Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Staøíèek a staøenka
I kdy¾ mi pojmenování „babièka“ lichotí, zvláš», kdy¾ má být vyplnìno nìjaké pøání a vnouèata do nìho vkládají tu nejvìtší nìhu, pøece jenom „staøíèek a staøenka“ mi bylo milejší. Mo¾ná, ¾e právì pro vlastnosti tìch, které jsem tak mohla nazývat. I kdy¾ staøíèek právì dobrým vztahem k nám neoplývali a my, kromì naší sestry Jindry, jsme se jich ukrutnì báli.
Staøenku a staøíèka jsme mìli doma – bývali jenom pøes dvùr v dolní chalupì. Další staøenka – byla to maminka naší maminky – bydlela v maminèinì rodišti v Krásensku na Drahanské vysoèinì. Tam se jí øíkalo „staøí“. Kdy¾ mé sestøenice kárala, a umìla to dokonale, u¾ to byla „staøa“, ale jenom po stranì. Všem jsme onikali, ale o staøence z Krásenska se nìkdy øíkalo jenom „ta“ staøenka. Snad i ta komunikace ve tøetí osobì mno¾ného èísla pøinášela v¾dy ostych z naší strany a prarodièùm dodávala autoritu i dùstojnost.
Staøenka Šíblová byla postavou drobná, s výrazným poprsím, které si upínala do kordulky, proto¾e prsa, stejnì jako nohy a ruce musely být podle ní v¾dy v teple. Staøenka si zakládala na širokých a hojných sukních. Øíkávala maminka, ¾e nikdy nelamentovala nad deštivou nedìlí. Suknìmi si nadkryla hlavu a pak ka¾dý vidìl její pìkné a hlavnì èisté suknì. Oblièeji vévodil nos, orlí a pøísný. Pøísnost zmíròovaly oèi, modré jako pomnìnky. Jen kdy¾ staøenka na nás zakøièela, ztmavly rozhoøèením.
Staøenka Šíblová nás opustila v roce 195l a pøes ta dlouhá léta odlouèení ji vidím tak, jak jsem si ji zapamatovala z posledních let jejího ¾ivota. Vysokým stáøím u¾ hodnì nachýlená bloudívala s hùlèièkou kolem naší chalupy jako v cizím kraji, proto¾e duchem u¾ byla tenkrát jenom v dìtství.
®ivot staøenka nemìla snadný. Její tatínek byl krejèím v Ruprechtovì, man¾el František, tedy mùj staøíèek, kterého jsem nepoznala, proto¾e zemøel dlouho pøed mým narozením, byl krasavec s povoláním neobvyklým. Ve Vídni se vyuèil perle»áøem, své zkušenosti pøenesl do Krásenska. Pøesvìdèil nìjakého Tesaøe, aby tam zavedl perle»áøskou dílnu. Perle»ové knoflíky, které se brousily z duhových škleblí, potøeboval tenkrát ka¾dý, ¾ivnost vzkvétala a staøíèek vydìlával tolik zlatek, ¾e by poèetná rodina mohla ¾ít královsky. Mohla, jen¾e zlatky zùstávaly v Horní nebo Dolní hospodì. Peèlivé a starostlivé staøence nezbylo, ne¾ chodit za prácí. Skuteènì chodit, proto¾e vzdálenosti byly nìkolikakilometrové a dopravní prostøedky ¾ádné. Odcházela brzy po ránu a po návratu v noci dìti budívala, aby zapletla dìvèatùm vlasy a všechny je umyla. Staøenka prodávala písek na drhnutí nádobí, zeleninu, pracovala u sedlákù a¾ v Lulèi a všechno musela obstarat pìšky. Taková byla naše staøenka z Hané, jak jsme ji øíkávali.
Naši staøenka z Trojanovic mìli široký oblièej, v¾dycky zdravì narù¾ovìlý a plný lásky a pochopení pro všechny. Nejen pro vnouèata, kterých bylo po¾ehnanì, ale pro všechna dìcka z okolí. Pro ka¾dé z nich mìl nìjaký pamlsek (obyèejnì kousek cukru) a teklo-li mu právì z nosu, a to bylo pøi tehdejším chatrném obleèení pravidlem, bez zaváhání mu do spodní suknì utøela i nos. Staøenka Šíblová byla proslulá èistotou, naši staøenka zase o ni tolik nedbali. Nebyli ani vynikající hospodyní a øíkávali: „ja do øiti nìrada pøipravjam“. Ale my jsme jich všichni velmi milovali a chutnalo nám všechno, co navaøili. Bylo to pøevá¾nì zelí, potom kobzolaèka a „zdìrky“. V mléku zavaøené, to se ještì dalo snít, ale na „loju“, to bylo jenom pro silné nátury. V nedìli pekli „vizuch“, Tìsto obsahovalo trochu mléka, kvasnice, mouku a vajíèko. Staøenka ho nìkolikrát zamíchali vylili na plech a upekli. Upeèené to chutnalo – no jako „vizuch.“Kdy¾ se zabilo prase, jídelníèek byl pestøejší.
Staøenka z Trojanovic tedy ani moc dobøe nevaøili, ani nepekli, v tom všem byla ta krásenská staøenka geniální, ale pøedevším byli naší záštitou pøed staøíèkem. Staøenka nikdy nezvýšili hlas, zato staøíèek všechno odeøvali. Køièeli na nás tak silnì a láli nám slovy nevybíranými tak, ¾e jsme se báli k nim pøiblí¾it.
Øíkalo se, ¾e ¾enské na dìdinì mají tì¾ký ¾ivot. O naší staøence to platilo mnohonásobnì. Na høbitovì le¾el Frantík, kterého staøíèek, po návratu z hospody tak zmlátili, ¾e dostal epilepsii a nedo¾il se ani dvaceti let. Proto¾e ta hospoda byla staøíèkovi milá tolik jako všem ostatním chlapùm, vztáhl kolikrát ruku i na staøenku. Jednou dokonce po tì¾kém pøedèasném porodu, provedeném doktorem, který mrtvé tìlíèko dostával ven po kouscích. Ani pøi tak hrùzném pro¾itku se staøenka nebránili. Øíkávali: „Bij si mì, bij, však Pánbíèek to všechno vidí.“Asi vidìl.
V roce 1951 jsem po prvé v ¾ivotì vidìla nìkoho umírat. Naši milovanou staøenku. Sousedka ji dr¾ela za ruku, modlila se a ze stateèné ¾eny pomalu odcházel ¾ivot. Klidnì a tiše vydechla. Staøíèek pøe¾ili staøenku o celých osm rokù. Na stará kolena se zmìnili, vnouèata vyrostla a pravnouèata vzali na milost. Jen tì¾ce umírali, celých šest týdnù.
Pøeèetla jsem toto povídání mému desetiletému vnukovi. Jací mi prarodièe byli nekomentoval, jako by ho to ani neudivilo. Jen ta tøetí osoba mno¾ného èísla se mu nelíbila. No, jiná doba, jiný mrav.
Hana Juraèáková