Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
To byly èasy
Peèu králíka. Voní z trouby tak líbeznì, ¾e vyvolal vzpomínky, nakonec a¾ pøekotné. Však poslyšte.
Dìtství – doma jsme mívali velkou králíkárnu; o králíky se staral dìda Gross a králíèek èasto vonìl na talíøi. Mívali jsme i slepice, krùty i husy a jednou dokonce i prasátko. To bylo za války, dávno tomu, chov zvíøat byl tehdy zakázán. Kontrolovat to chodil náš soused, pan uèitel Králíèek a ten u branky v¾dy øekl – vy nemáte jistì nic (?!), aèkoliv dobøe vìdìl, co se u nás na dvorku dìje – a nejen u nás. To byla tehdy od nìj veliká stateènost.
Krmivo, obilí a šrot, se shánìl rùznì tajnì, ponejvíce ve stradonickém mlýnì. Doma jsme mìli šro»ák na ruèní pohon a ten se pou¾íval u dìdy v pokoji, proto¾e jeho okno vedlo do zahrady, odkud to na ulici nebylo slyšet.
Husy se vykrmovaly v døevìné posadì ve sklepní prádelnì, aby nebylo slyšet jejich kejhání. Ale ony byly intenzivním krmením tak oblblé, ¾e vìtšinou spaly. Maminka je krmila šiškami, které se pro nì pekly na plotnì v kuchyni; ráda jsem z nich u¾dibovala.
Tenkrát, za války, nebylo skoro ¾ádné maso a tak to bez tajného domácího chovu nešlo. Všechno bylo na pøídìl a všeho byl nedostatek, masa, mouky, cukru … Mléko se nalejvalo šufánkem z velkých nádob do bandièek a ještì mlékaøka dolila vodou, aby vyšlo pro všechny. Jednou maminka dostala nìkde smetanu; jedli jsme ji ušlehanou nábo¾nì veèer za zata¾enými okny, já poprvé v ¾ivotì
( narozena 1935) a dodnes na to nemù¾u zapomenout.
Nebyla ani zubní pasta, jen malé rù¾ové kostky bùhví z èeho. Kartáèkem se po tom šmudlalo a tím se èistily zuby. Ovšem¾e to nepìnilo. Neexistoval toaletní papír, øezaly se noviny na malé kousky a to bylo k dispozici na venkovním hajzlíku, kam se chodívalo i v noci. Potmì ovšem, svítit se nesmìlo kvùli náletùm. Nebyl ani tabák, jen málo v balíèkách – také na pøídìl – a tak, kdo mìl zahrádku, pìstoval si tam svùj tabák. U nás byl záhon tabáku pod kuchyòským oknem.
Ke konci války Nìmci vláèeli prùvody zajatcù pìšky také našimi ulicemi a to byli takoví ubo¾áci, ¾e obèani, i kdy¾ sami mìli nouzi, tìm zajatcùm dávali, co mohli k jídlu; vìtšinou to nìmeètí vojáci tolerovali. ®ivì si pamatuji, jak na jednom chodníku po takovém transportu zùstaly drobky z chleba. To se o nìj ti chudáci poprali.
V domì jsme nemìli tehdy instalace, pro vodu se chodilo ke studni na zahradì. A¾ po válce, v padesátých letech to bylo mo¾né svépomocí napravit. To tenkrát pøišli soudruzi na kontrolu, zda jsme materiál neukradli a já jako malá holka jsem je vodila po domì a oni všude š»ourali a vidlemi píchali do sena na dvorku. Tatínek byl v práci, maminka mìla nervy nadranc, brácha taky byl nìkde, tedy jsem je vodila já; myslím, ¾e se i pøede mnou stydìli. Taková to byla ubohost.
Ale zpátky k válce. Na jejím skoro ji¾ konci se zaèaly objevovat konvoje nìmeckých uprchlíkù pøed postupující Rudou armádou. Sedìli hladoví na rùzných vozech, nìkoho táhli konì, nìkoho dokonce krávy a i ta zvíøata sotva stála na nohou. V naší ulici se na nìkolik týdnù taky usadili, nemìli u¾ sil jít dál. Nìmky s dìtmi získaly útoèištì ve škole, tak¾e my domácí dìti jsme mìli prázdniny. A zase, i jim lidi dávali jídlo, i tìm zvíøatùm, na tu beznadìj se nedalo koukat. V té dobì, pamatuji si, jak maminka plakala, ¾e nám nemù¾e dát víc jídla. Musela nám odmìøovat cukr, chleba, všechno – bratr dospíval, ten trpìl nejvíc.
Nebyly poøádné boty, v létì nosily ¾eny i dìti døeváky, na zimu šili ševci válenky ze všeho mo¾ného a kdo mìl doma podrá¾kovou kù¾i, to byl král.
Po válce, v létì, šli domù i odzbrojení nìmeètí pìšáci, odpoèívali na námìstí pod lipami na úpatí kostela. U¾ jsme se jich nebáli. Ale esesmani takové štìstí nemìli. Ti z našeho okolí byli pochytáni, zavøeni ve statku u Adamcù a nakonec vedeni pøes mìsto k ¾idovskému høbitovu. Tam jsme si jako dìti hrávali, ale s tím byl nav¾dy konec. Esesmani museli tam vykopat jámu a v ní všichni skonèili, postøíleni horlivými chlapy. Le¾í tam kdesi dodnes, ještì dnes slyším jejich poslední kroky i støelbu, která se potom nesla do daleka.
V létì roku 1945 bylo mìsto plné ruských vojákù, oficíøi bydleli po domácnostech. U nás bydlel Pavel Arsentijeviè Tkaèenko, ukrajinský uèitel, kterému doma ¾ena zahejbala s Nìmci. Pavel se èasto napil a potom plakal a vylejval ze sebe všechnu hrùzu, kterou pro¾il. Jednou mi plakal do mých vlasù, on vìdìl, ¾e u¾ se domù ke svým dìtem nevrátí, proto¾e všichni „Rusové“, kteøí vidìli, jak se ¾ije u nás, dokonce po válce, nesmìli se domù vrátit, aby o tom nemohli vyprávìt. Kdy¾ se s námi Pavel louèil, plakali jsme všichni a rodièe mu dali na cestu dárky, pøece jen pro jeho ¾enu i dìti. Potom jsme mu psali, ale on nikdy neodpovìdìl, a¾ jsme po èase pochopili, co se s chudákem stalo. Bùh ví, jak skonèil na Sibiøi.
Ještì z války, hrozná vzpomínka z odvodu koní; sedláci museli dát Nìmcùm své konì s vìdomím, ¾e ta ušlechtilá zvíøata jdou do války na smrt. Jejich hospodáøi byli zoufalí ze své bezmoci. Dìlo se to poblí¾ Dietzenhoferovy barokní fary.
Pamatuji se i na dobu poèátkù Protektorátu a na to, jak maminka poprvé pøinesla domù lístky na pøídìlové jídlo a plakala do šuplete, kam lístky ukládala.
A¾ po válce byli všichni plni elánu, chodilo se nadšenì na brigády. I maminka chodila sklízet øepu a cokoli bylo tøeba. Všichni chtìli znovu normálnì ¾ít. Ale všechno dopadlo jinak. To u¾ jsem dojí¾dìla vlakem do primy gymnazia a tu jednou ráno v davu lidí, jdoucích z nádra¾í do mìsta, proti nám bì¾eli kameloti rùzných novin a køièeli – byl únor. My jsme pak stáli zdìšenì pøed gymplem a nechápali, ¾e zemøel milovaný Jan Masaryk.
V padesátých letech nechtìli mì místní soudruzi pustit k maturitì, proto¾e „maminka nosila klobouky a já jsem se povyšovala“. Na štìstí, øeditel gymplu, i kdy¾ dosazený komunista, byl rozumný, dokonce mi o tom øekl a maturitu jsem absolvovala.
Bratr byl pøed únorem pøedsedou tehdejšího Svazu mláde¾e, hoši mìli dobrou kapelu a hráli i divadlo a bylo to fajn. Ale po únoru pøevzal ¾ezlo po bráchovi jistý místní o¾rala a bylo po všem. Mne zachránilo, ¾e jsem se mohla uchýlit mezi mláde¾ na gymplu.
Je pravdou, ¾e jsem nikdy v ¾ivotì nikoho neoslovila „soudruhu“, v¾dy jen pane a paní a pøe¾ila jsem to. No holt jsem se „povyšovala“.
Celé dosavadní klasické vzdìlání bylo pokurveno dìdkem Nejedlým. Na gymplu zrušil první ètyøi tøídy, primu a¾ kvartu a já jsem se z primy musela vrátit do mìš»anské školy. Kdy¾ jsem se pozdìji na gympl vrátila do bývalé páté tøídy, do kvinty, majíc dle oèekávání pøed sebou ètyøi klasické tøídy s øeètinou i s latinou, zas bylo zle. Nejedlý zkrátil studium ze ètyø na tøi roky, zrušil øeètinu a z latiny udìlal nepovinný pøedmìt a jiné úpravy. Kdy¾ jsme z tohoto zmatku nakonec pøece jen odmaturovali, vyrobili jsme si krásné maturitní tablo pro veøejnost. Ale proto¾e jsme v záhlaví uvedli staré oznaèení školy „Reálné gymnazium“, cenzura nám tablo spálila v kotelnì.
Na ty roky mohu vzpomínat s jistou láskou jen díky profesorùm a profesorkám, kteøí se v tìch pomìrech sna¾ili o nic nás neošidit.
A ¾e jsou tyto vzpomínky opravdu pøekotné, není divu; mnohé jsou víc ne¾ sedmdesát let staré.
Pamìtníci, vzpomínejte!
To byly èasy