Máte doma malé chlupaté? (3)
Moje koèièka neumí mòoukat.
Moje koèièka mluví.
Tì¾ko tomu uvìøit, ale ¹kála zvukù, které vydává se nedá nazvat jinak ne¾ slovní zásoba. Pøi boji jestli se já nauèím koèièinsky nebo ona èesky vyhrála.
Nebyl to její první vítìzný boj, ale bohu¾el, zøejmì, ani boj poslední.
Tvrdo¹íjnì trvá na tom, ¾e pánem, tedy paní domu bude ona. Nevím jak je to mo¾né.
Je men¹í, má ni¾¹í vzdìlání a ani neplatí danì.
Buï je ona silná osobnost nebo jsem já slaboch.
Bitvu o dorozumívací jazyk vyhrála na tøi sety, pøièem¾ bìhem dvou posledních u¾ jsem se nezmohla ani na prùmìrné podání. Kdyby byla koèièka trochu velkorysej¹í mohly jsme mluvit jazyky dvìma. I v Evropské unii uznávají více ne¾ jeden jazyk. I kdy¾ jsem vyhlásila doma referendum, projela jsem ho. Nezískala jsem potøebný poèet hlasù.
První ranní "povídání" nastává kolem ètvrté hodiny za úsvitu.
Jsem zatím normální, staøecká nespavost mne je¹tì nepostihla a ráda spím.
Èièinka také ráda spí, ale v¾dy tehdy, kdy já se s ní chci mazlit nebo povídat.
Toto je jen jedna z jejich u¾ profláklých zbraní. Zatím nedobojovaná bitva o její místo v mé posteli i bìhem noci trvá. Její taktika je ji¾ nìkolik týdnù stejná.
Ve ètyøi hodiny ráno zaène èinit nájezdy na dveøe mé lo¾nice. Ozývají se duté rány v pravidelných intervalech. Zøejmì se sna¾í strefit na kliku a je jen otázka èasu, kdy tuto bitvu prohraji. Zatím se tváøím, ¾e spím. Doslova. Pevnì zavøená víèka a i kdy¾ mne za dveømi nevidí, sna¾ím se jako v dìtství pøedstírat tvrdý spánek (kdy¾ se zaèalo po obìdì rachotit v kuchyni a chystalo se k èinnosti, kterou dodnes nenávidím, a kterou je mytí nádobí, v¾dy jsem neomylnì tvrdì usnula na gauèi.). Zhluboka a pravidelnì oddechuji, ani se nehnu.
Tyto útoky trvají pøibli¾nì pìt a¾ deset minut. Podle toho, jak dlouho jí trvá, ne¾ mne dokonale vzbudí.
Já se tváøím, ¾e spím, ona za dveømi èeká, a¾ u¾ mé pøedstírání bude neudr¾itelné.
Pak zaène zoufale, ale zoufale plakat:
" Jsem nebohá a velmi smutná koèièka, jen dva prstíky tam strèím a hned zase pùjdu..", to je úvod.
Kdy¾ se nic nedìje, pøitvrdí.
Táhlé a srdce drásající vytí, hodné ¹akala.
To je¹tì stále odolávám.
Po dal¹ích pìti minutách zaèíná boj vrcholit.
Zaène zpívat!
Bydlím v paneláku a je mi líto sousedù. Pøedvolání na úøad pro ru¹ení ranního klidu jsem je¹tì neobdr¾ela, ale co není, mù¾e být. Obávám se také nìjakého èlena klubu ochráncù zvíøat.
Nikdy bych jim nevysvìtlila, ¾e koèièku ani nepeèu, ani netopím, ¾e jí neporcuju za¾iva, leè pouze nechci vpustit do mé lo¾nice.
Úpìnlivý zpìv, èerno¹ský spirituál ¾alující na nepochopení celého svìta a plným srdcem vyjadøující v¹echny hrùzy, které kdy byly jménem lidství spáchány (nábo¾enské spory, oèisty ducha, za èistotu rasy, územních nárokù, bojù men¹in, bojù za spravedlnost, socialismus, komunismus, kapitalismus, zru¹ení otroctví i nevolnictví..)
Jde do tuhého a já v duchu odhaduji, kolik toho je¹tì mojí sousedé vydr¾í. Zaènu tedy zpívat i já a doufám, ¾e tento ná¹ duet je aspoò o trochu pøijatelnìj¹í ne¾ její samostatné kvílící sólo. Jeliko¾ já jsem u¾ zcela probuzena a nic nenasvìdèuje tomu, ¾e bych mohla znovu upadnout do milosrdného spánku, vstávám.
Tváøím se, ¾e je normální ráno, ¾e je sedm hodin a ¾e PROTO otevírám dveøe.
Nemohu jí pøece dopøát tak laciného vítìzství!
Její "oblièej", její mimika mne v¹ak pøesvìdèuje, ¾e jsem naivní, ne-li zela pomýlená.
Mùj oblièej a moje mimika vyjadøuje zoufalství, odhodlání, pora¾enectví i snahu zachovat si tváø coby hlavní dirigent na¹í domácnosti.
V¹e vypadá drasticky, ale jednu výhodu to bezesporu má.
Od doby, kdy zaèala podnikat zákeøné útoky na moji lo¾nici, odcházím z domova uklizeného, prádlo vyprané a povì¹ené, postele vyvìtrány a ustlány. Jsem také PO SNÍDANI, co¾ do té doby byla zále¾itost mého zamìstnavatele, jeliko¾ jsem u¾ dvacetpìt let snídala a¾ po pøíchodu do práce. Napadlo mne, ¾e bych mohla brát díky tomu mimoøádné prémie.
Do práce pøicházím ji¾ zcela probuzena, po aktivním úklidovém ránu, bohaté snídani, po shlédnutí "velmi ranních" programù prvního programu ÈT a jsem ji¾ v èele peletónu. Rozespalí kolegové se pomalu trousí do práce a já èile v¹echny zdravím: "Dobré ránko, jak jste se vyspali?" Mruèení, brblání, dospávající lidé mu¾ského i ¾enského pohlaví mne v tuto chvíli urèitì upøímnì nenávidí.
Nemají doma koèku!
Jen v koutku du¹e si rvu vlasy jak jsem byla bláhová, kdy¾ jsem byla majitelem psa a bìdovala, ¾e s ním musím ka¾dé ráno ven. Pr¹í, vítr, vedro, sucho, mokro, v¾dy! Pes vydr¾el do osmi ráno ve dny v¹ední, v sobotu, v nedìli a svátky trpìlivì èekal a¾ se probudím.
Do osmi ráno!
To v souèasnosti u¾ ètyøi hodiny kmitám po bytì, jsa provázena dìsnì potutelným a smìjícím se tvorem. A» pr¹í, je vedro, sucho, mokro.
Dávám si maximálnì dva tøi týdny.
Ale u¾ dneska pøemý¹lím jestli bude spát na pol¹táøi nebo jen v mých nohách.
Bitva o mùj pol¹táø mne èeká.
Dagmar Jaro¹ová