Stvořitelé času

Nesmysl! Čas se nedá stvořit. Ten prostě je. Čtvrtá dimenze. Nebo pátá? To je jedno. Je. Alespoň od určité doby a do určité doby bude. Alespoň do té doby, než budou stát nekonečné fronty všech bývalých živých před nebeskou bránou. Poslední možná lidská fronta čekající na nedostatkový tovar. Ráj. Pekla už je tu občas dost. Právě teď létají rakety na Izrael a budou umírat i Arabové. Zase spousta lidí bude stát před očistcem a nechá se rozsoudit a odsoudit. Budou klepat na nebeskou bránu s poslední možnou nadějí.

Historie je tak trochu svědomím všech. Tehdy a tehdy bylo, vzniklo, stalo se. Ten tehdy toto. Nebo ti tehdy tamto. Čas se počítá od. Ne, nemyslím, že čas počal přesně, když…. Co je dávnou vzpomínkou, či jen prostou fantazií, nemůžeme určit ani v tak prostém případě, jako je vynález kola. Kolo tady přece bylo i před tím, než si člověk uvědomil, že existuje kolo. Ten pyšný tvor jménem člověk kolo nevymyslel. Jen si časem uvědomil, že může být k něčemu dobré. A tak se čas kola nezačíná námi určeným počátkem kola. Na to si my lidé nemůžeme pamatovat.

Je dohoda mezi námi lidmi, že čas je. A počítá se. Už to je znásilňování času v jeho základním principu. Čas nám přece nepatří. Je to jen tichá dohoda nás lidí, že je a že je náš. Taková prosba času o slitování. Náš křesťanský čas je od… Krásná a možná pravdivá pohádka o naději. Jinak toho moc nevlastníme. Pár pohádek o dobru a spousta reality zla. Ale nebudu to s tou spoustou zla přehánět. Je to jen úhel pohledu viděného. Potřebujeme naději, že s tím naším časem můžeme čestně prohrát. Čestně po boji. A k tomu nám slouží paměť. A historie. Ta naděje, že věci a děje mají smysl a budoucnost. A tím i my. Ne jako jedinci. Jako druh. Jako děti dětí našich dětí. A tak zkusím napsat něco o času…

Čas jako milník. Milníkem může být událost či člověk. Anebo obojí. Existují milníky zla. Nejsou absolutní. Absolutní zlo je pro nás neuvědomitelné. Neměl by si kdo uvědomovat. A tak si uvědomujeme jen nedokonalé milníky zla. Dovolte mi, abych zkusil zavzpomínat na lidské milníky dobra. Ne svou pamětí, ale pamětí těch cizích. Cizí pamětí transplantovanou do své. A tak vám budu vyprávět příběhy tří lidí. Těch kteří přepsali dějiny v oblasti výtvarného umění. A hlavně do dnešních dnů rozdávají radost, naději a krásu všem.

MICHELANGELO BUONAROTTI

Narodil se 6. března roku 1475 ve vesničce Caprese nedaleko Arezza v Toskánsku. Byl druhým dítětem starosty rodné vesnice a prý zdědil po svém otci pracovitost. A po svých kojných, dceři a ženě kameníka, i lásku k mramoru. Vzepře se už v mládí osudu i otci a opouští školu. Díky svému příteli objevuje malířství a stává se žákem bratří Ghirlandaiů. Po prvé a naposledy je řádným žákem. Ale je příliš nadaný a brzo se nevejde do žádných pravidel a zvyklostí. Opouští ateliér a jako čtrnáctiletý získává povolení studovat antické skulptury, které ve své zahradě nashromáždil Lorenzo Medicejský. Už navždy je konec jeho obchodnické dráhy, kterou si přáli jeho rodiče. Setkává se na dvoře s mnoha významnými umělci. Napíše v té době i několik básní. Násilnický kolega sochař Torrigiáno mu při jedné hádce už nadosmrti zohaví ranou pěstí nos. Ve Florencii pak Michelangelo pobývá až do smrti Lorenza Medicejského.

Na krátkou dobu žije v Benátkách a v Bologni. V roce1496 je po prve v Římě a vytvoří zde několik sochařských děl. Mezi nimi i svou první pietu. Je to Pieta koncepčně nová. Michelangelův osud už bude takový. Bude jiným a nejen v Pietách. I tato Pieta je jiná než všechny Piety před touto.
Michelangelovi je třiadvacet let, je mladý a mladé je i jeho sousoší. Marie je krásná a mladá žena. Příliš mladá na to, aby mohla být matkou Krista. Velmi něžně a lidsky ztvárnil její žal a lásku. Na dokonalost zobrazení mrtvého Kristova těla napsal jeho současník Vasari ódu na pravdivost a dokonalost. Zde se Michelangelo poprvé vzepře jedinečné výjimečnosti boží dokonalosti. Je tím, který se svým dílem už tehdy vyhnul pomíjivosti. Tato Pieta byla první z řady dalších Piet, které vytvořil. S Michelangelovým přibývajícím věkem Piety stárly, nabývaly nových podob a nových nálad. Ale vždycky měly jen následovníky a žádné předchůdce.

SOCHA DAVIDA
Michelangelo byl i vynikající malíř a básník, ale vždy byl především nepřekonatelný sochař. Velkou péči věnoval výběru kamene. Někdy si bloky mramoru i sám vylamoval. S jedinou výjimkou. Sochu Davida vytesal z nevhodného a poškozeného kamene s mnoha kazy. Blok čekal na svého mistra čtyřicet let a byl téměř zadarmo. Předtím se dva sochaři snažili vdechnout mu duši a tvář. Marně. A tak významní muži Florencie dostali nápad a kámen Michelangelovi vlastně darovali. I kámen má svůj osud. Tento David je jistojistě Davidem svého tvůrce. Socha nedrží v ruce Goliášovu hlavu jako u většiny vyobrazení tohoto biblického příběhu. Tento David se právě rozhodl, že teď už ho Goliášova pýcha skutečně urazila a připravuje se ho zabít. Podívejte se mu do tváře. Mladý muž je rozhodnutý konat a je soustředěně naštvaný. „Teď vstoupím do historie,“ říká si asi.A Michelangelo s ním vystoupal k božské dokonalosti. Je ten, který už to umí. Ten, který je už nyní tím jedním z mála. Jedinečný. Ještě je před ním neskutečně dlouhý život. Vytvoří mnoho neobvyklé a originální krásy a ještě je před ním mnoho slávy. Ale už nikdy nebude bezejmenný. Bylo toho mnoho před ním, ale už navždy bude i po něm a s jeho jménem. Mnoho následovníků bude chtít tvořit tak jako on. Ale jako on už nebude tvořit nikdo. Budou jen ti ostatní sochaři a on. Osamocená chůze genia.

A pak nastává pro Michelangela doba Říma a papežů. V roce 1508 se papež Julius II. rozhodne, že Sixtinskou kapli vymaluje Michelangelo. Mezi těmi dvěma vzniká vztah ne nepodobný vztahu dvou milujících, ale rozhádaných manželů. Kaple je velká klenutá místnost ve Vatikánském paláci. Má rozměry 40x13 metrů a má valenou klenbu do výšky dvaceti pěti metrů. Pět set metrů čtverečních plochy! Práce na freskách je neobyčejně náročná. Vše se musí stihnout namalovat na jediný zátah. Nedá se domalovávat, neboť to nově domalované je příliš rozdílné. Barva se musí nanášet na ještě vlhkou plochu a musí uschnout v jednotném čase. U všeho se musí počítat s tím, že divák je daleko od malby a že malba musí být viděna ze všech míst. Úkol pro mnoho lidí na mnoho let. A Michelangelo je ten, který zatím fresky nemaluje. Ale je to pro něj výzva a je přece Michelangelem.

SIXTINSKÁ KAPLE-STVOŘENÍ SVĚTA

Začíná malovat se dvěma Ghirlandaiovými žáky. Ale oni jeho nárokům a požadavkům brzo nestačí.A tak maluje sám. Čtyři roky nepředstavitelné práce. Čtyři roky pochybností a návalů přesvědčení, že právě takto. Čtyři roky zahalené a skrývající malby. A pak opustí lešení i pod tlakem papeže a je na pokraji vyčerpání. A náš svět je od té doby neskonale bohatší. Všichni, kdo se dozvěděli o odhalení právě dokončené fresky spěchali do chrámu.Je ticho jako při božím zjevení. Tam v nebesích na klenbě kaple je vytvořeno devět biblických scén. Oddělení světla od temnoty, Stvoření planet, Oddělení vody od země, Stvoření Adama, Stvoření Evy, Prvotní hřích a vyhnání z ráje, Noemova oběť, Potopa a Noemovo opilství. Na stocích jsou vymalovány postavy Sibyl a židovských proroků .Všechny jsou od sebe odděleny pilastry tzv. ignudi a putti. Dvacet postav mladíků v neklidu a pohybu. Neskonale zvláštně přetavená antika, kdy části jejich těl jsou stejně významné jako těla celá. Neobyčejné napětí scény, kde každá část samostatně vypráví příběh.

Celé dílo začíná scénou Potopy. Sám Michelangelo si připraví podklad, sám namíchá barvy a provádí všechny přípravné práce. Ty činnosti, ke kterým se nesníží žádný významný malíř. Po dokončení s hrůzou zjišťuje,že se malba pokrývá bílým povlakem a mizí. Tehdy papeži oznámí, že končí.Toto je práce kterou neumí. Ale lze vůbec vzdorovat papeži?! Papež povolá architekta Giuliána da Sangala a ten odhalí příčinu zkázy. Příliš mnoho vody v omítce. A tak vše znovu, ale i jinak.
“I přikázal Bůh Noemovi vystavět loď z goferového dřeva a vysmolit ji zvenčí i uvnitř. Shromáždíš po páru od všech zvířat světa, nalodíš se se svou rodinou a já zničím potopou vše živé a hříšné. A čtyřicet dní trvala potopa. Zhynulo vše živé až na tvory na lodi“.

“Šestého dne stvořil Bůh muže a ženu k obrazu svému a dal jim moc vládnout nad vším živým.Stvořil je z prachu země a vdechnul jim život“. V evangeliích Lukáše a Matouše je duch svatý spojován s prstem Božím. A tak Michelangelo učiní toto gesto krásným. Neexistuje snad na světě nic tak vypovídajícího o vztahu Boha a člověka, než tento monumentální detail. Navždy vyjádří podstatu našeho vztahu k Bohu tím nejelementárnějším gestem. Bůh nesedí na trůnu. Vznáší se a levou rukou objímá ženu (pravděpodobně Evu). V jeho výrazu tváře je starostlivá otcovská láska a kus pochybnosti. Prst je napřažený s jasným gestem a s příkazem: „Jdi a teď už je to jen na tobě hochu.” A jako by Bůh zároveň dodával: „A nebudeš to mít vůbec lehké”. Eva se tváří jako milovaná boží dcera a trošičku pobaveně. Ještě neví, že Bůh jí dá Adamovi za ženu. Že ji obětuje, aby se Adam ve světě neztratil. A vidíte v těch očích taky malinký kousek zájmu o Adama, možná i něco lásky a taky možná i nepatrně málo vášně. A Adam? Nepřipadá vám bezbranný a smutný? Proto mu Bůh daroval Evu. A jen málokdo toto nepochopí. Adam je kus krásného chlapáka až na tu nepatrnou anatomickou proprietu, která muže odlišuje od ženy(neboť je to obraz v božím chrámu). Co stojí za dlouhý pohled, je Adamova ruka. Je pro mne vyobrazena upřímně a bez špetky patosu. (To ta božská je pro mne trochu dětská.) Je to něco mezi přípravou k podání ruky a k sevření ruky v pěst. Je v ní něco z rozporuplnosti ve vztahu k otci Bohu. Je v ní kus zklamání a kus narozeného vzdoru. Ostatně ta rozporuplnost tu bude pravděpodobně s námi až do samého konce lidstva.

Vynechám teď další scény z Bible. Ostatně bylo toho o nich napsáno mnoho a mnoho už jste o nich číst mohli. Budu teď chvíli psát o slze ve svých očích. Protože jsem muž,slzet bych měl jen ve větru a při ztrátách silně osobních. Leč musím se přiznat, že občas zaslzím i při nálezech. Při nálezech nečekané krásy. Vloni jsem si zaslzel na jednom kopci ve Florencii. Nespatřil jsem originály Michelangelových soch, ale i kopie mě vynesla k bohům. Sousoší jeho Davida se čtyřmi sochami z náhrobků rodu Medicejských, jsou prý nepodařenou kopii. Nevím. A je mi to jedno. Ale když jsem vystoupal a přede mnou se objevila tato nepředstavitelná neskutečnost oděná do zelené patiny a za mými zády byla Florencie, věděl jsem s absolutní jistotou, že lidský druh má význam, který mu přisoudil Bůh.

Náhrobky Medicejských patří k vrcholu Michelangelova díla.
Než byly vytesány uběhl dlouhý čas. Návrhy byly dokončeny již roku 1521. Ale definitivně bylo dílo dokončeno až roku 1534.
Alegorie času se skládá ze čtyř soch. Dne, noci, svítání a soumraku. Noc a svítání jsou postavami ženskými, den a soumrak mužskými. Žádná velká gesta, ale také žádné zjemnělé titěrnosti. Obrovský kus života a pravdy. Všechny postavy leží a pro všechny si obstaral materiál Michelangelo osobně. Sochy mají postřehnutelný erotický náboj, ale je v nich mnohem víc. Čím déle se na ně díváte, tím víc se vám líbí. Ostatně tato vlastnost platí pro všechna výjimečná díla.Jejich síla je v reálnosti. A v tom nevyslovitelném a neuchopitelném, čemu se asi říká pravda.

SIXTINSKÁ KAPLE - POSLEDNÍ SOUD

Deset let po ukončení náhrobku je opět Michelangelo v Římě.
Už není povoláván. Už je natolik významný, že se může rozhodnout o přijetí zakázky sám. Je před ním další výzva. Papež mu nabídl dekoraci oltářní stěny v Sixtinské kapli, a tak se vrací na místo činu.Stěna má rozměry 13x17 metrů a stane se obrazem posledního soudu. Michelangelo už je rozvážný a trochu unavený muž. Není už hnán touhou po úspěchu. Ví, že je jediný sochař a malíř s božím nadáním a snad jen v Rafaelovi a Leonardovi, jeho jediných soupeřích na poli geniality, je možná srovnatelný kus talentu. Oni tři se jako soupeři ani tolik necítí, ale okolí je žene proti sobě k hypotetickému zápasu o prvenství.
A na stěně se zásluhou Michelangelovou zjevuje obraz duše prahnoucí po spasení. Toto prohlásí po prvotním shlédnutí sám papež Pavel III. Michelangelo je už dlouho tím mužem, který ví, co je to nejistota, strach a naděje. Teď už jsou řady jeho nepřátel velké a závist a nepochopení malých nekonečné. Úspěch se neodpouští nikdy a nikomu. Ani Michelangelovi. Navíc umělec v té době trpí velkou ztrátou víry. To vše se v tomto díle projevuje neskutečnou silou.


Levá strana obrazu je stranou vzestupnou, v pravé je pohyb opačný. V levé straně stoupají ti spasení do nebes a v pravé padají ti již propadli peklu, dolů. Dílo je pojato s dramatičností do té doby nevídanou. Těla jsou ne nepodobná sochám, všechna dramaticky víří a odsouzenci jsou z Charónovy lodě svrháváni do propasti pekel nemilosrdně a nenávratně. V tomto obraze je jen málo naděje, jen zoufale málo odpuštění. Je napuštěn Michelangelovou hrůzou.

Nad více než třemi sty postavami souzených a odsouzených je na samém vrcholu vymalována postava Krista. Její anatomie je vlastně vytesána štětcem na ploše. Nelze s jistotou určit, zda Kristus sedí či stojí. Zde není malován jako trpící, obětující se a všeodpouštějící. Je to ten, který už je unaven a rozhořčen během světa. Jeho protiváhou je postava Panny Marie, která je prý malovaná podle Vittorie Colonny. Ta byla v této době jeho přítelkyní a malíř s ní udržoval ušlechtilý a platonický vztah. Její výraz je alespoň nepatrně laskavý, poloha těla smířlivá. U nohou Krista sedí dva ze světců, kterým byla Sixtinská kaple zasvěcena. Svatý Vavřinec a svatý Bartoloměj. Bartoloměj v ruce drží vlastní kůži sedřenou při jeho mučení v Arménii. Tvář na visící a ochablé kůži je tváři Michelangela. Ve fresce je znázorněno mnoho symbolů a tento výjev vystihuje současné rozpoložení samotného tvůrce.V této době též píše niterně rozpoložené sonety. A to je další rozměr Michelangelův na poli umění.

Michelangelo není jen malířem ,sochařem a básníkem, ale také architektem. Na nějaký čas je jmenován hlavním stavitelem
baziliky svatého Petra. Řím se vůbec stává hlavním místem jeho tvorby. Postupně zde pracuje pro tři papeže. Nejproklínanějším jeho dílem se pro něj stává výstavba hrobky pro Julia II. Ambiciózní projekt, ve kterém počítá i se čtyřiceti sochami, je objednaný již v roce 1505. Je v průběhu doby mnohokrát pozměňován, přemísťován, oklešťován a rozšiřován. Nebyl vlastně dokončen a jeho velkou konkurencí byl náhrobek Medicejských, na kterém pracoval Michelangelo současně. Sám Michelangelo nazve projekt tohoto díla Tragedií hrobky.
I zde ukáže svoje mistrovství v sochách otroků a sedícího Mojžíše. Socha Mojžíše bývá některými historiky umění považována za vůbec nejlepší Michelangelovu sochu. Michelangelo za svého života napsal i mnoho básní a filosofických pojednání v širokém záběru témat a oblastí.I v psaní byl originální. Ne ani tak stylem psaní, jako spíše originalitou a šíří myšlení. Jeho slovesné dílo bylo vydáno ve Florencii roku 1623 jeho stejnojmenným synovcem. Bylo jím však nešťastně upraveno podle vkusu prostředí a doby. Až v roce 1863 je Cesare Gusti vrátil do původní pravděpodobné podoby a do češtiny je přeložil Jaroslav Vrchlický.

Michelangelo umírá 18. 2. 1564 v Římě ve věku osmdesáti devíti let. Po jeho smrti je pohřeb vykonán v kostele San Lorenzo ve Florencii a postarají se o něj čtyři nejvýznamnější žijící umělci města. Sochaři Benvenutto Celliny, Bartolmeo Ammannti a malíři Bronzino a Vasari. Od samotného současníka Vasariho je také nejvíc věrohodných informací, které se dotýkají doby a hlavně Michelangela.
Tři umělci té doby nejvíce změnili Itálii a tím i svět. Leonardo da Vinci, Michelangelo Buonarotti a Rafael Santi. Tři největší diamanty na koruně renesančního světa. Dva solitéry a jeden nejsvobodnější mezi svobodnými. Po nich už byl svět zase o pořádný kus jiný. Tito tři geniální umělci byli spolutvůrci času. Toho času, který je vyměřen i nám. A za to by jim měl patřit náš nekonečný dík a obdiv.

Jiří Suchánek