ¾e se postará, aby dìti vystudovaly universitu a to splnil. ®e koneènì na¹el své ¾ivotní ¹tìstí a ¹mytec. Alenka odporovala, ¾e máma pøece anglicky umí, a ¾e blbì øídí auto, to je tátova vina, proto¾e ji to ¹patnì nauèil! ®e máma nic nedokázala? Pøece zaèala právì chodit do ¹koly, aby se angliètinu douèila!
"No právì! A¾ teï! To jsme se museli rozvést, aby jí to do¹lo!", dìl otec.
Bla bla bla . øeèi ¹ly dál, a ¹la rad¹i pryè.
Po jejich návratu, ale na sobì nedali nic znát, otevøeli jsme si dal¹í lahvièku kalifornského vína a já se sna¾ila být milá, nenápadná a abych je nièím nepopudila.
Moje babièka ví - tuto vlastnost mi vyèítala celý ¾ivot.
"Nemù¾e¹ se pøece zavdìèit v¹em(!)", øíkávala. Ale výchova mé maminky její úsilí zcela vyvrátila. V¾dycky jsem musela být nejlep¹í ve tøídì, nejlep¹í v ko¹íkové, nejlep¹í v klavíru a musela jsem vyhrávat v¹ude první místa, jinak to byl debakl. Druhé a dal¹í místa se nebrala.
Snad díky mému postoji mne posléze Alenka zaèala brát na vìdomí. Vidìla a cítila, ¾e jí plnì pøiznávám právo PRVNÍ DÁMY v domì. Ráno jsem jí dokonce pøenechala velení v kuchyni, kdy¾ mi naznaèila, ¾e ona bude dìlat vloèkové placièky, proto¾e táta je miluje tak, jak je dìlá ona. Podávala jsem jí tedy suroviny, uklízela kolem ní a pøemý¹lela, zda to pøece jen nepøeháním.
Robin se ke mnì od poèátku choval velmi pøátelsky. Pozdìji jsem se mohla domnívat, ¾e za mnou jezdí jen kvùli dobrému jídlu, ale u¾ od prvních chvil byl bez problému zaøadit si mne jako tátovu druhou ¾enu a smíøit se s tím.
Alenka je¹tì chvíli bojovala. Po mìsíci, kdy k nám pøijela na prázdniny, mi ale jednou veèer øekla (èesky!): "Ví¹, já jsem tátu je¹tì nikdy nevidìla tak ¹»astného!" a usmála se na mne. To bylo vítìzství!
Nakonec jsme se spøátelily natolik, ¾e se mi svìøovala i s intimními vìcmi, obèas jsme si telefonovaly, a pøi jedné náv¹tìvì mne zavezla do TATOO salonu, a chtìla mi jako dárek nechat vytetovat na kotník motýlka. Sama mìla piercing na pupíku, vytetované obrazce na zádech i bøí¹ku, kulièku ve rtu. Zdì¹enì jsem jí vysvìtlovala, ¾e v mém vìku u¾ to bude ostuda, ¾e èasem i na kotníku se vrásky naskládají, a z motýlka se stane noèní mùra! Veèer jsem potom prohlí¾ela svùj kotník, zda ta mùra není aktuální u¾ teï, ale co nebylo, mohlo být za krátkou dobu. Èas je neúprosný.
Motýlka tedy na kotníku nemám.
Dáreèky jsem dìtem dala pøi tøetí náv¹tìvì, ale to u¾ bylo v¹echno v pohodì. Tak jsem to cítila, tak to vypadalo, tak se i tváøil ON, a byl py¹ný, ¾e dokázal své dìti pøimìt pøijmout mne.
Tichá a podvratná èinnost dìtí v¹ak ti¹e v zákulisí plodila své koneèné dílo. Bez mého sebemen¹ího tu¹ení.
Já jsem si je opravdu zamilovala. Robin jezdíval èasto i dopoledne, kdy¾ ON nebyl doma, já jsem mu vaøila jeho oblíbená jídla, on si opravoval nìco na autì, co ve svém novém domovì ve mìstì nemohl dìlat.
Byl to ale jeden pruh ïábelské vánoèky. Zatím le¾el úplnì bokem, skoro zapomenutý. Uhòácaný, vyváleèkovaný a pøipraven k útoku jako had.
Dana ©»astná
Pozn. autorky: Volné virtuální povídání - podobnost se skuteènými osobami je èistì náhodná.