Dotýkaní Ostravou
Náš seriál o lidech, kterých se toto mìsto dotklo. Tentokrát povídání s dámou, kterou skoro všichni nì¾nì oslovují „Dolfinka“.
Ale nejdøív malý prolog autorky tìchto øádkù. Jako hodnì malá holka jsem byla rodièi hned po válce pøihlášena do Sokola. Chodila jsem docela nadšenì i kdy¾ pøiznávám, ¾e cvièení na náøadí nepatøilo k mým prioritám. To ka¾doroèní stanové tábory na Šavrdovì na Ostravici, nebo slet ve ètyøicátém osmém roce, to bylo nìco jiného. Pak Sokol skonèil a já mìla za to, ¾e skonèila i malá staøièká tìlocvièna na tø.Ès.legií, místo mých her a malin nezralých.
Jaké bylo mé pøekvapení, kdy¾ jsem v ošklivém podzimním dnu zjistila, ¾e ta tìlocvièna funguje, ¾e je plná malinkých i trochu vìtších dívenek, které zde vydatnì sokolují, cvièí na náøadí nebo na ¾ínìnkách jako o ¾ivot pod vedením ¾eny, kterou všichni, kteøí se jen trochu zajímají o sport znají pod jménem Adolfina Taèová.
Pøesnìji, chvilku se jmenovala Tkaèíková. Aè má u¾ také seniorská léta, vypadá i v teplákové soupravì velmi mladì a hlavnì je veselá, milá, povídavá.Tak sedíme v malé kanceláøi a vzpomínáme.
Jak vlastnì zaèala Vaše kariéra?
Nu, jako u ka¾dého, narozením v malém domku v Ostravì – Petøkovicích pøed více jak šedesáti lety. Nejdøív jsem zaèínala v Sokole a kdy¾ skonèil, putovala 
jsem na radu pøátel do sportovního oddílu Baník Ostrava, abych se mohla poøádnì vìnovat u¾ tehdy své lásce, sportovní gymnastice. Stranou šel klavír, harmonika i uèení jazykù (to jsem dohánìla a¾ pozdìji). Stihla jsem gymnázium s maturitou a nástup do zamìstnání ve Vítkovických stavbách ve funkci pøepoètáøka.
Pøepoètáøka...co to je? (smích)
Pøece jsem dìlala rozpoèty a jejich kontroly velkých staveb (zatím pokud vím, ¾ádná nespadla) a pøi tom jsem staèila závodit. Jen¾e v roce 1966 jsem si utrhla achilovku, a to znamenalo konec kariéry, neúèast na mistrovství svìta o rok pozdìji, kde dìvèata získala zlato. Vše zlé je pro nìco dobré, proto¾e pøišla nabídka dìlat profesionální trenérku v této tìlocviènì, vedle svého milovaného trenéra Miroslava Kojdeckého. Musela jsem do školy pro trenéry, ale výsledek stál za námahu. Vychovali jsme øadu sportovkyò, které nosily na prsou 
representaèního lvíèka.
Ovšem to jsme poøádnì pøedbìhly naše téma. Dolfinko, chlubte se…
Mìla jsem èest zúèastnit se dvou olympiád. V roce 1960 v Itálii a o ètyøi roky pozdìji v Japonsku. Obì pøinesly našemu dru¾stvu støíbrnou medaili a pro mne osobnì v Øímì ètvrté místo, tedy finálové umístìní v pøeskoku. Vá¾ím si i svého republikového celkového vítìzství ve víceboji v roce 1959 v ostravském Tatranu. To jsem tenkrát porazila i hvìzdy dru¾stva Evu Bosákovou i Vìru Èáslavskou. Tímto skalpem se nemohla pochlubit ¾ádná z kamarádek z manšaftu.
Povìzte nìco o tìch slavných gymnastkách.
Mìla jsem obì velmi ráda. Eva byla o sedm let starší, u¾ zkušená závodnice, Vìra zase byla o tøi roky mladší, skoro vrstevnice. Spolu jsme zaèínaly v dru¾stvu, které bylo tvoøeno dìvèaty z celé republiky. Jednou mìsíènì jsme se 
setkávaly a sna¾ily se pøedvést své pokroky i ta dosud tajená cvièební tajemství. Tato soutì¾ivost pøinášela nám všem, a také našim trenérùm mezinárodní úspìchy.
Snad v ka¾dém sportu bývají uplatòovány prvky, které ten èi onen závodník pøinese jako první. Ty pak nesou po novátorovi jméno. Existuje nìjaký „ Taèík“?
Oh, to ne, bohu¾el, Taèík neexistuje, ale tak trochu po mnì tady v Èesku v gymnastické hantýrce pojmenovali prvek, který jsem dìlala v prostných a na kladinì. Je to „šprajcka“, salto vpøed odrazem jednono¾ s doskokem na jednu nohu prohnutì. Ten cvik jsem prý dìlala s neobyèejnou lehkostí, výškou, asi snad nejlíp ze všech. Ten prvek pak dìlaly dobøe i mé svìøenkynì. Pøesto ale mojí nejoblíbenìjší disciplínou zùstal pøeskok, v¾dy» jsem v nìm byla tøikrát mistryní republiky. To kladina mne stála mnoho slz a potu, ne¾ jsem ji zvládla.
Chvíli si povídáme o témìø antické tragedii, která postihla Vìru Èáslavskou. Dolfinka mluví o nejslavnìjší olympionièce jen to nejlepší, kritizuje sdìlovací prostøedky, které o události neinformovaly pravdivì a lituje toho, ¾e se Vìra tenkrát stáhla do ústraní a odmítla s kýmkoliv, vèetnì svých závodnických kolegyò, komunikovat.
Co dìlají ostatní dìvèata ze slavného dru¾stva?
Eva Bosáková u¾ mezi námi není, stejnì jako Hana Vorlíèková. Slovenka Marika Krajèírová teï ¾ije v Itálii, Jarka Sedláèková u Litvínova. Milé jsou ty okam¾iky, kdy se potkáváme a vzpomínáme. Máme také Klub olympionikù.
A Vaše souèasnost?
Vìnuji se jako trenérka a metodièka asi petašedesáti dìvèatùm od ètyø do patnácti let, které chtìjí jít v mých stopách.
Je to ted tì¾ké?
Je to tì¾ké. Rodièe, èastìji prarodièe, musí pøivádìt tøikrát týdnì dìti sem do této vylepšené tìlocvièny z celé velké Ostravy a za tréninky nadaných dìtí platí. Bohu¾el tyto peníze staèí jen na provoz (osvìtlení, teplo atd.), ale ne na by» jen symbolický plat trenérek. Nu a ty nejlepší nám pak pøetahují bohatší jednoty. Malé závodnice pøesto dobøe reprezentují náš kraj a snad o nich ještì mnoho uslyšíme.
Dolfinko, co volný èas?
Je to jednoduché. Jsem bezdìtná, rozvedená, pøítel ¾ije daleko, tak¾e své volno trávím v tìlocviènì, vlastnì tady v této kanceláøi. Èeká mne úøednièina, vymýšlení nových prvkù, nové koncepce. Ale abych nebyla tak zcela vzorná, najdu si èas i na dovolenou – napø. v Chorvatsku. Bylo tam krásnì, nikdy jsem tam nebyla, pøesto¾e jinak jsem vidìla kus svìta. Jen¾e ten vidìný svìt spoèíval v gymnastických stadionech a hotelových pokojích.
Jak dlouho chcete to tempo vydr¾et?
Tak dlouho, co mne tady budou chtít. Pokud budu vìdìt, ¾e mám co dát svým pokraèovatelkám a budou mi staèit síly. Pøiznávám, ¾e u¾ pøes konì neskáèu, ale tajnì chodím po kladinì a hvìzdu èi stojku udìlám dosud levou zadní.
Cítíte se dobøe v Ostravì?
Mám ji ráda, mám tady rodinu, pøátele i celkem dobré zázemí. A navíc u¾ nemusím tak èasto uklízet, mìsto pøestalo být èerné. Jen kdyby páni radní zakroèili proti sprejerùm, kteøí nièí to nové, pìkné, co se tady udìlalo.
S Adolfinou Taèovou si povídala Pavla Pešatová
