Nezapomenutelný Franta Kanál (1/2)
Nebojte se pøeká¾ek!
A» ¾ádná hora
není pro vás dost vysoká,
a» ¾ádný cíl
není dost vzdálený,
a» ¾ádná øeka
není dost široká…
František Venclovský
* * *
Je pátek 30. èervence 1971 – 16 hodin. Stopky se zastavily na 15:26 hodin! Porovnejme. Rekordman – famózní Watson potøeboval na jednu ze svých cest èas o ètyøi a pùl minuty lepší.
Ten den si bude František pamatovat do konce ¾ivota.
Jeho boj s Kanálem, boj, který nezaèal roku 1971, ale dlouho, dávno pøedtím, konèí vítìznì!
Nezaznìly fanfáry, neèekají naplnìné bariery.
Vyrovnal beze zbytku loòský úèet.
„Já su tak š»astný…“ zní po moravsku v anglických vlnách.
„Já su tak š»astný…“ vyslovuje nejistì a kostrbatì, ale je v tom nesmírná radost i nekoneèná úleva.
„Moc š»astný su…“
Odevzdal moøi vše.
Pøi plavbì myslel na svùj domov – to není laciné slovo.
Anglièané byli pøekvapeni, ¾e jde z moøe vztyèený, bez cizí pomoci, ¾e neleze po ètyøech, jako se stává vìtšinì plavcù. Dokonce se probìhl kolem doverských skal.
Kde se v nìm bere ta energie po témìø šetnácti krutých hodinách?
„Já su tak š»astný…“ zní navzdory všem malomyslným.
Za chvíli u¾ budou doma vìdìt, ¾e máme prvního, který pøišel, vidìl a zvítìzil.
(Z knihy Fr. Venclovského La Manche mùj osud)
* * *
30. èervence je tomu 49 let, kdy František Venclovský pøeplaval z Francie do Anglie jako první Èechoslovák kanál La Manche. Bìhem 15 hodin 26 minut naplaval 56, 5 kilometrù. Nebyla to jeho první plavba. Dne 6. záøí 1970 se pokusil poprvé pøeplavat tuto ú¾inu, ale bezúspìšnì – pro špatné vìtrnostní podmínky byl nucen, aè za ¾ádnou cenu nechtìl a byl se silami na úplném dnì, svùj první pokus po dvanácti hodinách ukonèit. Jeho dramatický boj s pøírodou mohli diváci Èeskoslovenské televize a mnoha dalších zemí uvidìt ve velmi zdaøilém dokumentárním snímku re¾iséra a scenáristy Josefa Vlacháøe „Pora¾ený vítìz“. Jistì si mnozí pamìtníci budou tento pravdivý a napínavý filmový dokument ještì dnes dobøe pamatovat. Po odvysílání si vìtšina divákù, i nesportovních, Františka oblíbila a moc mu pøála, aby jeho další pokus vyšel. V obou pøípadech byly jeho plavby uskuteènìny na poèest Èeskoslovenské komunistické strany a pøes to všechno po zhlédnutí filmu jeho pøíznivci mu tuto politickou anga¾ovanost odpustili a tolerovali – hodnotili jeho výkon. Vìtšinou ji pova¾ovali za nutnost, aby se mohl jako dùstojník Èeskoslovenské armády dostat do Anglie. Bohu¾el ale František nic na veøejnosti nehrál a byl a¾ do konce svého ¾ivota do morku kosti a z pøesvìdèení skálopevným komunistou.
Franta Kanál, jak ho nejbli¾ší pøátelé nazývali, øadil pøeplavání prùlivu svou obtí¾ností k horolezeckému výstupu na Mount Everest a mìl pravdu. V dobì, kdy se mu pokus nezdaøil, tak z více jak dvou tisícù plavcù, kteøí se pokusili La manche zdolat, uspìlo jen 168.
Mé úplnì první setkání s tímto plaveckým borcem se uskuteènilo na podzim 1970 v Praze Braníku – tìsnì po jeho neúspìchu na kanálu La Manche. Pamatuji se dobøe, ¾e byl hodnì smutný, a¾ jsem chvílemi mìl pocit, jak by se za svùj nezdar stydìl. Bylo mi ho tenkrát moc líto. Vìdìl jsem dobøe, co všechno pøedtím musel obìtovat.
Rád bych dnes a zítra, jako jeho bývalý sportovní kolega, pøítel a pamìtník zavzpomínal na tohoto hou¾evnatého Moraváka, sportovce s tvrdohlavou „palicí“, na kterého se nedá jen tak zapomenout, se kterým mne o 4 roky pozdìji spojil náš spoleèný osud v dálkovém plavání.
František Venclovský byl voják z povolání a navíc byl, velkou ambiciózností jemu vlastní, nadìjným boxerem. Mìl své velké cíle, ¾e se zúèastní Olympiády v Øímì, ale ty se beznadìjnì rozplynuly na jednom vojenském tìlovýchovném cvièení, na kterém se z odrazového mùstku odrazil víc, ne¾ bylo tøeba, a vletìl celou svoji vahou do zrádné mezery mezi dvìmi ¾ínìnkami. Následky byly strašné: tì¾ký úraz páteøe s perspektivou na invalidní vozík. Mìl ale štìstí, patøil mezi lidi s neuvìøitelnou vùlí, kterou jsem já u nìho obdivoval. Rok èasu, co le¾el v nemocnici, se pozvolna soustavným cvièením hlavnì ve vodì dopracoval k tomu, ¾e zaèal pomalu a jistì chodit. Prakticky mu voda a plavání navrátilo zdraví, ale vrátit se k rohovnictví nepøipadalo vùbec v úvahu, a tak se František jako své díkùvzdání zázraèné vodì, která ho postavila na nohy, rohodl pro otu¾ování a plavání na otevøených vodách. Hned od samého zaèátku se tragický úraz odrazil ve jeho stylu plavání kraulem; kdy¾ od èerstvì vyrostlých vousù si v prùbìhu mnoha hodin plavby v jednom zátahu rozedøel a¾ do krve své pravé rameno.
Kdy¾ zaèal s plaváním, dal si za svùj cíl, ¾e jako první Èechoslovák pøeplave kanál La Manche. To se mu podaøilo pøi druhém pokusu právì dnes pøed 49 lety.
* * *
„Pro vás udìláme všechno, pane ®idku. Jenom po nás, proboha, nechtìjte povolení k proplavání turbínami Štìchovické pøehrady!“ smál se guvernér Povodí Vltavy, øeditel Schmidt. O rok pozdìji jsem toti¾ pøišel s novou ¾ádostí plavat ze Slap do Prahy, ale a¾ do centra, na Obèanskou plovárnu. Tra» mìla mìøit rovných 40 kilometrù a místo døívìjších dvou zdymacích komor to mìly být teï tøi – tøetí v propusti na Smíchovì. Bylo to necelý rok po mém sólovém plavání Slapy – Praha a pro zmìnu to mìla být plavba spoleèná. Nìkolik mìsícù pøedtím jsem toti¾ napsal Františku Venclovskému, jestli by nechtìl plavat se mnou. František nabídku pøijal a vzal ji souèasnì jako pøípravu na svou tøetí plavbu pøes kanál La Manche, tentokrát v kategorii veteránù.
(Z knihy autora „Sám ve víru zdymadel“)
Václav ®idek
Pokraèování zítra…
* * *
Kolá¾ © Olga Janíèková
Fotografie z archívu © Václava ®idka
Zobrazit všechny èlánky autora