Blí¾ím se k cíli.
Jeho chlubení a povídání mìlo jednu
výhodu. Èas utíkal. Sna¾ivì jsem se usmívala i kdy¾ jsem po krátkém èase
pøestala vnímat, odkud kam kdy jel. Náhle se zaèalo nìco kolem dít. Lidièkové se
zvedali ze sedadel, nastal divný ¹rumec a on furt neru¹enì ¾vatlal.
Mírnì jsem se o¹ila, nebo» mé
podvìdomí pravilo - nastává okam¾ik "O" - nástup a koneèný pøesun! Mezi indiány.
Nìkdo nìco také povídal do prostoru -
a "ná¹" let u¾ byl na prvním místì na té tabuli. Pøedpokládala jsem tedy, ¾e je
èas.
Podle mého spoleèníka v¹ak je¹tì
nebyl! Kdy¾ u¾ jsem køeèovitì svírala své zavazadlo (prý pøíruèní! Ani pøíno¾ní
nebylo! Speciálnì zakoupený kuføík s kódovaným zámkem, vyvedený z kù¾e a
nekøes»ansky drahý se neve¹el nikde. Na klín, pod nohy, nad hlavu. ale to jsem
zjistila a¾ po marném boji chovat se jako "dáma" a tváøit se, ¾e pøelet pøes
Atlantik absolvuji prùmìrnì jednou mìsíènì od svých pìti let), mìla jsem
nakroèeno pravou nohou k chùzi a na sedadle u¾ byla jen poslední molekula mého
zadeèku, nevydr¾ela jsem a ¹pitla - poprvé za hodinu "pozorného" naslouchání
nesmyslùm:
"Nemìli bychom u¾ jít? tøeba." pravím
já.
" Ále, je¹tì máme èas, já nastupuji
v¾dy jako poslední, nebudeme se pøece tlaèit!"
"Ale já bych ." ¹pitla jsem
Byla jsem umlèena dal¹ím pøívalem
slov a mìla jsem pocit, ¾e bych mìla vyhrabat ve svém v¹eobsa¾ném kuføíèku
¾ivoèi¹né uhlí. Divné vìci se mi zaèaly dít v ¾aludku a v pøilehlých
prostorách.
U¾ jsme tam opravdu zùstali sami! Dle
naléhavosti "hlasu" z reproduktoru jsem usoudila, ¾e se jedná o poslední výzvu pro cestující do San Francisca, let èíslo
(?!) ., nechtìjte ho po mì. Ani tenkrát jsem si ho
nezapamatovala.
Odhodlanì jsem vstala. Pùjdu(!),
rozhodla jsem se. Co kdy¾ mùj spoleèník je nìjaký leti¹tní "fantomas"? Lovec tìl
èi du¹í? Idiot?
Neochotnì se zvedl také s výrazem -
bo¾e, to jsou dneska lidi - a vykroèil vpøed.
Já jako muslimská ¾ínka cupitala za
ním.
V tunelu, kde se pohybovalo pár
posledních opozdilcù jsem ho ztratila.
Mìla jsem ¹tìstí, ten tunel vedl
pøímo do letadla. Nebylo kam zabloudit. Pøi nejlep¹í vùli jsem prostì musela
dorazit na místo urèení - letadlo do San Francisca.
Tam se mne u¾ ujala krásná stewardka
a je¹tì krásnìj¹í steward. Byli to fakt krásní lidé. Ale blbí!
Neumìli èesky!
Byla jsem usazena u okýnka a
ponechána svému osudu.
Støeva u¾ zaèala protestovat
témìø nahlas. Bledá a vydì¹ená jak zvládnu své vnitønosti, jsem vyèkávala. Ve
vlaku lze pou¾ít onu místnost pouze za jízdy. Tedy asi i v letadle. i
kdy¾, dodnes nechápu, kam se ty exkrementy z letadla - by» za jízdy - ztrácejí?
Pøedstava, ¾e nad námi lítají desítky, stovky letadel, ze kterých padá k zemi
odpad z lidského metabolizmu èi výsledky trávení.nevím. Musím se na to pozeptat.
Akce stíhala akci. Pøisedla si ke mnì
osùbka, zøejmì køí¾enec indiána, Èíòana a Mexièana. ®ena to byla. Asi.
Jeliko¾ jsem mìla plné ruce, hlavu i
tìla práce na oddálení vyluèovacího procesu, tímto sveøepým úsilím zcela
vyèerpaná, nemìla jsem èas ani mo¾nost prozkoumávat své okolí. Nìkdo zaèal nìco
zase øíkat a já u¾ se nemohla doèkat a¾ se odlepíme ze zemì. Pak elegantnì
vklouznu na WC, nebezpeèí bude za¾ehnáno. Snad.
Kdy¾ u¾ jsem mìla pocit, ¾e je
"bezpeèno", bravurní angliètinou jsem po¾ádala toho tvora vedle mne:
" I´m sorry" a vystøelila do ulièky.
Kudy, kudy? Opìtovná moje stálá ¾ivotní
otázka. Tudy, tudy?
Letadlo bylo obrovské. Letu¹ák se
usmíval a nìco se mne opìt ptal. Zøejmì: "Kam kráèí¹, pusinko?"
Je zajímavé, ¾e v takovýchto
momentech ztrácím svou inteligenci po kilech.
"Dabljùsí, please.."
"Pardon me?"
" eeee - no záchod! WC! Toaleta!
TOILET! KLOZÉEET", sázela jsem své znalosti na jeho tác nevìdomosti.
Nechápavì na mne civìl, pøivolal
kolegyni.
Tak co je moc, to je moc. Pomyslela
jsem si. Mezinárodní, mezikontinentální! linka a oni ani nevìdí co to je WC!
Sunula jsem se pøed usmívajícími
oblièeji do útrob letadla, oni za mnou. Furt se nìco ptali. Já u¾ ne.
Cítila jsem studený pot na zádech a
horko v oblièeji.
Pøitiskla jsem se ke stìnì - a chtìla
umøít.
V tom se za mnou stìna rozevøela a
já padala do neznáma.
"U¾ je to tady", blesklo mi hlavou
sametovì revoluèní zvolání.
Zachytily mne èísi ruce, díky nim¾
jsem nespadla pøímo do "dabljùsí".
Vdìènì jsem se
podívala na svého dal¹ího zachránce a rychle ho vy¹oupla z nevelké místnosti.
Tedy - abych byla pøesná,
to nebyla
místnost. To byl prostor o velikosti plechu na peèení vánoèního
cukroví.
S obrovskou úlevou, pocitem vítìzství
nad v¹emi zlými mocnostmi, které se proti mnì spikly, jsem s úsmìvem vy¹la
z toho vánoèního plechu ven.
Suverénnì jsem se ohlédla a nad tím
prostùrkem byl vyveden svítící nápis:
REST ROOM
Bo¾e, kde¾e jsem to vlezla? Pochopila
jsem správnì pidiklozet na pidiprostoru? Co kdy¾ to je jen maketa, nìjaká
výstavka WC v mìøítku 1:100?
Rychle jsem se pøesunula na své
místo. Dokonce jsem ho na¹la. Divné.
Mé brýle, jak u¾ jsem naznaèila,
tlely kdesi v útrobách podzemí mého kuføíku, který pøeká¾el v¹ude. Slovník jsem mìla
nahoøe, ale byl mi na prd. Písmenka byla pro mùj zrak malá. Doufala jsem, ¾e
Rest room BYL záchod.
Byl.
Ale ty nervy!
Dana ©»astná