Síla slova, Slavomír Ravik Osobnosti tohoto dne… (15)
Tím dnem se rozumí krátký čas Velkého Pátku, kdy se chrámy Páně zahalí do temnot a smutku. Zvony, které „odletěly“ do Říma se na krátký čas odmlčí a duchovní slouží mši v pološeru a ve smutečně laděných ornátech. Vzpomínku na Golgotu, kříž a na ztrápeného Ježíše si nelze nepřipomenout. „Ten, který to viděl, vydává o tom svědectví a jeho svědectví je pravdivé“ píše ve svém evangeliu svatý Jan, jediný z apoštolů, který stál naproti kříži jako na předscéně - plné zvědavců a křiklounů. Ve svém stvrzení této zprávy pak pokračuje další pečetí přímého svědka: „On ví, že mluví pravdu, abyste i vy uvěřili. To se stalo, aby se splnil výrok Písma. Ani jedna kost mu nebude zlomena.“
A přece v tomto zdánlivě beznadějném okamžiku, kdy se i nejlepší z Ježíšových žáků rozprchli, nalézáme náznak velké proměny v duších židovské, ba i pohanské obce. Manželka prokurátora Piláta Claudia Proscula požádala manžela, aby neměl nic s „oním spravedlivým“, že se v nočních snech mnoho natrápila právě kvůli Ježíšově procesu. Dodejme, že v té době bylo v živé paměti varování Caesarovy manželky Kalpurnie. Ta prosila vladaře, aby nechodil do senátu, neboť jej ve snu viděla probodnutého ranami. Caesar neposlechl – a tedy byl proboden 23 ranami dýkou. Ani tentokrát nebylo splněno přání paní Claudie – Pilát obměkčil vlastní svědomí tím, že si umyl před přihlížejícím davem před pevností Antonia obě ruce a pravil: „Jsem bez viny na krvi tohoto člověka. To je vaše věc“. Avšak dav, netuše, co se bude odehrávat v zemi za necelých čtyřicet let, zahulákal: „Jeho krev ať padne na naše děti“. Až budou Římané křižovat denně pět stovek jeruzalémských obránců si snad vzpomenou na své rouhání osudného Velkého pátku. Co se Piláta týče, kéž by ztropená nespravedlnost byla tak snadno „smytelná“, jak si římští občané představovali! Ve skutečnosti si snad prokurátor v Jeruzalémě jen na okamžik ulevil svému svědomí. Z hlediska věčnosti však šlo – viděno z povzdálí dvou tisíc let, jen o levný patetický výstup, který na výsledku dramatického zápasu o bytí či nebytí Ježíše nakonec nic nezměnil.
Petr, jinak impulzivní chlapík, a první z apoštolů na papežském stolci, který Krista třikrát zapřel, se ještě toho dne lítostivě rozplakal. A jak se vypráví, do smrti se mu hrnuly do očí slzy, když slyšel kokrhání kohouta. Neboť, jak je známo a jak Petrovi sdělil sám Ježíš, než kohout třikrát zakokrhá, třikrát mě zradíš. Kristus pod těžkým břemenem kříže nebyl nakonec sám. „Když ho odváděli, zadrželi jistého Šimona z Kyrény, který se právě vracel z pole, a vložili na něj kříž, aby ho nesl za Ježíše“. Cestou Ježíš míjel plačící ženy – Ježíš je oslovil a ve vidině budoucích událostí pravil, že by neměly plakat nad ním, ale spíše „nad sebou … a nad svými dětmi; přijdou totiž dny, kdy lidé začnou říkat horám: ‚Padněte na nás!´“ Jedna z žen, snad svatá Veronika, podala Ježíšovi potní roušku, do níž si oběť tohoto dne otiskla svou zkrvavenou tvář. Čímž vznikl „pravý obraz“ či „veroikon“, který je dodnes připomínám u šestého zastavení křížové cesty. Mimochodem tato rouška údajně vyléčila řadu nemocných a mimo jiné i obávaného císaře Tiberia.
Ovšem k velkému překvapení členů židovské velerady se ujali pohřbu dva významní činitelé – Josef z Arimatie, jako přítel prokurátora Piláta ale i samotného Ježíše a postarší farizej Nikodém, který kdysi navštívil Ježíše v nočních hodinách. Nechtěl si tenkrát nechat ujít jedinečnou příležitost, aby – co by vzdělaný znalec Písma – konzultoval možnost pohovořit o duchovních otázkách přímo samotného Ježíše. Protože se ovšem obával, že si způsobí potíže mezi ostatními 71 členy velerady, přišel tak říkajíc až za tmy. A nejednou se oba významní činitelé tohoto sboru neobávají na denním světle pohřbívat Ježíšovo tělo v dosud nepoužívaném Josefově hrobě. Josef z Arimatie si od Piláta vyžádal svolení k pohřbu a oba pak s Nikodémem sňali tělo z kříže, zavinuli do plátna a uložili do hrobu, vytesaného do skály. Tak či onak dali oba muži demonstrativně najevo svůj nesouhlas s hanebnou popravou Ježíše na kříži.
Co se týče Josefa z Arimatie, ten se díky své odvaze a Ježíšovu pohřbu stal časem patronem hrobníků a pohřebních služeb. Jak se traduje, jeden z apoštolů, svatý Filip, vyslal nakonec – tentokrát již obráceného křesťana Josefa do Británie, kde duchovní vyslanec na ostrově Glastonbury zemřel a byl tu údajně i pohřben. Jeho jméno je spojováno i s legendárním Svatým grálem, s pohárkem vysokým údajně jen pět centimetrů. Josef do této nádobky ze zeleného onyxu, z něhož měl údajně popíjet Ježíš při Poslední večeři, údajně posbíral Kristovu krev. Od té doby se marně pátrá po stopách pohárku na britské i francouzské půdě, a Svatý grál sehrál svou roli i při tragickém konci templářského řádu.
Ovšem skutečným převratem tohoto dne bylo vystoupení bezejmenného setníka – dnes svatého Longina pod křížem. Ten totiž stál proti kříži jako evangelista Jan – a Ježíšovo utrpení jej nejspíše vnitřně proměnilo. Jak se píše v Matoušově svědectví, chrámová opona se roztrhla, otřásla se země, „setník a jeho lidé, kteří měli u Ježíše stráž, …hrozně se ulekli a říkali: To byl opravdu Boží syn.“ U Marka čteme, že „setník, který stál naproti němu … prohlásil: Tento člověk byl opravdu syn Boží!“ V Janově svědectví se pak dovídáme, že „jeden z vojáků mu kopím probodl bok, a hned vyšla krev a voda.“ Voda se pak stala křtem a krev součástí eucharistie a symbolické proměny vína v Ježíšovu krev. A protože šlo o dlouhé kopí, zvané longinus, bylo toto jméno přeneseno na dosud nepojmenovaného setníka evangelií. Svatý Longin se tak stal prvním pohanem, který překonal duchovní propast mezi Jeruzalémem a Evropou. Jak se uvádí, byl Longin, nyní už jako křesťan sťat, když odmítl obětovat pohanským božstvům. Jeho ruka je uchována ve svatopetrské bazilice v Římě a část ostatků byla převezena do kapitulního chrámu na Vyšehradě v čase bouřlivého sbírání vzácných ostatků, roku 1410. Jeho „svaté kopí“ pak mělo pozvednout morálku a odhodlání rytířů první křižácké výpravy právě na Blízký Východ a do svatých míst.
A nakonec nezbývá než po sumarizaci faktů tohoto velkého dne připomenout, že velerada, zběsilý dav a roztřesený prokurátor Pilát nemohli popřít hlas vlastního svědomí. I když se u mnohých probudilo až v průběhu dalších životních zatěžkávacích zkoušek. Naše svědomí má totiž bohatší rastr než zvyklosti a právní normy společenského uspořádání. Zákony vydávané státy jsou v převážné míře omezeny na bezporuchové fungování mocenských a ekonomických systémů. Naše svědomí jde ovšem mnohem dále než právní normy, které nás nebudou stíhat za klevety, zanedbávání rodičů, za lhostejnost k bližním, nebo za to, že jsme nezasáhli tam, kde jsme se angažovat měli. A to je sdělení, které nám přináší nejen první pokřtěný pohan, ale i osobnosti Velkého Pátku a Pátek sám.
