Po delší dobì opìt pozoruji krajinu z okna vlaku. Kdo by øekl, ¾e je prosinec. Modrá obloha, po ní¾ pluje jen nìkolik mráèkù, se odrá¾í na hladinì Vltavy. Skály pod doteky sluneèních paprskù o¾ívají veselejšími barevnými odstíny, dokonce i tráva se zdá být svì¾í zelená. Zelenají se i pole osetá ozimy. U trati poblí¾ Lovosic kvete bodlák obecný, a ne jeden. O prosincovém kvìtu bodlákù jsem se dosud ani nedoèetla...
Lom Kubo není moc velký a v krajinì je tak trochu schovaný, Na jeho západní stranì jsou vysázené bøízky, které pìknì o¾ivují kamenitou plochu, tu a tam mezi kamínky vyrùstá tráva a další rostliny. Zaujmou mì hvìzdicovitì uspoøádané lísteèky drobné rostliny, pøipomínající maøinku.
vrstvy tufù (zpevnìného popelu a dalších drobných èástic vyvr¾ených pøi erupci), a nad nimi vrstva pùdy. A v mé pøedstavì se tak odvíjí dávný velmi dramatický obraz bouølivých výbuchù sopek, chrlících ¾havá mraèna, která se promìnila v kamení. Jsem zaujata prohlí¾ením kamenù. tvoøených drobouèkými èásticemi stmelenými ¾árem i tlakem. Nacházím zde i èervenou ortorulu s typickými pásovitými vrstvièkami slídy. Magma si tehdy prorá¾elo cestu prastarými tvrdými horninami a nìkde i s bílými usazeninami moøe. Zatímco kamení mi vypravuje nìco ze své minulosti, sluníèko se schovává za mraky a fouká silnìjší vítr. Barvy kamene jsou tlumenìjší a místo osázené bøízami, mi pøipomíná tundru. Vrchol Velkého Lovoše je zahalený mrakem, mo¾ná, ¾e tam prší a mo¾ná, ¾e déš» dostihne i nás. Ale naštìstí nedostihl. Jsem zaujata prohlí¾ením kamení i rostlin - pro mì je to jedineèný zá¾itek.