Miluji klobouky. Ráda je kupuji, mám jich za svùj ¾ivot na kontì bezpoèet, pár jich ještì poøád chovám ve své skøíni v bláhové nadìji, ¾e je jednou, a¾ bude èas i pøíle¾itost, budu i nosit.
Dìje se mi toti¾ zvláštní vìc. Pøesto, ¾e klobouk, který se mi zalíbil, nejdøíve peèlivì posoudím, vyzkouším, podívám na sebe kritickým okem zleva, zprava, zepøedu a pomocí zrcadla i zezadu, dokud si nejsem jista, ¾e mi padne a tentokrát opravdu i sluší, ¾e v nìm opravdu mohu mezi lidi. A za pomocí rù¾ových brýlí se v nìm u¾ vidím kráèet mìstem, a pøesnì vím, ke kterému kabátu, ke kterým šatùm se bude nejvíc hodit.
Rozhodnu se tedy, zaplatím pøíslušnou èástku a v pevné víøe odnáším koøist domù. Dìje se to takto u¾ dlouhých ètyøicet let.
Pak ovšem dochází obvykle ke zvláštnímu, nepochopitelnému úkazu. Podobnì, jako nìkdo pøekroèí bludný koøen a nemù¾e najít cestu domù, mnì se stává, ¾e ne¾ svùj úlovek donesu domù, nìkdo, nebo nìco(?) vymìní buï klobouk, nebo moji tváø, proto¾e kdy¾ si doma cviènì nasadím to, co se mi v obchodì tak líbilo, abych se ujistila, ¾e jsem neprohloupila, se ¾eleznou pravidelností zjiš»uji, ¾e „v tomhle“ vyjít na ulici opravdu nemù¾u.
To však neznamená, ¾e bych na klobouky zanevøela. U¾ jsem jich pár, v rámci jedné za svých mnohých profesí i vyrobila a líbily se, i slušely. V¾dy ovšem nìkomu jinému, mnì velmi zøídka.
Jednou, jedinkrát se mi povedlo. Koupila jsem si letní, slamìný klobouèek, vzdušný, a¾ prùsvitný. Jeho dírkami prosvítalo slunce, ale províval i vítr a tím pádem mi nikdy neulétl. Ten klobouèek jsem za parných letních dnù ráda nosila, byl k nezaplacení. Pak jsem ho jednou pùjèila, a vrátil se mi vyta¾ený z ba»ohu pomuchlaný, pøelámaný, dìravý. Nedokázala jsem ho vyhodit, ještì dosluhuje na chalupì.
Tento slamáèek mne ovšem nauèil, jaká je úleva mít v létì lehounkou pokrývku hlavy, a po létech jsem opìt zatou¾ila po nìèem takovém zvláš» proto, ¾e mne èeká cesta do ji¾ních krajù.
Koupila jsem si lýko, vytáhla ze sklepa formu, obnovila znalosti uzlíkù a bìhem pobytu v lázních jsem si „udrhala“ model.
Ten klobouk se mi povedl. Rodina i pøátelé mi ho odsouhlasili, ba sklidila jsem za svou práci i obdiv, cítím se v nìm dobøe a jsem pøesvìdèena, ¾e mi sluší, ¾e ho u¾iju.
Jsem ovšem ¾enská marnivá, pøedvedla jsem se v nìm jednoho dne i svému vnukovi krasomilovi, který – aè ještì malý – má velmi dobrý vkus i postøeh.
„Tak co tomu øíkáš, jak se ti líbím?“
Usmál se na mne. „Hezký, babi. A víš jak v nìm vypadáš? Jako ten pán co hlídá pole…“