Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Uctivý slu¾ebník
V dobì, kdy jsem zaèínal rozum brát, tedy na pøelomu padesátých a šedesátých let minulého století, se u¾ komunistickému re¾imu podaøilo drobné ¾ivnostníky zlikvidovat. Tìch nìkolik posledních svìtlých výjimek by se dalo spoèítat na ruce jedné ruky. Mezi nimi byl i holiè Barták v domì è. p. 171 s vchodem do krámu po tøech vysokých schodech z Tyršovy ulice (dnes v tìch prostorách sídlí Marcomnet). Nade dveømi visel nablýskaný mosazný kotouè, døíve znamení všech oficín.
V mìsteèku bylo více holièù. Povìstný Bóïa Èervinka, známý z Hrabalových Postøi¾in, ve skuteènosti Bohouš Èervenka, u¾ byl v penzi a dìlal jen maskéra v divadelním souboru Hálek, ale vzpomínám si tøeba na pana Heppnera. Ten mìl kšeft na Palackého tøídì – takovou úzkou tmavou noru, kde se scházeli pøedevším fanouškové fotbalového manšaftu Polaban. Spolu s panem Heppnerem tu støíhal i pan Èerný, s ulíznutou patkou nad vysokým èelem, a pozdìji i Franta, ne neprávem pøezdívaný Opilec. Jen o sto metrù dál, (dnes proluka se zdí v bloku mezi Palackého s Dlouhou tøídou), støíhal, ale pøedevším neustále mluvil holiè Dìdeèek. Na jeho hlavì se skvìla høíva prošedivìlých vlasù s vlnami hodnými impresionistického umìlce. Kdy¾ nemìl zákazníka, postával v bílém plášti na chodníku, „ruèièkulíbal“ dámám a uklánìl se pánùm. Na Boleslavskou ulici se chodilo k Jelenovi. Tam, v pøední místnosti, sedávaly dámy pod péèí paní Jelenové, její mu¾ v èerné lesklé vestì na bìlostné košili holil a støíhal vedle. Ti všichni ale u¾ „spadli“ pod komunál.
Já jsem však chodíval jen k panu Bartákovi. Byl to úctyhodný starý pán, s bílou, do špièky sestøíhnutou „kozièkou“, s peèlivì upravenými vlasy a s vybraným chováním. I nám, malým klukùm, vykal a oslovoval nás „pane“, a nutno podotknout, ¾e si pamatoval pøíjmení ka¾dého svého zákazníka, by» k nìmu pøišel pouze jednou.
To ale nebyl ten dùvod, proè jsem volil právì jeho oficínu. Mì sem táhla spoleènost pamìtníkù, kteøí sem pøicházeli posedìt, pøeèíst si Svobodné slovo èi Lidovou demokracii, dennì èerstvé a zavìšené v bambusových rámech nad øadou ¾idlí podél zdi. Chodili si sem poklábosit, pøièem¾ si jen tak, aby se neøeklo, nechali pøistøihnout za korunu knírek, nebo za dvì kaèky pøeholit tváø. Tady se vzpomínalo na døívìjší Nymburk, dìdové vykládali o starých èasech, mluvilo se o všem, kde se co šustlo, drbalo se o sousedech. A sousedkách. A mezi tím pan mistr cvakal nù¾kami, štìtkou vytváøel na bradách pánù bohatou pìnu, ¾e vypadali jako èerstvì natoèený le¾ák z nymburského pivovaru, svištìl bøitvou po ko¾eném pásku. A pak pøišel okam¾ik, nad kterým do smrti smr»oucí nepøestanu nìmì ¾asnout. Aèkoliv se osmasedmdesátiletému panu Bartákovi tøásly ruce tak, ¾e by mohl cukrovat buchty pro erár, a pøibli¾ování bøitvy ke klientovu krku navozovalo asociace podøezávání obìtního beránka, kdy¾ bøitvu nasadil, mìl tah naprosto pevný a jistý. Nikdy jsem nevidìl, tak jako celkem bì¾nì u jiných holièù, na tváøi zákazníka jedinou kapku krve. Kamenec k ošetøení øezných ran urèitì v krámì ani nemìl.
Po utøení bìlostnou utìrkou se oblièeji, který byl po proceduøe holení hlaïouèký, jak mistr s oblibou øíkával, „jako dìtská prdýlka“, dostalo jemné masá¾e vodou po holení a oblaku vùnì ze sklenìného flakónku s balónkem, na nìm¾ se skvìla velká písmena Paris.
A po støíhání – pan Barták šel s dobou a ochotnì nám klukùm vytváøel na kebulích módního je¾ka a vzadu na týle zaholoval tzv. havla – dokonèil obøad pøeèísnutím velkým válcovým kartáèem s klikami po obou stranách.
Pak peèlivì zákazníkovi, malému i velkému, oprášil jemnou štìtkou vlasy z odìvu, zkasíroval papírovou tøíkorunu a s ka¾dým se rozlouèil: „Uctivý slu¾ebník, raète zase navštívit náš závod, budeme se na vás tìšit!“
Kdy¾ za zákazníkem cvakly dveøe, vybíhal ještì za ním a ze schodù volal do ulice: „A pozdravujte milostpaní!“