Svatební noc? (8)
Ka¾dopádnì první noc v novém domovì.
Dopadlo to tak, jako vìt¹ina "svatebních" nocí. Naplánovaných, natì¹ených a nakonec - nic. Tedy z pohledu erotického.
Vybavila se mi jedna veselá zmínka o noci svatební:
" Nevím, co ti lidi na té svatební noci vidí! Celou noc jsem se koukal z okna a ono se nic zajímavého nedìlo."
Nevím, jestli to byl pøesun v prostoru a èase, pøemíra zá¾itkù, ale. Bìhem první noci jsme tøikrát pøevlíkali postel, tøikrát vyprali a usu¹ili v su¹ièce. Su¹ièka se mi líbila, tu jsem doma nemìla. Podivila jsem se, ¾e má jen jedno povleèení, ale na¹tìstí jen v duchu.
Pøes tuto noc jsme se pøenesli lehce.
I první dny a týdny byly ve znamení mého pocitu absolutního ¹tìstí, a¾ jsem se zajíkala blahem.
Nespletla jsem se v nìm! Je bájeèný! A navíc - oèekávala jsem mnohem men¹í "pøepych". Pøíroda, ve které se nalézal mùj nový domov, byla tak nádherná, namalovat jí, byl by to kýè!
Sídlo sedìlo mezi horami, kolem krásné lesy, obloha èistá a modrá, ¾e by z toho jednoho trefil ¹lak! Kolem ticho, mír, pohoda, tak nìjak to asi vypadá v ráji.
Po nìkolika dnech ON ode¹el do práce a já osamìla.
To ráno, kdy jsem osamìla v celém domì, jsem za¾ila krásné pøekvapení.
Po probuzení jsem se odhodlala - poprvé sama - prozkoumat dùm.
Sotva jsem vstoupila (jen v negli¾é) do obýváku, který mìl z obou stran místo stìn okna od pùdy a¾ k zemi, ztuhla jsem.
Do okna se koukalo asi patero oèí. Na mne.
Instinktivnì jsem si pøikryla svá òadra a ucouvla zpìt.
Nìkolik dnù jsem si zvykala na absolutnì tiché a nièím a nikým neru¹ené soukromí. Pozemek byl tak velký, ¾e pro po¹tu jsem posléze ke schránce, umístìné pøi vstupu na soukromé pozemky jezdila autem, pì¹ky by mi to trvalo dlouho.
A najednou takový vpád do intimity!
Nejprve jsem zapochybovala o tom, jestli jsem se u¾ skuteènì probudila.
Rozpaèitì jsem stála v obýváku a hledìla do oèí stádu jelenù. Absolutnì klidní, sebejistí nahlí¾eli do domu, co¾e to tam je nového? Pøipadala jsem si jako v ZOO, ov¹em obrácenì.
Planeta opic. blesklo mi hlavou.
Já za sklem v kleci a oni v pøírodì, venku, si mne prohlí¾eli a hodnotili.
Kalhotky jsem mìla hezké - èeské, krajkové. To by se jim mohlo líbit.
Jestli mají rad¹i boubelky, pak byli urèitì zklamaní. Jeliko¾ jsem ¹tíhlá. Pøevelice. No, babièka øíkala, ¾e vychrtlá (nohy jak "hajzlovy pavuk", to mne provázelo dìtstvím, kdy mne hodnotily oèi babièek a tetièek).
Co si mysleli kaliforn¹tí jeleni, netu¹ím. Ale èumìli tedy dlouho. Na mùj vkus pøíli¹ dlouho! Chtìlo se mi na záchod.
Zadupala jsem nohama pøesvìdèena, ¾e se polekají a zdrhnou.
Podcenila jsem je! Pøistoupili je¹tì blí¾ ke sklu, aby se koukli, kdo to tam tak smì¹nì dupe!
Vydr¾í to sklo? Pala jsem se sama sebe.
Najednou z pravoboku pøicházela dal¹í uvítací suita.
Kolona krocanù.
Vedl je jeden veliký a za ním poslu¹nì kráèelo seskupení jeho harému.
Bylo mi najednou do smíchu!
Kdyby mne tak vidìli mojí kamarádi! Známí! Potrhali by se smíchem!
Vklouzla jsem zpátky do lo¾nice a do jedné z koupelen. Jen¾e - i tam bylo okno a¾ na zem a i tam jsem byla jako v porno podniku, za 100 Kè za minutu k nahlédnutí.
Jeleni ani krocani v¹ak evidentnì nezaplatili nic - a ¾e oèumovali hodnì dlouho!
Nezbývalo, ne¾ se s nimi skamarádit a vzít je jako souèást místního koloritu a domácnosti.
Jeleny a krocany jsem tedy vzala na milost.
Hor¹í to bylo o pár dnù pozdìji.
Pøed hlavním vchodem byla taková terasa, dost veliká na to, aby se na ní dalo tanèit. Døevìná. Jednoho ráno jsem ¹la pozdravit (tentokrát u¾ své) staré známé jeleny a ouha! Sotva jsem jukla oknem ven, ztuhla jsem!
Sedìlo tam zvíøe - ale to bylo zvíøe!
Men¹í ne¾ tygr, ale mnohem vìt¹í ne¾ koèka! Blýskalo oèima a odmítlo opustit prostor, by» jsem ho k tomu nìkolikrát vyzvala (!).
Tak, teï nebudu moci vyjít ven! Tváøilo se to absolutnì nepøátelsky, prskalo to a já ani nevìdìla, co to je!
Jmenoval se "rakún", jak jsem se pozdìji dozvìdìla. Èi tak nìjak.
Vyhodnotila jsem situaci. Dokud zvíøe neodejde, budu sedìt v baráku. ©la z nìj hrùza. Kytièky u¾ pøitom øvaly, ¾e chtìjí zalít. Venku byl zase jeden z tìch nádherných dnù a já nevystrèím nos!
Odkráèel asi za dvì hodiny, nìkam. Od té doby jsem mìla poøád strach, ¾e odnìkud na mne zaútoèí, ¾e sedí na stromì a èíhá. Od té doby jsem ho v¹ak u¾ na vlastní oèi nevidìla.
Byla jsem ale bláhová, kdy¾ jsem toto zvíøe pova¾ovala za nejvìt¹í nebezpeèí! To byla jen malinkatá ukázka zdej¹í pøírody!
Vbrzku jsem se "musela" kamarádit nebo je aspoò respektovat, s pavouky velikostí pingpongového míèku, brouky, hady (i chøestý¹i), krtky a ¾ábami, které byly veliké jak je¾ci.
Veverky, orli a kolibøíci mi nevadili, ti mne pozorovali jen z dálky.
ON, mé bo¾stvo, prohlásil, ¾e oni tu byli døív (mìl pravdu) a mne nesmí rozházet pavouk, který se pino¾í pøes obývák, proto¾e je souèást pøírody a vetøelec jsem já.
Jo, kdyby to platilo jen vùèi hmyzu, tak to bych brala.
Ono to bylo ale trochu jinak. V¹echno bylo nakonec jinak!
Tenkrát jsem to ale netu¹ila. Zahlcena zá¾itky jsem prosvi¹tìla prvními dny jako snem.
Chtìla jsem být ¹»astná a BYLA JSEM!
Spád dal¹ích událostí mi v¹ak opìtovnì potvrdil, ¾e za v¹echno se v ¾ivotì platí. A s úroky!
Dana ©»astná