Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
VZPOMÍNKY na písnì mé babièky Marie Moje babièka Marie se narodila v únoru roku 1866 jako neman¾elská. Její maminka, moje prababièka, ještì tého¾ roku zemøela na choleru a výchovy pohrobka se ujala rodina jejího biologického otce. Za mého dìdeèka se babièka provdala roku 1893 a spolu ¾ili, dochováni svými dìtmi, a¾ do své smrti.
Jak to tenkrát bylo, chodila babièka pravidelnì do kostela a to i na ranní roráty. Mìla v kostelní lavici své místo, své klekátko a svùj zpìvník. Rozumìlo se samo sebou, ¾e to místo nikdy nezasedl. Podobné domovské právo v kostelních lavicích mìlo i nìkolik dalších ¾en, ka¾dodenních návštìvnic kostela.
Babièka chodila i na rùzné poutì s pobo¾ností do okolí, ale i do vzdálenìjších míst, jako do Staré Boleslavi. Jednou nám pøivezla z takové poutì køí¾ a na zadní stranu napsala doslovnì: „Pane Je¾íši, buï v¾dy s námi – ze Staré Boleslavi 1930 29ho èervna M.N“
Dodnes nemohu pochopit, jak se na tyto poutì dostávala? Snad pìšky s procesím? Ten køí¾ je jeden metr vysoký a 45 cm široký. Køí¾ visel dlouhá léta u nás doma na schodišti, dnes je na venkovské chalupì. Dodnes je ozdobený babièèiným rù¾encem, s malým køí¾kem ze slonové kosti, jen¾ v sobì skrýval ve sklenìné èoèce obrázek Staré Boleslavi.
Tatínkovi rodièe zemøeli uprostøed rodiny v pohodì. Babièka ve svých 82 letech, dìda v 89 letech. Oba pohøby byly vypraveny z domu smutku, kuchyò se zmìnila ve slavnostnì èernou komnatu s otevøenou rakví a øadou svící a s kvìtinami. Blízcí lidé se pøicházeli zemøelým poklonit. V obou pøípadech to byla dùstojná smrt po naplnìném ¾ivotì, pozùstalí byli smutní, ale nikoli traumatizovaní. V den pohøbu pøedjel pohøební vùz ze všech stran prosklený, ozdobený støíbrnými andìly a vìnci kvìtin, na kozlíku sedìl livrejovaný koèí s dvourohým kloboukem. Konì byli rovnì¾ smuteènì ozdobeni, na hlavách èerné chocholy a na sobì èerné pokrývky se støíbrným vyšíváním. Pøed koòmi kráèela volným krokem smuteèní kapela a knìz s ministranty. Za rodinou, která šla za smuteèním vozem, se po celou cestu mìsteèkem øadili sousedé a známí a na høbitov tak došel velký prùvod. V chrámu Nanebevzetí Panny Marie se slou¾ila mše a knìz o obou zemøelých promlouval lidsky, proto¾e je i celou rodinu dobøe znal. ®ádné auto ani povoz si nedovolilo smuteèní prùvod pøedjet. To je moje poslední útìšná vzpomínka na smrt mých blízkých. Potom u¾ v¾dy pøišla smrt v nemocnici a bez rozlouèení. A proto dodnes bolí.
Po babièce zùstala spousta katolických kalendáøù, které kromì rùzných údajù o roèních dobách obsahovaly zbo¾né povídky, ale i pranostiky a také volné listy, na nì¾ babièka zapisovala všechno, co se v tom roce významného událo a také rùzné pranostiky a písnì.
Pohleïte na nìkolik takových písní; jaký klid z nich dýchá. Stejnì jako ze vzpomínky na prostý ¾ivot mých prarodièù.
Nábo¾ná a prospìšná píseò
Pod hájeèkem louka zelená
po ní se prochází Panna Maria.
Potkala jí svatá Al¾bìta
kampak vy kráèíte má milá teta.
Kráèím kráèím na svatou Horu
abych nezmeškala ranní nešporu.
Kdo tu píseò tøikrát zazpívá
tomu milý Pán Bùh štìstí zdraví dá.
Zpívala jí Panna Maria
kdy¾ jest kolíbala Bo¾ího syna.
Šel jest Pán Bùh šel do ráje
Šel jest Pán Bùh šel do ráje
Adam za ním poklekaje.
Kdy¾ doprostøed pøicházeli
pravil Pán Bùh k Adamovi.
Ze všech stromù po¾ívejte
jen z jednoho zanechejte
který stojí vprostøed ráje
modrým kvítkem prokvítaje.
Uèinil se ïábel hadem
podved Evu i s Adamem
utrh jabko velmi prudce
a podal je Evì k ruce
tu máš Evo jez to jabko
vìz, ¾e po nìm velmi sladko
Eva vzala okusila
s Adamem se rozdìlila.
Tak se oba prohøešili
z ráje ven vyhnáni byli
dal jim Pán Bùh po motyce
a poslal je na vinice.
Dìte dìte a kopejte
chleba sobì dobývejte.
Ne¾ se chleba dokopali
dost se oba naplakali.
Šel Pán Je¾íš do zahrady
Šel Pán Je¾íš do zahrady
poklonil své svaté hlavy
na zelený trávníèek na studenou rosièku.
Pøišel k nìmu sv.Petr se sv.Janem-
nedivte se mojim ranám
které mám od kordu od meèe probodaný
ale bì¾te a povìzte jak mladému tak starému:
kdo tu modlitbièku øíkat bude
ne¾ chlebíèek snídat bude
vysvobodí tøi dušièky z oèistce
první otcovu druhou matèinu a tøetí svou.
AMEN
Pamìtníci, vzpomínejte!
Moje babièka Marie se narodila v únoru roku 1866 jako neman¾elská. Její maminka, moje prababièka, ještì tého¾ roku zemøela na choleru a výchovy pohrobka se ujala rodina jejího biologického otce. Za mého dìdeèka se babièka provdala roku 1893 a spolu ¾ili, dochováni svými dìtmi, a¾ do své smrti.
Tatínkovi rodièe zemøeli uprostøed rodiny v pohodì. Babièka ve svých 82 letech, dìda v 89 letech. Oba pohøby byly vypraveny z domu smutku, kuchyò se zmìnila ve slavnostnì èernou komnatu s otevøenou rakví a øadou svící a s kvìtinami. Blízcí lidé se pøicházeli zemøelým poklonit. V obou pøípadech to byla dùstojná smrt po naplnìném ¾ivotì, pozùstalí byli smutní, ale nikoli traumatizovaní. V den pohøbu pøedjel pohøební vùz ze všech stran prosklený, ozdobený støíbrnými andìly a vìnci kvìtin, na kozlíku sedìl livrejovaný koèí s dvourohým kloboukem. Konì byli rovnì¾ smuteènì ozdobeni, na hlavách èerné chocholy a na sobì èerné pokrývky se støíbrným vyšíváním. Pøed koòmi kráèela volným krokem smuteèní kapela a knìz s ministranty. Za rodinou, která šla za smuteèním vozem, se po celou cestu mìsteèkem øadili sousedé a známí a na høbitov tak došel velký prùvod. V chrámu Nanebevzetí Panny Marie se slou¾ila mše a knìz o obou zemøelých promlouval lidsky, proto¾e je i celou rodinu dobøe znal. ®ádné auto ani povoz si nedovolilo smuteèní prùvod pøedjet. To je moje poslední útìšná vzpomínka na smrt mých blízkých. Potom u¾ v¾dy pøišla smrt v nemocnici a bez rozlouèení. A proto dodnes bolí.