Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Hubert,
zítra Karel.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Miluji klobouky

Vzpomínkový èlánek

Miluji klobouky. Ráda je kupuji, mám jich za svùj ¾ivot na kontì bezpoèet, pár jich ještì poøád chovám ve své skøíni v bláhové nadìji, ¾e je jednou, a¾ bude èas i pøíle¾itost, budu i nosit. 

Dìje se mi toti¾ zvláštní vìc. Pøesto, ¾e klobouk, který se mi zalíbil, nejdøíve peèlivì posoudím, vyzkouším, podívám na sebe kritickým okem zleva, zprava, zepøedu a pomocí zrcadla i zezadu, dokud si nejsem jista, ¾e mi padne a tentokrát opravdu i sluší, ¾e v nìm opravdu mohu mezi lidi. A za pomocí rù¾ových brýlí se v nìm u¾ vidím kráèet mìstem, a pøesnì vím, ke kterému kabátu, ke kterým šatùm se bude nejvíc hodit.  

Rozhodnu se tedy, zaplatím pøíslušnou èástku a v pevné víøe odnáším koøist domù. Dìje se to takto u¾ dlouhých ètyøicet let.

Pak ovšem dochází obvykle ke zvláštnímu, nepochopitelnému úkazu. Podobnì, jako nìkdo pøekroèí bludný koøen a nemù¾e najít cestu domù, mnì se stává, ¾e ne¾ svùj úlovek donesu domù, nìkdo, nebo nìco(?) vymìní buï klobouk, nebo moji tváø, proto¾e kdy¾ si doma cviènì nasadím to, co se mi v obchodì tak líbilo, abych se ujistila, ¾e jsem neprohloupila, se ¾eleznou pravidelností zjiš»uji, ¾e „v tomhle“ vyjít na ulici opravdu nemù¾u.

To však neznamená, ¾e bych na klobouky zanevøela. U¾ jsem jich pár, v rámci jedné za svých mnohých profesí i vyrobila a líbily se, i slušely. V¾dy ovšem nìkomu jinému, mnì velmi zøídka. 

Jednou, jedinkrát se mi povedlo. Koupila jsem si letní, slamìný klobouèek, vzdušný, a¾ prùsvitný. Jeho dírkami prosvítalo slunce, ale províval i vítr a tím pádem mi nikdy neulétl. Ten klobouèek jsem za parných letních dnù ráda nosila, byl k nezaplacení. Pak jsem ho jednou pùjèila, a vrátil se mi vyta¾ený z ba»ohu pomuchlaný, pøelámaný, dìravý. Nedokázala jsem ho vyhodit, ještì dosluhuje na chalupì.

Tento slamáèek mne ovšem nauèil, jaká je úleva mít v létì lehounkou pokrývku hlavy, a po létech jsem opìt zatou¾ila po nìèem takovém zvláš» proto, ¾e mne èeká cesta do ji¾ních krajù. 

Koupila jsem si lýko, vytáhla ze sklepa formu, obnovila znalosti uzlíkù a bìhem pobytu v lázních jsem si „udrhala“ model. 

Ten klobouk se mi povedl. Rodina i pøátelé mi ho odsouhlasili, ba sklidila jsem za svou práci i obdiv, cítím se v nìm dobøe a jsem pøesvìdèena, ¾e mi sluší, ¾e ho u¾iju.
 
Jsem ovšem ¾enská marnivá, pøedvedla jsem se v nìm jednoho dne i svému vnukovi krasomilovi, který – aè ještì malý – má velmi dobrý vkus i postøeh.

„Tak co tomu øíkáš, jak se ti líbím?“

Usmál se na mne. „Hezký, babi. A víš jak v nìm vypadáš? Jako ten pán co hlídá pole…“   

Teï nevím, mám v nìm chodit na plá¾ nebo do polí?
 
Elena Paclová
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky


Komentáøe
Poslední komentáø: 11.02.2021  16:45
 Datum
Jméno
Téma
 11.02.  16:45 Evussa znají to asi v¹echny ¾eny