"Mám pro tebe
pøekvapení!", za¹eptal mi, vzal kolem pasu, druhou rukou uchopil moji zhola
zbyteènou zavazadlovou pøítì¾ a vedl mne do podzemí. Pøivedl mne
k autu. Musím se
pøiznat, ¾e rozeznávám auta èervená a ta ostatní. A druhé tøídìní - auta, která
jezdí a druhá, která nejezdí. Podle fotek jsem vìdìla, ¾e má èervené auto, které jezdí.
Dychtivì mne
postavil pøed èervenou Toyotu a prohlásil:"To má¹ dárek na uvítanou" a èekal na
mou reakci. Nechápala
jsem. Auto bylo pìkné. Nové. Asi jezdilo.
Koupil jsem ti auto, abys nebyla na mì závislá, vyzkou¹ej ho!",
pobízel mne a já vplula za volant a koukala na tu palubní desku zcela
fascinována. Jezdívala jsem kdysi ¹kodovkou, trabantem a poslední "zkou¹ky" jsem
absolvovala ve Fábii. Palubní deska pøipomínala pøístroje v letadle. "S tím já mám TEÏ jet?", nevìøila jsem! "A to je MOJE auto? Jenom moje?", sna¾ila
jsem se vnímat vlastnictví vozu. Jsem majitel!
Ihned jsem pochopila, ¾e takhle nelze. Pøed námi daleká cesta, já
z cesty je¹tì del¹í úplnì vykolejená a teï mám "testovat" své øidièské
schopnosti v nìèem, co pøipomíná raketu èi meziplanetární dru¾ici? Na¹tìstí to byla od nìho jen hra na ¹tìdrého a velmi ochotnì si se
mnou vymìnil místo. Jak dobøe jsem udìlala, ¾e jsem tvrdo¹íjnì netrvala na svém
"právu" øídit svùj vùz jsem pochopila vzápìtí. Jakmile jsme vjeli do plného
provozu v San Franciscu, já zírala na nekoneèné kolony aut v sedmi èi
osmi pruzích sem a dal¹ích osmi zpìt, upadla jsem do zadumání a vnitøního
rozhodnutí: Tady nikdy nevjedu! TADY jezdit nebudu! S mým orientaèním
smyslem, èi spí¹ nesmyslem, se vztahem k technice velmi vachrlatým by to
byla sebevra¾da.
Jeli
jsme, já koukala a èekala, kdy mne ohromí velkomìsto a furt nic. Stmívalo se a
mi poøád nedocvaklo, ¾e jedeme prý nejkrásnìj¹ím mìstem svìta (ov¹em, a¾ po
Praze!). O nìèem jsme si
urèitì povídali, ale já za nic na svìtì u¾ nevím o èem. Cesta byla opravdu
dlouhá. Ke konci jsme vjeli do nìjaké divoké krajiny, kolem nic, jen lesy,
stromy, lesy a stromy. Jedna brána - a dal¹í les. Pak odboèka a mírnì do kopeèka
- a pak kolaps.
Poøád jsem je¹tì ¾ila v domnìní, ¾e
budeme bydlet v nìjakém pronájmu. Dva týdny pøedtím jsme telefonicky øe¹ili,
který byt vezmeme, jestli ten lep¹í, kde je bazén, nebo ten levnìj¹í, ale zato
blí¾ k jeho práci. Bylo mi vysvìtleno, ¾e tzv. nájemní domy jsou spí¹ domky
pro ètyøi rodiny èi samostatné jednotky a v¾dy pár tìch domkù má
k dispozici bazén. Tedy koupali¹tì. Se v¹ím vybavením.
Pøíjemné.
Tì¹ila jsem se na skromný (na tamìj¹í pomìry!) byt, který budeme
pomalu zaøizovat, byla jsem smíøena s tím, ¾e nebudeme mít nic, jen chu» zaèít
znova. U mne u¾ po nìkolikáté, ale netu¹ila jsem, ¾e zdaleka ne naposled.
Pøejeli jsme horizont a pøede mnou se
rozprostøel prostor a mnì se zatajil dech. Uprostøed lesa mýtina, (na palouèku domeèek a
v tom domeèku stoleèek.) a bílý dùm snù. Pøijeli jsme blí¾, vrata do gará¾e
pro men¹í firmu se otevøela a já jsem koneènì vydechla. U¾ mi hrozilo udu¹ení
z nedostatku kyslíku.
"Vítej doma", øekl. "Toto je tvùj dùm, tvé
doma, v¹echno tady je tvoje...". Mùj výraz byl jeden velký otazník. Nìmá ústa,
ale v¹echno ve mnì køièelo a øvalo otazníkovým pnutím. "Man¾elka se rozhodla, ¾e tady bydlet nechce a odstìhovala se ona.
Tak máme dùm, jsi ¹»astná?" V ten moment mi to nedo¹lo, ale po sledu urèitých událostí jsem
pochopila. Bývalá man¾elka
sice dostala "dùm", ov¹em ON ji znal a moc dobøe vìdìl, ¾e sama hypotéku 1200
dolarù nezvládne, stejnì tak jako starost o dùm a obrovský pozemek. ®e se ho
vzdala, bylo pøedvídatelné. V budoucnu to byl dal¹í bod pro ni a ¾e holka
bodovala!
Vedl mne do domu. "Tady budu bloudit je¹tì pøí¹tí rok", prolétlo mi hlavou. Spousta
dveøí, odboèek, výboèek, zákrutù, prùchodù. vùbec jsem nevìdìla, jak trefím
zpátky ven! Tu¹ila jsem zradu ve formì Budape¹ti a londýnského
leti¹tì. Jen¾e - tady mne kromì NÌHO nikdo hledat nebude! Otevøel devadesáté deváté dveøe a byla tam
lo¾nice. Postel rozmìrù mého bytu v paneláku, a na pravé polovinì kupa
dárkù. Dokola létala èervená srdíèka s nápisy "I love you", "My darling",
"Only for you",.. Na mém noèním stoleèku obrovská kytice
orchidejí. emluvila jsem.
Nevìdìla jsem, co mám odpovídajícího øíci.
Na posteli se vr¹ilo èervené zbo¾í. Doma jsem mìla èervenobílou kuchyòku a z toho
zøejmì vyvodil, ¾e miluji èervenou barvu. Èervený froté ¾upan ( jé¾i¹ikriste,
velký, tlustý, tì¾ký..), èervené pantoflíèky, (takové bych si nekoupila,
opravdu), èervený tlustý svetr. Dal¹í balíèky a balíky mezi které jsem usedla
a mlèela. ON kolem mne poletoval, ¹»astný, spokojený. Já jsem nemìla pocit
vùbec ¾ádný. V prùbìhu
nìkolika hodin dostat auto, barák, dárky, nový domov a nekoneènì mnoho
zbyteèností - co k tomu øíct?
Nenechal mne ale rozjímat, okam¾itì mì
nasmìroval do dal¹í èásti mi dosud neznámých prostor a vybalil chlebíèky a
dort. Vyrábìl sám.
Chlebíèkù bylo asi tøicet, dort by uspokojil men¹í rodinnou se¹lost u
pøíle¾itosti do¾itých 100 narozenin dìdeèka. Jeliko¾ v¹e bylo - pochopitelnì -
¹koda vyhodit, konzumovala jsem to je¹tì tøetí den pobytu.
Ne¾ jsem staèila do¾výkat druhý chlebíèek, u¾ mne hnal opìt ven. Zase mne vedl nìèím, co pøipomínalo bludi¹tì,
vy¹li jsme ven zase jiným východem (to bylo varující! Víc jak jeden východ pro
mne v¾dy znamenají problémy!). Tam nìkde uprostøed "zadního traktu" byla obrovská vana,
SPA, asi pro ¹est èi osm lidí. Vedle stál stoleèek s èerveným kalifornským
vínem, ve vanì to bublalo, víøilo a vonìlo a mi bylo posléze naøízeno vlézt do
této víøivky, do jedné ruky jsem dostala sklenici s vínem a do druhé
cigaretu. Divnì balená, taková nìjaká køivá. Poslechla jsem na slovo. V¹echno. Byla jsem
vyjevená jak krokodýl Dandy.
Kolem znìla hudba mých milovaných Beatles, já se ponoøila do bublinek
a koukla nahoru. Miliony, miliony hvìzd! Tak hluboké a èisté nebe jsem dosud nikdy
nevidìla. A tolik hvìzd. a zaèaly padat. Jedna, druhá, ¹está. "Mìla bych si asi nìco pøát.!, napadlo
mne. "A» to není sen, a» je
to pravda..!". Byla.