Prozraï mi zrcadlo, jaká jsem Chtìli byste vyzpovídat vaše druhé JÁ? V tomto okénku k tomu máte jedineènou pøíle¾itost. Pohlédnìte do své duše, a tak nìjak ji vyzpovídejte.
Je to urèitì výhodné zeptat se jen na to co chcete a je také v tomto pøípadì mo¾né utajit co prozradit nechcete. Ale rozhovor sám se sebou má výhodu v tom, ¾e tázající se zeptá i na to, co by jiného ani nenapadlo.
Výhodou také je, ¾e prostor není omezen ani místem ani èasem. A tak se ptejte zrcadla a pøinu»te ho vyprávìt…
Tìšíme se!
Václav a Ludmila
* * *
Terezie Èerbáková - povoláním Fyziofitness trenér v Centru pohybové medicíny Pavla Koláøe a úspìšná autorka magazínu SeniorTip
Zrcadlo: Fuj, to jsem se leklo! Tereza: No tak, trochu diplomacie prosím, je ráno. Poèkej, opláchnu se.
Z: No, to udìlej, nevydr¾ím všechno. Nezapomeò, ¾e jsem zrcadlo z bazaru. Ale zato u¾ jsem vidìlo leccos. T: Jo? A co tøeba?
Z: Naposledy se mì ptala Alenka Šilerová, kdo je na svìtì nejkrásnìjší. Co jsem ji mìlo øíct? Já neumím lhát. T: Alenka? Ta je spíš za zrcadlem, ne?
Z: No, ta, co o ní mluvím, tam nejspíš ¾ije. Ty by ses nechtìla podívat za zrcadlo? T: Ani ne. Na mì je to a¾ moc fantazie.
Z: Je fakt, ¾e teï fantasticky nevypadáš. T: Drzoune! Trochu make-upu, co? Lepší?
Z: Ty kruhy pod oèima nezamaskuješ. T: No jo, chodím pozdì spát. A v šest ráno po mnì chceš, abych mìla vy¾ehlený oblièej? Nezdr¾uj, v sedm mám stát pøed klientem.
Z: Pøed jakým klientem? T: Práce. Jsem fyziofitness trenér.
Z: Co to je? T: No, jak bych ti to vysvìtlila? Cvièím nefunkèní tìla obleèená do funkèního obleèení. Ona jsou teda ta tìla funkèní, ale èasto v patologických vzorcích. Z toho plyne celá øada pohybových omezení a bolesti. A mùj úkol je zlepšit svalovou koordinaci tak, abych to tìlo zbavila bolesti.
Z: A kde to dìláš? Taky mì bolí tady u rámu. T: V Centru pohybové medicíny Pavla Koláøe. Profesor Koláø je toti¾ autorem rehabilitaèního konceptu DNS, který mimo jiné ve své práci aplikuji.
Z: Co to je DNS? T: Dynamická neuromuscularní stabilizace. To je takový koncept, který vychází z vývojové kineziologie.
Z: Mluv na mì èesky! T: Zdr¾uješ! No dobøe, vysvìtlím ti to. Náš mozek nám toti¾ od narození mluví do ¾ivota. Øíká, jak a kdy zvednout nejprve hlavu, otoèit se, lézt apod. Pokud teda jsme neurologicky zdraví. A tyhle jednotlivé fáze vývoje kontroluje pediatr. Má tabulky na to, jak a kdy má dítì co udìlat, aby se ujistil o jejich zdravém vývoji. Vyu¾il je u¾ i svìtoznámý profesor Vojta a pomohl mnoha dìtem s mozkovou obrnou. Skrze neurologické body vlastnì zapínal mozek dìtí, aby vyvolal svalovou práci, která povede dítì automaticky do dané vývojové pozice. DNS podle Koláøe to u¾ nechává na jedinci samotném.
Z: Jako samo se to tìlo zapne do mimina? T: Ale prosím tì, samo se nic neudìlá! Ve zdravém mozku nás všech jsou ty vývojové vzory zapsané. Tak¾e vlastnì staèí znát pøesné nastavení do ka¾dé významné vývojové pozice a mozek si zaène vzpomínat. Vzpomínat na to, ¾e se pohybovalo vzornì koordinovanì a nepøetì¾ovalo jen urèitì svalové partie.
Z: A co jako? T: Za ¾ivot jsme si všichni vytvoøili jakýsi svùj vzor pohybu. Jako kdy¾ programuješ tìlo. Všechno se zapsalo do našeho mozku. Sezení u poèítaèe, pohyb, sport, noha pøes nohu nebo tøeba kabelka pøes rameno. Proto taky mù¾eš poznat èlovìka zdálky podle stylu chùze. Je to jedineèné jako otisk prstu.
Z: To mi pøipomíná, ¾e bys mi mohla ty otisky prstù vyleštit. T: Nepøerušuj mì!
Z: Tím, jak jsme si tìlo naprogramovali, zatì¾ujeme nerovnomìrnì svalovou soustavu. Tìlo si s tím poradí, je chytøejší ne¾ my sami. Po delší dobì nám ale u¾ prostøednictvím bolesti øekne, ¾e u toho poèítaèe sedíme dlouho a špatnì, nebo ¾e ten tenis potøebuje nìjakou kompenzaci. A kdy¾ to ignorujeme, naštve se a udìlá nám tøeba blokádu páteøe nebo tenisový loket. A já pak musím takové tìlo pøeprogramovat. Vrátit mu svalovou souhru.
Z: Tak to slyším poprvé, ¾e takový programátor existuje. T: Jsem programátor rovnováhy. Na jedné stranì svalùm pøidávám sílu a na druhé ji ubírám. Nechci nadmìrnou aktivitu, ale zase ne ¾ádnou. Pánev nesmí trèet dopøedu ani dozadu. ®ádný hrb ani plochá záda. Všechno pìknì do lajny. Rovnováha. V ní je tìlo nejspokojenìjší. Nakonec i èlovìk v ¾ivotì.
Z: U mì rovnováhu taky hledáš. Kdy¾ ji najdeš, stojím. T: Na hledání rovnováhy nejsem sama. Na klinice máme lékaøe a fyzioterapeuty. Èasto jdou lidé primárnì k nim. Ke mnì se pak dostanou zbaveni akutního stavu a po vyšetøeních. To je pro mne výhodnìjší výchozí pozice. Ale není to podmínkou. Svalovou souhru si vyšetøím i sama. Staèí pak jen správnì zacílit cvièení a dojde ke zlepšení. A kdy¾ to nejde, je cesta opaèná, kdy ja pøedávám klienta fyzioterapeutovi.
Z: A je to cvièení tì¾ké? T: Jeden klient øekl, ¾e mu to pøipomíná techniky španìlské inkvizice. Tak asi tì¾ké je. Podstatná je ale ta kvalita cvièení. Ta to dìlá nároènìjší. S tréninkem se to samozøejmì zlepšuje. Ale mnohem t쾚í je sní¾it u lidí to nadmìrné svalové napìtí. Jako by byli stále v akci. Tak, jak je v akci celá naše spoleènost. Napìtí, stres, hon za èímsi. Všechno je do tìch tìl vepsáno. A já chci, aby to všechno uvolnili. To bys koukalo, co všechno tìlo prozradí a jaká je to nìkdy legrace.
Z: To mi nepøipadá. T: Zas to nesmíš brát tak vá¾nì, není to raketová vìda. Já se s klienty nasmìju teda hodnì. Bez toho by mì bylo jen pùl.
Z: Tak¾e staèí jednou pøijít a ty je uvolníš a pøeprogramuješ? T: Ooo, nikoliv. Cvièím vlastnì mozek, aby øídil svaly jinak! To nejde z místa. Pìknì se mu to musí pøipomínat neustále. Tak¾e denní cvièení zadávám domù. Ale tøeba jen tøi cviky. A zlobím se, kdy¾ necvièí.
Z: Jak jako zlobíš? Ty máš dát pøece ty lidi dohromady! T: No, to si vìtšina lidí myslí. ®e to za nì nìkdo udìlá. Ale já nejsem fyzioterapeut, manuální techniky pou¾ívám výjimeènì. Zapomnìlo si, milé zrcadlo, ¾e ka¾dý svoje tìlo ovládá sám. Já vlastnì jen pøedávám ovladaè. Ale jo, zlobím se, laskavì snad. Podívej, mám trièko od klukù z amerického fotbalu, které jsem trénovala. Vidíš, je na nìm napsáno "domina". Jak øíkám, zlobím se laskavì. Proè mì nazval jeden klient Evou Braunovou, netuším.
Z: Chceš mi tvrdit, ¾e ty, ¾enská, trénuješ takhle velké a silné mu¾e? T: Mám v tréninku vìtšinu mu¾ù. Pracuji radìji s mu¾i ne¾ se ¾enami. Èasto jsou mu¾i silní jen na pohled. Jakmile je ale nastavím do korektnì provedeného cviku, jsou slabí jako moucha. Egocentrici èasto psychicky odpadnou a ti osvícení jsou pøekvapeni, ¾e je nebolí tøeba po kliku ramena.
Z: A co ty tvoje èervené oèi? T: Noèní práce, no. Sedìla jsem u poèítaèe. Nahrávala jsem komentáø k videu na kurz DNS. Pøipojila jsem se toti¾ mezi školitele této metody. DNS uèí všude po svìtì fyzioterapeuty a sportovní trenéry. Tohle video bylo na kurz pro pacienty. První kurz, který bude vzdìlávat i laickou veøejnost.
Z: A co ta kytka tam za tebou? T: Krásná, viï? To mám od jedné seniorky jako podìkování. A se seniory cvièím nejradìji. Jsou a¾ neuvìøitelnì disciplinovaní, èasto velmi vitální. Ale hlavnì si s nimi velmi ráda povídám. Jsou vycepovaní ¾ivotem, základ mají èasto ještì od Tyrše a pøirozený pohyb jako by byl pøirozenou souèástí jejich ¾ivota. To nám dneska všem chybí.
Z: Tak u¾ si namaluj nìjaký oblièej, a» neprasknu. T: Nerozesmívej mì nebo si øasenkou vypíchnu oko.
Z: To nebude tì¾ké, do tìch velkých oèí se trefíš snadno. T: Mamka øíkala, ¾e mám velký voèi, kdy¾ jsem si nabrala víc jídla ne¾ sním. A já si èasto nabírám víc vìcí, ne¾ mohu zvládnout. A pak makám na noèní smìny. Já to teda v¾dycky zvládnu, ale za mnou se táhne smrad únavy.
Z: A proè to teda dìláš? T: Baví mì to. A kdy¾ k tomu pøidáš, ¾e jsem takový typický cílaø, který neskonèí, dokud nedobìhne do cíle, tak ani nevnímám, jak èas bì¾í. A noc poskytuje jeden velký bonus - úplné ticho a klid.
Z: Tak to jsi pak zralá na léèení. Nìkdy pøece musíš odpoèívat. T: Je fakt, ¾e po státnicích jsem byla úplnì vygumovaná. Trvalo mi dost dlouho, ne¾ jsem se vrátila mentálnì do normálního ¾ivota. Studium kombinované s prací naplno byl prostì záhul.
Z: A k tomu ten snubní prstýnek... T: Kdyby jen to. K tomu snubnímu prstýnky patøí ještì dvì dìti. Sedìla jsem celé léto na zahradì v hromadách uèení. Fungovala jsem víc jako teplomìr ne¾ jako máma. Vìdìla jsem pøesnì odkud fouká vítr, kdy vychází a zapadá slunce. Z toho bude jednou fejeton.
Z: Ty píšeš fejetony? T: No jo. Není to bùhvíjaké umìní, ale to mì netrápí. Zásadní pro mì je, aby se ètenáø zasmál, ale zároveò aby to nemìl zadarmo. V tomhle šíleném svìtì, kde se na nás valí hromady negativních zpráv, pøijde odlehèení vhod. A i kdy¾ ¾ivot podra¾il, stále máme hodnì vìcí zadarmo díky všemo¾ným technologiím. Bez pohybu a bez pøemýšlení mù¾eme tupì konzumovat. Tak já svoje fejetony prostì takhle zadarmo dávat nechci. A» si klidnì u nich prosedím noci.
Z: A ty vlasy si budeš èesat jak dlouho ještì? Øíkalas, ¾e pospícháš. T: Tak musím trochu vypadat, ne? Ráda si dìlám netradièní úèesy. Teï u¾ to jde. Kdy¾ jsem mìla vlasy po kolena, bylo to slo¾itìjší. Zítra to bude jen cop, neboj. Jedu do Tater.
Z: Jo, Tatry, procházka, turistika. Vezmeš mì s sebou? T: Ani náhodou! Tam tì nepotøebuju! Vezu všechno v mikrobalení. Kdo by se s tebou tahal. A procházky? Tak mù¾eme tomu tak øíkat. Pár procházek po známých vrcholech udìlám, abych ty hory dostala do tìla, a pak se sejdu s Tonem, vybereme nìjaký kopec, který není pøístupný turisticky a jdem si na nìj vylézt.
Z: Ty jo! A to se nebojíš? T: Bojím se v¾dycky. Ale zároveò vím, ¾e to je nezbytná souèást lezení. A tím taková moje terapie. Z: To bys spíš mìla jít na terapii po lezení, ne? T: Ale prosím tì, horolezení je jako ¾ivot. Nedostaneš nic zadarmo. Nedá se moc švindlovat. Teda dá, ale zaplatíš za to. Musíš se umìt správnì rozhodnout. Mù¾eš se vztekat jak chceš, ale cesta zpátky je málokdy schùdná. A stejnì jako v ¾ivotì se vìci zdánlivì nemo¾né vyjeví jako zvládnutelné. Ale bez toho, abys to zkusilo, se to nedozvíš. Pro mì je to sakra terapie. Ovládnutí strachu, upuštìní pøetlaku, pøekonání se, závislost na vlastních silách. No vidíš, vlastnì tì mám s sebou! Vzdy» já si tím lezením nastavuju zrcadlo. A nezapomeò, ¾e celý den pracuju s lidmi. Hory bez nich jsou moje kompenzace. Na umìlé lezecké stìnì bych toho nedocílila.
Z: Tak¾e potøebuješ co nejvyšší vrchol. T: Vùbec. Na výšce nezále¾í. Spíš na obtí¾nosti lezecké cesty. Nejsem v tom dobrá. Ale líbí se mi dìlat vìci systematicky, tak¾e ka¾dý další vrchol volím t쾚í.
Z: Tak to budeš brzy na Everestu. T: Ani náhodou! Svírá se mi srdce, kdy¾ vidím fotky z Everestu. Zástupy lidí a po nich bordel. Je mi té hory líto. Je mi líto vlastnì hor obecnì, jak se pøiblí¾ily èlovìku. Jak se obyèejný èlovìk mù¾e dostat do kdysi nedostupných míst bez velké námahy, bez pøípravy, pøemýšlení. Pak potkávám v horách lidi v sandálech a èasto i v místech, která jsou pro nì uzavøená. Nejen hory jsme si tak pøiblí¾ili, ¾e nám zmizela pokora.
Z: Copak na Mont Everest vede lanovka? T: Ty jsi vtipálek. Zatím ne. Ale zaplatíš si šerpy, koupíš kyslík. Ale jedovatì musím øíct, ¾e ty lidi se tam vytøídí podle skuteèné fyzické kondice, genetických dispozic, poèasí a nadmoøské výšky. Já bych na to nemìla. Vy¾adovalo by to tvrdý trénink a mnoho èasu a penìz. V osmi tisících metrech nad moøem nejsou podmínky pro ¾ivot. Vlastnì tam tìlo umírá. A já chci ¾ít.
Z: A kde jsi byla nejvýš?
T: Poèkej, vidíš pøece, ¾e mám v puse kartáèek. Byla jsem na vrcholu Mont Blanc. To je nìjakých 4800 m/m. Na vrchol vede cest víc. Ta z Francie je nejlehèí a taky je samozøejmì nejlidnatìjší. My jsme šli italskou cestou, ta je pestøejší a tím prakticky bez lidí. Ale na Mont Blanc se vlastnì neleze v pravém slova smyslu. Tam se potýkáš spíš s tì¾kým batohem, proto¾e jdeš pøinejlepším tøi dny, maèkami na ledovci, poèasím a ka¾dý podle svého s nadmoøskou výškou. No a je to trošku vìtší díra dolù, no.
Z: Já bych spíš øeklo, ¾e jsi blázen. T: Je to droga. To vá¾nì, takový stav popisuje psychologie sportu. A u¾ musím jít, nestihnu si dát kafe kvùli tobì.
Z: Poèkej, natoè mì ještì jinak, abych tì lépe vidìlo. T: V¾dy» jsi z bazaru, vidìlo jsi u¾ hodnì.
Z: To teda jo. Vidìlo jsem spoustu lidí, ale jen nìkteré jsem si nechalo v pamìti. Tøeba ty, co byli jakoby bez tváøe. Odrá¾ely se ve mnì spíš jejich èiny. Malé. Zdánlivì nevýznamné. Nezištné. Sice z bazaru, ale nejsem hloupé. Vidìlo jsem, ¾e jim to pøináší smysl do ¾ivota. T: Moje kamarádka Jana, která asi patøí do té skupiny lidí, co popisuješ, øíká: Kdy¾ mù¾eš, tak musíš. Mo¾ná kdyby takových lidí bylo víc, nepotøebovali bychom dobroèinné nadace. Ka¾dý by pomohl trochu tam, kde je to zapotøebí.
Z: A ty pomáháš? T: Haha, ty mì bavíš! Víš jak? Kdy¾ mù¾eš, tak musíš.
Z: Pøipadáš mi spíš dost drsná. T: Tak to jsem netušila, ¾e budu mít zábavný den hned od rána. Ale jo, asi jsem. Myslím, ¾e mám základ ze støední technické školy. Mezi samýma kluky jsem se musela asi nìjak formovat. A pak mì ¾ivot nìjak dotvoøil. Asi jsem spíš vìcná. Zatáèky mì zdr¾ují, køi¾ovatky je potøeba øešit, a ne si na nich lakovat nehty. V kombinaci s tím zamìøením na cíl z toho mohu vyjít jako drsoò. Ale je to asi jako s tìmi fejetony. Nedávám to zadarmo.
Z: Tak ještì kousek mì pootoè. T: Chceš vidìt tu naši základní partu, co? Jo, jsou vìci, které v zrcadle vidíš a¾ po delším èase. Mám takovou velkou partu, se kterou léta cvièím. A¾ dneska vidím, jak se ta léta cvièení na nich odrazila. Organizuju pro nì taky dvakrát roènì pobyt se cvièením v Krušných horách.
Z: Urèitì na nì dìsnì øveš. T: Já neøvu, pouze zdùrazòuji. Tohle preventivnì øíkám novým cvièenkám, aby se mi tam psychicky neslo¾ily. Dneska u¾ ty mladý holky nic nevydr¾í.
Z: A co ty aktivity s dìtmi?
T: Aha, ty myslíš ty tábory? Tak ty dìláme s kamarádkou Helenkou. Vidíš, další do party, která má dokonce ocenìní mìsta Prahy za svoje dobroèiny. Pìknì nám to spolu klape, ona je andìl a já èert. I na Mikuláše spolu dìláme besídku pro dìti. A hádej, jakou mám úlohu?
Z: Èerta, co jiného. T: Trefa. Ušila jsem si kostým, ve kterém mì ani mùj syn Hynek roky nepoznával. Dnes u¾ je mu 11 let a má to na háku. Andìla u¾ mi loni dìlala moje dcera Juli. První andìl, který byl vyšší ne¾ Mikuláš. V jejích 15 letech pøerostla i èerta o 10 cm. A teï u¾ se chystá na studium architektury. Asi bude navrhovat rozhledny. A já jsem v èertovi jako doma. Schovám se za kostým a mù¾u uplatnit i tu hereèku ve mnì.
Z: A tvùj man¾el je ještì zdráv? T: Dìkuji za optání, jako rybièka. Já vím, kam tím míøíš. Za ta naše spoleèná léta u¾ ví, ¾e kdy¾ mù¾u, tak musím. Ale teï u¾ vá¾nì musím.
Zrcadlo: Fuj, to jsem se leklo! 
Z: A je to cvièení tì¾ké?
Z: Chceš mi tvrdit, ¾e ty, ¾enská, trénuješ takhle velké a silné mu¾e?
