Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
VZPOMÍNKY NA PÁRU
Vzpomínky na vlaky a nádra¾í mám z raného dìtství. Bydleli jsme poblí¾ ¾i¾kovského nákladového nádra¾í v Praze. Mùj o devìt let starší bratr miloval parní lokomotivy a tak mì èasto bral s sebou na "mašiny“. Mnì byly tehdy ètyøi roky. Naše cesta vedla podél zahrádkáøské kolonie a pak „kozí stezkou“ do kopeèka na most nad nádra¾ím, kde jsme postávali a èekali na vlak, který pøijí¾dìl po jednokolejce od Malešic. Byl slyšet z dálky a kdy¾ se blí¾il k mostu, mìla jsem z èerného kouøe zprvu strach a zavøela oèi. Ovanul nás pøíjemnì teplý a voòavý kouø. Ano, mnì ten kouø vonìl. Pak u¾ jsem se nebála a na další lokomotivy se tìšila. Bratr znal jednoho výpravèího, s ním¾ si obèas o mašinkách popovídal, a tak se dozvìdìl, ¾e nìkteré starší typy budou vyøazeny. Tak jsme se s jednou starou lokomotivou, která pøijela naposledy, rozlouèili, já se slzami. Jednou stalo, ¾e na moje velké ¾adonìní mì výpravèí vysadil do lokomotivy ke strojvùdci. Svezla jsem se jen nìkolik metrù za most, vidìla pøikládání do kotle, a byl to pro mì ú¾asný a nezapomenutelný zá¾itek.
Nádra¾í v Praze - Bubenèi (skica)
Díky bratrovi jsem si lokomotivy také zamilovala. Dodnes slyším charakteristické zvuky nárazníkù pøi "šíbování", které jsme také se zájmem pozorovali. Bohu¾el ¾i¾kovské nádra¾í u¾ je dávno opuštìné.
Cestovali jsme výhradnì vlakem, a to i pozdìji s našimi dìtmi, auto jsme nemìli a ani jsme je nechtìli. Cestování vlakem je nejen pohodlné, ale èlovìk má mo¾nost pozorovat, poznávat a doslova vychutnávat krajinu, kterou projí¾dí. I kdy¾ jezdí po urèité trati opakovanì, krajina je poka¾dé trochu jiná a má co nabídnout. Ve vlaku pøichází inspirace, obèas se rodí básnì a dokonce se dá i kreslit, tøeba jen na kolenì.
Vlak pod Hazmburkem
Poslední moje vzpomínka na cestu „párou“ je z jedné èervnové nedìle roku 1985. Vraceli jsme se z Plznì do Prahy, a jaké bylo naše pøekvapení, kdy¾ na druhém nástupišti Hlavního nádra¾í (tehdy ještì Gottwaldova nádra¾í), odkud byly vypravovány vlaky do Prahy, stál vlak s døevìnými vagóny a parní lokomotivou. Cesta byla ú¾asná, dìti nadšené. Tehdy se toti¾ konala poslední celostátní Spartakiáda, a proto byla doprava posílena historickými vlaky.
Èasto jsme chodívali na výstavy historických lokomotiv, které se konaly v Holešovicích a v Kralupech nad Vltavou. Své kouzlo mají i lokálky - èervenobílé motorové vláèky a ráda vzpomínám na èervené „Hurvínky“, v nich¾ byla kamna.
Nádra¾í a procházky podél tratí potìší i po stránce botanické. Byla jsem pøekvapena bohatou kvìtenou, kterou bych nazvala „¾eleznièní“. Rostou zde teplomilné druhy, které dobøe snášejí sucho. Pro zajímavost uvedu jen nìkteré podle barev kvìtù: