Amerika,
Amerika - Cesta
Za hlubokého
re¾imu, zvaného totalita, zhruba v roce 1973 se moje nejlep¹í kamarádka provdala
za amerického obèana. Na dálku.
V té dobì jsem mìla i já na výbìr.
Obì jsme se "uèily" jazyk anglický a
v rámci zdokonalení jsme si psaly s nìjakými dvìmi amíky. Korespondence to
musela být velmi pozoruhodná a asi tak podnìtná, ¾e se oba rozhodli, ¾e nás
nav¹tíví v na¹í socialistické vlasti.
Byli zhruba o dvacet a¾ dvacet pìt
let star¹í, ne¾ my. Byli oba úplnì zvlá¹tní a bezvadní! Kolem nás se regionálnì
míhali brigádníci, kteøí pøijeli budovat ostravsko - karvinské doly a najednou
pøed námi trèeli dva nefal¹ovaní "zápaïáci", s touhou si nás obì odvézt a
pojmout za man¾elky. Poøád se smáli, nic nebyl problém (to u¾ jsem tedy znala) a
bìhem tøí týdnù se kamarádka rozhodla, ¾e se provdá, já ¾e nikoli.
Jo, ve dvaceti jsem nebyla takový ïas
jako nyní, ve vìku tlejícího stromu.
S touto kamarádkou jsem se setkala a¾
po 25ti letech v Reno - ale o tom pozdìji.
Nyní jsem jen vzpomínala jak se
chystala na cestu ona a jak já. Jí maminka nasma¾ila vepøové øízky, na krk si
upevnila papundeklovou ceduli s údaji kdo je, cíl cesty, èíslo letadla a hodinu
odletu a pøestupu v Londýnì. Dobøe holka udìlala!
Odmítla jsem py¹nì a sebevìdomì øízky
i ceduli a tato trestuhodná lehkomyslnost se mi mìla sakramentsky vymstít!
®ila jsem v pøesvìdèení, ¾e anglicky
umím. A¾ do osudného momentu, kdy jsem se setkala face on face s "rodilým
mluvèím". Pøedtím jsem ov¹em bravurnì pro¹la Ruzyní, nasedla do letadla smìr
Londýn a za nezi¹tné a nemalé pomoci mého scestovalého synovce se odlepila ze
zemì rodné a míøila do zemì zaslíbené.
Co¾ o to, nasednout do letadla, kde
minimálnì tøetina lidí hovoøila èesky, vystoupit v Londýnì - dál to taky
neletìlo, tak to opravdu nebyl ¾ádný problém.
První pøeká¾ka, dle mého názoru
smrtelná, nepøekonatelná a ví Bùh, jak mne dostala na kolena a do hlubokého
pøedklonu nastala v momentì, kdy jsem se ocitla na jiném leti¹ti ne¾ na
pra¾ském. To jsem znala. Dále znám leti¹tì v Ko¹icích, Brnì, Ostravì, Budape¹ti,
Dubrovníku (kdysi dávno.), Var¹avì. S tímto "vybavením" jsem s klidnou myslí
vystoupila v Londýnì a - vytøe¹tila oèi.
Nutno pøedeslat, ¾e jsem se narodila
s vrozenou vadou. Nemù¾u za to. Ani po usilovném tréninku, ani po znásilòování
mého já se mi tuto "vlastnost" nepodaøilo za mého pomìrnì barevného ¾ivota
zvládnout. Nikam netrefím. Nikdy.
Ve vlastním mìstì se doptávám kam mám
jít, proto¾e pøedevèírem tady byl sekáè, dneska tu je banka! Tím mne ti
kapitalisti dokonale blbnou, neustálým pøemís»ováním cenných orientaèních bodù.
V lese staèí, kdy¾ se otoèím o pár
stupòù nìkam a jsem v háji. Tedy v lese, ale bez absolutního sebemen¹ího ponìtí
kudy ven. Znám akorát li¹ejník, který prý roste na severní stranì stromù, tím
ov¹em ve¹keré znalosti o orientaci konèí.
To je les, èeský les, kde je pøece
jen nadìje, ¾e maximálnì po týdnu bloudìní objevím na konci lesa chaloupku èi
pochodující penzisty, kteøí hovoøí èesky. V obchodním domì u¾ to je hor¹í, kdy¾
vyjdu jiným vchodem ne¾ jsem ve¹la. Nachází-li se tento obchodní dùm
v Budape¹ti, katastrofa hotová. Za¾ila jsem, pamatovala si a dodnes mnou obchází
hrùza, kdy¾ si vzpomenu na laxní pøístup v¹ech kolemjdoucích, na nezodpovìdné
spolusouputníky JZD Pr¾no, kteøí mne nechali napospas Maïarùm. Oni mne sice
hledali, ale ne¾ mne - zoufalou, breèící, ne¹»astnou a schopnou skoèit pod první
vlak, který tam bohudík nejel na¹li, uplynulo pìt hodin èasu. To byla jen malá
odboèka, asociace, vzpomínka, která mne mìla varovat. Nevarovala!
V Praze jsem se svìtácky ptala
(nejsem blb, ¾e ano.), jestli letadlo, letící z Londýna do San Francisca hostí
také jiného Èecha, nejen mne. Sympatická, mladá a ¾ivota neznalá osùbka mi
s úsmìvem odvìtila, ¾e nikoliv. Moje teze, ¾e se ho chytnu za nohu a budu se
tváøit, ¾e jsem jedno z jeho zavazadel tudí¾ vzala za své.
Vsugerovala jsem si, ¾e nejsem úplnì
pitomá, kdy¾ tolik milionù lidí dennì cestuje sem a tam a docestují, dorazím na
místo urèení i já.
To jsem si myslela do momentu, kdy
jsem s proudem lidí, kteøí vystupovali z letadla, uvízla na nìjakém obrovském
prostranství, které jsem odhadovala na deset spartakiádních stadionù.
Vá¾ení pøátelé, ano! Leti¹tì
v Londýnì JE (!) veliké.
Proud spìchajících lidí "nìkam" mne
strhnul, chvilku jsem s nimi pochodovala, odevzdanì a s pocitem, ¾e kdy¾ nìkam
míøí taková spousta lidí nìco na konci této pouti bude.
V momentì, kdy se dav zaèal tøí¹tit
do men¹ích proudù jsem znejistìla. U¾ nebyl jeden mohutný proud, zástup se dìlil
do malých øíèek a posléze potùèkù a já netu¹ila, ke kterému se pøipojit.
Vzpomnìla jsem si na Budape¹». Hlavnì
se nesmím vracet, otáèet èi jinak mìnit smìr. Zùstat stát a èekat!
Chvilku jsem tedy stála na místì.
Kolem mne proudily v¹echny národnosti svìta v¹ech kontinentù. Proletáøi v¹ech
barev se spojili.
Zaèalo mne být horko a vzápìtí zima.
®e jsem nemìla sebou øízek, to bych pøe¾ila, nakonec, bez jídla prý se dá pøe¾ít
i nìkolik dnù. Ale ta papundeklová cedule, ta mnì sakra scházela!
Jeliko¾ mám testy ovìøeno, ¾e nemám
IQ blí¾ící se debilitì usoudila jsem, ¾e pøi mé inteligenci se "nìjak" z tohoto
problému dostanu. Navíc - s mou znalostí cizích jazykù! ®ila jsem v domnìní, ¾e
mám nadání pro øeèi. Plynule jsem mluvila èesky, slovensky, rusky, polsky díky
kdysi mnohem lep¹ím programùm v televizi. Z nìmèiny jsem maturovala za dvì a
v Jugoslávii jsem vesele ¾vatlala s Italy i Chorvaty. Anglicky jsem se "uèila"
u¾ dvacátý pátý rok. Zpívala jsem si spoleènì s Beatles a dokonale jsem s nimi
splývala (foneticky ov¹em).
Vytvoøit v hlavì jednu vìtu, která by
obsahem odpovídala mé situaci bylo zcela jednoduché. "Prosím Vás, mohl byste mi
pomoci? Hledám pøípoj do San Francisca. Dìkuji, jste velmi laskav."
Pro úplné uklidnìní jsem v ruce
tøímala letenku, na které bylo urèitì napsáno, odkud, v kolik, kam. to jsem
vìdìla. Ov¹em - mé brýle byly nìkde za¹antroèené, jeliko¾ jsem je odmítala vzít
na vìdomí. U¾ dva roky jsem nepøeèetla bez brýlí ani jízdní øád a v obchodech
jsem trpìla, proto¾e a¾ u pokladny jsem zji¹»ovala, kolik co vlastnì stojí.
Nicménì jsem se poøád tváøila, ¾e jsem mladá a brýle nepotøebuji.
Osudné to bylo.
Od tohoto okam¾iku a¾ do mé "smrti"
to byla snad moje nejvìt¹í chyba. Nebo aspoò jedna z nejvìt¹ích. Momentálnì jsem
ale stále trvala na svém a sama sebe pøesvìdèila, ¾e brýle jsou zatím
zbyteèností a hrdì jsem èelila v¹em nástrahám pro poloslepé obèany.
Tedy - v hlavì slo¾enou vìtu, velmi
preciznì pøelo¾enou do angliètiny, nìkolikrát jsem si ji v duchu zopakovala,
vypilovala pøízvuk a teï jen koukala kolem sebe koho poctím mou otázkou.
Kolem mne se poøád støídalo tolik
lidí! V¹ichni - nevím proè - nìkam spìchali. Oèi upøené vpøed jako na
budovatelských plakátech - vstøíc lep¹ím zítøkùm.
U¾ dvakrát jsem se nadechla, ale
vzápìtí rychle zase vydechla. Kolem mne byl celý svìt. Na relativnì malém
prostoru v¹echny národy a národnosti na¹í planety. A køí¾enci tìchto národností.
Ne, neprali se. Ka¾dý z nich ¹el za nìjakým svým cílem. Já bych taky ¹la, cíl
jsem mìla, ale kudy? KUDY?
Èas ubíhal a mi se chtìlo breèet!
Zavøela jsem oèi, nadechla se potøetí
a pøistoupila k jednomu mu¾i. Výbìr absolutnì namátkový!
"Please, help me" . vypadlo ze mì a
víc ani »uk.
Okno.
Nic.
Podmiòovací zpùsob, pøídavná jména,
øazení slov pøi otázkách - v¹echno bylo nìkde jinde ne¾ v mé hlavì. Vybavovaly
se mi jen spojky a ty byly v této chvíli opravdu bezpøedmìtné!
No nic, "help me" je docela jasná
¾ádost, ne? Uklidòovala jsem se.
Ov¹em - posléze jsem pochopila, ¾e ne
mluvit, ale ROZUMÌT je dùle¾ité!
Spustilo se na mne nìco, v èem jsem
sice poznala jazyk anglický, ale to bylo v¹e. Èím víc jsem kulila oèi, bledla,
mu¾ hovoøil stále více a více, z jeho tónu jsem poznala naléhavost a já jen
zírala. Kladl otázky. Nìjaké.
Ne, nikdy tam nedojedu! Zùstanu tady,
na leti¹ti a stejnì, jako v Budape¹ti to bude v¹em jedno. Pomalu tu zestárnu.
Obrostu mechem nejen ze severní strany, uhynu ¾ízní, hladem.
Mozek pøestal fungovat. Polohlasnì
jsem si povzdechla : "Jsi v prdeli, zlatá rybko..", naèe¾ mnou vybraný zachránce
zareagoval: "Vy jste z Prahy?"
Ono to mluvilo èesky!
Maminka mi øíkala, ¾e jsem se
narodila v nedìli a jako¾to nedìlní dítì musím být v ¾ivotì ¹»astná!
Teï mi ta nedìle pøi¹la sakra vhod!
Nefungovalo to v¾dy! U mne pøeva¾ovala jistota, ¾e ka¾dá radost musí být
vykoupena bolestí a pøi inventuøe mého ¾ivota vím, ¾e mùj jeden gram radosti je
nutno vyvá¾it pìti tunami bolesti. Mé.
Dobrý to mu¾ mne objal, vzal mou
ta¹ku a manévroval bokem mimo exodus v¹eho lidstva. Nevím, jak je to mo¾né. Byl
to jediný Èech, který letìl stejným letadlem jako já, do San Francisca, ve
stejnou hodinu, ze stejného "výkopu". Jel odnìkud z ji¾ní Afriky. Dal¹ích 400 èi
kolik to pasa¾érù spolkl tento kolos, èesky nemluvilo.
Okam¾itì jsem se ho køeèovitì chytla
a odmítla ho spustit z oèí i z mých rukou. Zachránce! Hrdina! V ten moment jsem
ho milovala!
Ne, nepustím se ho a kdyby mnì chtìl
náhodou prchnout, pra¹tím ho po hlavì de¹tníkem!
Do odletu zbývaly dvì hodiny (prý),
øíkal. Uklidnila jsem se v¹ak a¾ v momentì, kdy mne usadil a nade mnou se psalo:
San Francisco, hodina, èíslo letu - a ono to souhlasilo s mou letenkou.
A zaèal povídat.
Jé¾i¹marjá, ten byl ukecaný. A
je¹itný! Chlubil se svým majetkem, rozsetým dle jeho slov po celém svìtì. V¹ude
mìl vily s bazény, cestoval jen tak nalehko s podezøele tenkou ta¹kou. Tam by se
mi ve¹la akorát rtìnka a doklady. Cestoval èasto, cestoval zøejmì rád a asi to
byl obchodník se zbranìmi, drogami nebo bílým masem. Nevím. Bylo mi to jedno,
hlavnì, ¾e letí tam, kam já.
Dana ©»astná