Zrnka a zrníèka
Potøetí vychází dìda na verandu, aby si zastínil oèi dlaní a díval se daleko daleko, pøes zahrady a¾ k polím. Souèasnì napíná sluch. Nic. Chvíli pøechází po dvoøe, potom se na nìkolik okam¾ikù ztratí v domì, hned je ale zase venku a upíná zrak k obzoru. Koneènì se mu rozzáøí oèi.
„U¾ jede!“ vykøikne a sebìhne na dvorek k pøipraveným pytlùm, plachtì a lopatce, všechno to nalo¾í do auta. U¾ je tu i táta a já tu jsem, docela malý èlovíèek tou¾ící po obrovském zá¾itku srovnatelném snad jen s pøíchodem Je¾íška na Štìdrý veèer. K našemu poli se blí¾í kombajn. To si pøece nemù¾u nechat ujít!
Je tam, skuteènì, mohutný, silný a tajuplný. Spásá sousedovo pole, jako obrovská housenka posouvá se vpøed. Úzké políèko mizí mu rychle v útrobách, jednou tam, jednou zpìt a úroda je v bøíšku, zatímco na poli zùstaly jen pásy slámy. Krásnì voní a zvedá se z nich prach, jemòounký prášek léta zlacený sluncem. Mé oèi se však dívají jinam a nic jiného nevidí, ne¾ onen nádherný pracovitý stroj, o kterém mi dìda namluvil, ¾e ho pøes zimu nechávají odpoèívat zaházený v senì. Dlouho jsem mu to vìøil.
Hotovo, z obilného lánu je strništì. Kombajn stojí na pøíjezdové cestì a tráví. Dvíøka kabiny jsou otevøená, øidiè se vyklání ven, aby uvolnil dlouhý krk výsypníku. A u¾ je zpìt v kabinì a pod výsypníkem je rozvinutá plachta a jakési tajemné povely jsou slyšet, ve vzduchu zvláštní napìtí, jaké bývá pøed bouøí. A v kombajnu nìco zahrèí a chlapi vezmou za okraje plachty a do náruèí se jim sypou zlaté dukáty. Hømí to a prší a rozstøikuje se jako v opravdové bouøi. Chlapi odvracejí tváøe, ale dr¾í dál a na hlavy se jim snáší zlatý prach a ukládá se jim ve vlasech a na montérkách. Burácení motoru zesílí, kombajn se zaène tøást, dìsivì se tøese a vydává ze svých útrob poslední zrnka a zrníèka.
Tak. Øidiè se natáhne pøes bok svého stroje, jako bleška vypadá na velkém psovi, kterého si ochoèila. Soused èeká, a¾ dá výsypník zpìt a znovu vsedne do kabiny, vsedne prudce, péruje a pøijímá papírek, o kterém vím, ¾e jsou to peníze. V druhé sousedovì ruce se vznáší sklenìná lahvièka, ploskaèka slivovice, celou dobu, co se øidiè vìnoval výsypníku, se v ní vznášela, jen tak si poletovala vzduchem a èekala, nyní je její chvíle. Vznáší se výš a výš k øidièi, øidiè však vrtí hlavou a zavírá dvíøka, ještì jedno pole ho èeká. A to je naše pole.
Táta s dìdou pomáhají sousedovi plnit zrno do pytlù. Pomáhal bych taky, nadevšechno miluji noøit dlanì do bedny s obilím, kdy¾ mì pro nìho dìda pošle na pùdu, nabírat lopatkou a sypat do kbelíku. Ale jsem malý, dlouho by mi trvalo, ne¾ bych naplnil velký pytel a chlapi spìchají. Já nespìchám, sedím v kombajnu, hned vedle øidièe, dívám se na nìj a na pole, dívám se z kabiny, vznáším se v kabinì, jak astronaut v raketoplánu se vznáším.
Sedadlo péruje, øidiè se usmívá, má velké ruce, dr¾í je na volantu, na mojí hlavì, na chvíli polo¾í jednu ruku do mých vlasù, rozvíøí vlasy, øekne nìco, co si nezapamatuju, co mì však uèiní nevýslovnì š»astným, nebo» to øekl pan øidiè, nebo» to øekl v kombajnu a mnì.
Tak kdy¾ pøejedeme pole tam a zpìt, tak kdy¾ spolu „pomlátíme“ obilí a øidiè se natáhne k výsypníku a já sklouznu z pérujícího sedadla a z kabiny, abych se nohama opìt dotkl pevné zemì, nejsou to u¾ stejné nohy, které vstupovaly do kombajnu a není to ten samý chlapec. Je to malý dospìlý mu¾ a jeho srdce je zalité blahem.
